středa 31. prosince 2014

Ohlédnutí

Největší událost uplynulého roku
Další rok tekl jako voda. Byl krásný, náročný, plný událostí a zážitků. Bertík se naučil chodit. A pak taky běhat, skákat, tancovat a provádět další vylomeniny. Začal mluvit a poslední dobou dost zlepšuje výslovnost, takže mu možná brzo bude rozumnět i někdo jiný než jen já a částečně manžel. Naučil se sám jíst, více méně úspěšně odložil pleny a udělal spoustu dalších pokroků. Po dvou měsících v Modřanech jsme se kvůli neporazitelné vlhkosti a plísni přestěhovali. Většinu roku jsem byla těhotná. Téměř pořád mi bylo dobře a dokud mě Prokop nezačal pořádně kopat (a ty jeho kopance někdy fakt bolely), často jsem na svůj jiný stav během dne i zapomněla. Přibrala jsem 21kg, ale teď už z nich nemám ani gram. S mužem jsme oslavili  pět let od našeho prvního setkání, čtyři roky od svatby, Bertíkovy druhé, mé 25. a manželovy 32. narozeniny. A samozřejmě největší změna uplynulého roku-už nejsme tři, ale čtyři. 8.8. se plánovaným císařským řezem narodil Prokůpek. Do poslední chvíle jsem doufala v přirozený porod, ale opět se u mě objevila hepatopatie a vypadalo to, že Prokop je poněkud menší než by měl být (nakonec měl krásných 2990g), takže jsem si netroufla hádat se s doktory a čekat déle než do termínu. Kojení nejdřív vypadalo nadějně, ale vlivem několika různých problémů se to zkazilo a já jsem neměla sílu to lámat přes koleno. Dlouho jsem si to vyčítala a bylo pro mě dost těžké se s tím smířit. Začátky s Prokopem nebyly snadné. Pokud byl pevně zavinutý, v noci spal dobře (asi v týdnu najel na rytmus dvou nočních kmení, v měsíci mu stačilo jen jedno a od čtyř měsíců už nepotřebuje v noci jíst vůbec). V bdělém stavu ale nesnesl být chvilku někde položený. Měsíc nebo dva jsem dělala všechno s miminkem v ruce nebo šátku. Časem se to zlepšovalo a teď už třeba hodinu leží na hrací dece, hraje si a kouká, co se děje. Bertík většinou nežárlí, naopak se mu Prokop líbí, směje se tomu, co dělá a napodobuje ho. Prokůpek na Bertíka kouká jak na svatý obrázek.
Zkrátka, měli jsme se dobře, snad tomu tak bude v příštím roce. A to samé přeju i vám!

čtvrtek 25. prosince 2014

Čtyřiadvacátého

Moje děti mě učí spoustu věcí. Jednu asi považují za obzvláště důležitou, protože mi ji opakují pořád dokola. Nikdy se neupínat k nějakým svým představám o čemkoli, co se jich týká. Včera jsem měla jedinečnou příležitost prožít další lekci. Po všech těch předvánočních nepříjemnostech jsem si už myslela, že máme nejhorší za sebou. Ale Bertíkův kašel se stále zhoršoval. Ve chvíli, kdy jsem se chtěla vydat do kostela (sama, protože Bertíka jsme nemohli pustit mezi další děti), už byly jeho záchvaty dušnosti takové, že jsme se shodli na tom, že nemá cenu na něco čekat a muž se s ním vydal na pohotovost. Odtud pak putovali do vinohradské nemocnice na inhalace. Léčba zabrala dobře, takže hospitalizace naštěstí nebyla nutná (narozdíl od jeho prvního zánětu průdušek v osmi měsících, kdy jsem si tam s ním čtyři dny pobyla), i tak ale strávili většinu Štědrého večera mimo domov a já sama s Prokopem. Nakonec jsme zvládli sníst večeři i dát si dárky, ovšem místo koled se po bytě rozléhal kašel a místo těch příslovečných rozzářených dětských očí jsme viděli pobledlého hošíka, který má co dělat, aby se udržel na nohou. Ale zase jsme si s mužem oba dva uvědomili, že všechny ty věci, které k Vánocům patří, vlastně nejsou nijak důležité. Takže jo, trochu mě to mrzí, ale jde o něco jiného.

úterý 23. prosince 2014

Zabaleno

Bertík dárky rád nejen dostává, ale i dává. Na všechny, které se objeví pod naším stromečkem, jsem proto nalepila fotky, aby věděl, co je pro koho a mohl je rozdávat.

The Nightmare Before Christmas

Ve čtvrtek nám přestal fungovat internet. Na tom by nebylo nic zas tak hrozného, naopak jsem byla ráda, že "mám čas" na různé dodělávky. Jenže to jsem ještě netušila, že to je teprve začátek několikadenních útrap. V pátek asi v pět ráno se Bertík trochu poblinkal. Vypadal spíš překvapeně a trochu nešťastně, než že by ho něco bolelo, takže jsme usoudili, že mu asi nesedla večeře, nenutili ho do jídla a dál to moc neřešili. Dopoledne jsem šla s chlapečky k naší doktorce, aby se podívala na Prokopův kašel. Z ne nějak dramatického chrchlání se vyklubal zánět průdušek a naše miminko (ne zrovna k mé velké radosti) dostalo antibiotika. O hodinu později mi volal manžel, že šel k zubaři kvůli nějakému dlouhodobějšímu problému a odešel neplánovaně bez osmičky. Bertíkovy zažívací potíže nabraly trochu jiný směr, ale pokračovaly dál (ovšem nijak drasticky). V sobotu odpoledne jsme se zmátořili a zvládli si vyrazit ven s kamarády a jejich dětmi. Po cestě domů se mi udělalo trošku nevolno a asi za dvě hodiny jsem se zhroutila. Během jednoho večera jsem zvracela víckrát než za předchozích dvacet let dohromady. Ještě celou neděli jsem byla víc zesláblá než po porodu. Naštěstí jsme Bertíka umístili do péče manželových rodičů, takže se muž staral jen o mě, Prokopa a své bolavé dásně. Včera už jsem byla více méně provozuschopná, což se vážně hodilo, protože ta viróza zaútočila na mého milého, takže jsem zavolala na pomoc bráchu a společně s ním lítala kolem tří marodů (Bertík pořád ještě nebyl ok). Dneska už jsme na tom všichni líp. My dospělí celkem normálně fungujeme, Bertík konečně začal trochu jíst (ikdyž ještě stále je unavenější a dost nevrlý), Prokop vypadá poměrně čiperně a opravili nám internet :). Teď jen doufám, že všechno to dezinfikování, praní a větrání přinese své plody a nedáme si druhé kolo...

středa 17. prosince 2014

Znovu a znovu...

Pořád mám pocit, že tu výchovu nezvládám tak, jak bych chtěla. Teoreticky vím dost přesně, co a jak, ale stejně každý den dělám pravý opak. Až to na mě někdy celé dolehne a s pocitem, že jsem naprosto příšerná matka, mám chuť se na všechny svoje ideály vybodnout a zapadnout do starých, podle mě sice ne moc dobrých, ale pohodlných kolejí. Bylo by přece o tolik jednodušší pořád dokola se marně nepokoušet o nějaký respektující přístup, ale občas dítě seřvat, občas mu dát na zadek a celé to proložit systémem odměn a trestů. Stejně většinu z toho někdy dělám, tak bych aspoň nemusela mít výčitky. Navíc valná většina předchozích generací byla takhle vychovaná a taky z nich vyrostli normální a slušní lidi. Jenže já takhle pokračovat nemůžu. Péče o děti a jejich výchova je pro mě jeden z nejdůležitějších životních úkolů (zní to pateticky, ale je to tak) a proto se musím snažit to dělat tak, jak si myslím, že je to nejlepší. Pohodlnost ani fakt, že se mi to nedaří, mě přece nemůžou přimět k rezignaci. A tak se každý večer trochu smutně ohlížím za situacemi, které jsem ten den nezvládla a každé ráno s novou dávnou optimismu si dávám předsevzetí, že dneska to bude lepší. Většinou není, ale občas se něco podaří a to mi dává pocit, že všechny tyhle moje snahy mají smysl.

neděle 14. prosince 2014

První mrkvička

Je to neuvěřitelné, jak rychle plyne čas, když máte malé dítě. Jako by to bylo včera, co se Prokop narodil, a teď už je z něj velké mimino, které jí i něco jiného než mlíko. Teda, zatím jenom ochutnává, snaží se polykat a většinu stejně nechá vytéct z pusy ven, ale i tak je to začátek nové éry. Éry tyčového mixéru, oranžových fleků a zeleninových kaší po celé kuchyni. Těším se na ni :)

čtvrtek 11. prosince 2014

Kuličky

Na hraní kuliček je ještě zima (navíc teď by to Bertík nejspíš ještě nezvládnul), tak jsem je využila na další aktivitu na procvičování barev. Bertíka to celkem bavilo a pěkně je rozděloval do kelímků, ale na chvíli jsem musela odejít a když jsem se vrátila, přistihla jsem ho, jak si dává kuličku na hlavu a směje se tomu, že padá na tác. Tak jsme kuličky radši uklidili a nechala jsem ho, ať si na hlavu místo toho nasazuje čepici. K tomu kolem krku šálu a bylo o zábavu postaráno :)

úterý 9. prosince 2014

Trochu jiné cukroví

Bertík při výrobě slunečnicovo-ořechových placiček
 Minulé Vánoce mi došlo, že cukroví je sice pěkná věc, ale nejvíc ho v celé naší domácnosti ocení Bertík. Ale vzhledem k tomu, že nechci, aby se jím ládoval od rána do večera, nenechávala jsem ho na očích, což ovšem mělo za následek to, že jsme na něj skoro zapomněli. Proto jsem si řekla, že to letos nebudu s pečením nijak přehánět a taky že vyzkouším jiné, trochu zdravější, recepty. S perníčky jsem původně moc experimentovat nechtěla, jenže mi zrovna došla hladká mouka (a nechtělo se mi kvůli tomu jejich výrobu odkládat), takže jsou z větší části ze špaldové celozrnné. Na kvalitu těsta ani výslednou chuť to nemělo žádný vliv, takže tuhle obměnu asi zařadím do stálého repertoáru. Jako další přišly na řadu slunečnicovo-ořechové placičky - více méně podle tohoto receptu (semínkovo-ořechové hrudky s javorovým sirupem), akorát místo javorového sirupu jsem dala datlový a rýžový. Zatím nejsou nic moc, ale předpokládám, že se do Vánoc rozleží a pak si na nich pochutnáme. Bertík se po teda nich může utlouct už teď. Ještě mám v plánu datlové hvězdičky v čokoládové polevě (recept na stránkách viz odkaz výše) a buď mrkvové cukroví z celozrnné mouky nebo mrkovo-makové rohlíčky. Když bude čas a nálada, tak ještě těsně před Vánoci s Bertíkem uplácáme nějaké nepečené kuličky (třeba takové). Linecké, vanilkové rohlíčky a spol. určitě dostaneme, takže do toho se pouštět nebudu. Co pečete vy?

pondělí 8. prosince 2014

Myčka

Bertík je v té skvělé vývojové fázi, kdy uklízení není nutné zlo, ale jedna z nejzábavnějších a nejzajímavějších činností. Někdy mi doopravdy pomáhá, jindy by bylo rychlejší a jednodušší, kdybych to udělala sama, ale i tak se snažím mu poskytnout dostatek prostoru a volnosti. Uklízení příborů a dalšího nádobí z myčky mu jde dobře, takže pokud nespěchám, jen vyndám nože a pak už ho nechám, ať dělá, co umí :) Celou myčku sice neuklidí (spousta nádobí patří do poliček, kam nedosáhne), ale docela velkou část ano. Zabaví se a ještě mi pomůže. Co víc si přát!

čtvrtek 4. prosince 2014

Barevné špendlíky


Bertíka poslední dobou dost zajímají barvy. Zapichování barevných špendlíků do papírů na nástěnce ho bavilo. Nejdřív měl problém s tím, aby mu tam ty špendlíky doopravdy držely, ale pár jsme jich zapíchli společně a pak už mu to šlo. Nejdřív je z mističky tahal náhodně, potom ale záměrně vybíral červené, kterých měl v nástěnce napíchaných nejmíň. Když se mu nepodařilo špendlík zapíchnout na první pokus, podruhé se (většinou úspěšně) snažil trefit do dírky, kterou do papíru už udělal. K téhle aktivitě se určitě ještě vrátíme.

úterý 2. prosince 2014

Listopadové radovánky

Ani minulý měsíc jsme se nenudili a dělali spoustu zajímavých věcí (bohužel ale míň než bych si představovala, prostě nestíhám...).

Různé přesýpací aktivity jsou u Bertíka stále velice populární. Tentokrát byla v akci hrubá mouka smíchaná s čočkou a sítko.
 Krtek je Bertíkův nejlepší kamarád. Když byl Bertík nemocný, měřil mu teplotu...
 ...jindy mu zase vaří (Krtkovo nejoblíbenější jídlo je cibule, kdybyste to nevěděli), nakrmí ho, donese do postele, přikryje ho, zavře dveře, prohlašuje, že Krtek spí a dělá pššš.
Oblíbenou zábavou, kterou si Bertík sám vymyslel, je taky mytí umyvadla. Často na to ale padne značná část mýdla :)
 
Rád se podílí na přípravě svačiny-kromě krájení banánů a jablek teď taky loupe mandarinky.

 
Konečně jsme se byli podívat v Toulcově dvoře (dokonce dvakrát) a moc se nám tam líbilo.
K svátku dostal modelínu a zvířátka. Nejvíc ho baví dělat do modelíny otisky jejich tlapek a nebo je krmit malými kousíčky modelíny.
A oba dva si rádi hrají na duchy :)