čtvrtek 31. prosince 2015

Ohlédnutí 2015

Uplynulý rok byl relativně klidný. Tedy aspoň v tom smyslu, že jsem nerodila ani nebyla těhotná, což je poslední dobou něco nevídaného :) Jinak se ale samozřejmě udála spousta věcí.
Prokop udělal obrovský pokrok. Z malého miminka je v mnoha ohledech samostatný človíček. Chodí, běhá, mluví, sám se nají, pomáhá a dokonce je pár dní bez plen.
Bertík začal chodit do státní školky a moc nám to všem pomohlo. Rozpovídal se tak, že pusu nezavře od rána do večera a začíná komunikovat i s cizími lidmi.
V květnu jsme se opět přestěhovali (doufáme, že na dlouhou dobu naposledy). V našem novém bytě se nám líbí, je hezky zrekonstruovaný, umístění domu je pro nás ideální a manželovi rodiče bydlí jen o dva vchody dál. Jeho rozměry jsou zatím dostačující, uvidíme, jak to bude v budoucnu.
Na podzim jsme se poprvé odvážili se na pár dnů vzdálit od obou dětí. Všichni jsme to zvládli dobře, takže doufám, že si to zase někdy zopakujeme.
Rodičovská mě baví čím dál tím víc. Jak jsou kluci starší, je s ními pořád větší legrace a i když si často stěžuju, je to v tuhle chvíli ta nejvíc naplňující aktivita, kterou si dovedu představit.
Oslavila jsem 26. narozeniny a cítím se až nepatřičně mladá :)
Jsem spokojená.
Přeju sobě i vám, ať to tak je i v dalším roce!

pondělí 28. prosince 2015

Překvapivě šťastné a veselé

Připravovali jsme se na nejhorší. Pár hodin před štědrovečerní večeří jsem si balila tašku do nemocnice, abych (kdyby na to došlo) nemusela rozespalá zmateně pobíhat po bytě a přemýšlet, co si s sebou rychle vzít. V noci z 23. na 24. prosince totiž Prokop dostal pořádný záchvat laryngitidy. Za pomoci Rectodeltu a pobytu na balkóně (nevěřila bych tomu, že někdo nemá v jednu v noci nic lepšího na práci než lepit cukroví, ale v protějším domě jsem to na vlastní oči viděla) se nám podařilo to zvládnout doma. Co se ale bude dít další noc, jsme netušili a tak jsme radši počítali se vším. Chlapečci nás ale mile překvapili. Zvládli štědrovečerní bohoslužby i následnou večeři, a to vše bez křiku, breku, kašle a scén. Bertík se dokonce dobrovolně převlékl do košile a důležitě opakoval, že máme slavnostní večeři a Prokop vydržel pár minut sedět u stolu a čekat až před něj přistane nějaké jídlo aniž by při tom nějak zvlášť vyváděl. U rozsvíceného stromečku pak ohromeně vykřikli jééé a okamžitě se vrhli na dárky. Každý dostal dva, což se ukázalo jako ideální počet. Myslím, že víc by si ani pořádně neužili. Bertík si rozbalil kalendář s Krtkem, Prokop sadu hudebních nástrojů a oba pak dětská křesílka. Ta muž za vydatné asistence svých synů smontoval, oni se do nic uvelebili a byli spokojení. V noci pak Prokop kašlal, ale na nemocnici to rozhodně nebylo, takže všechno dopadlo úplně skvěle. Další den nás pak čekaly návštěvy u babiček a dědečků, kde jsme všichni dostali spoustu dalších krásných věcí-kluci třeba zvukostrom, maňásky, knížky a razítka; já jsem zase nadšená z nádherné obrazové knížky Malý princ nebo razítka na sušenky. A navíc až do příštího pondělí má manžel dovolenou, takže si můžeme všichni spolu pořádně odpočinout. Letos se to zkrátka opravdu podařilo.

čtvrtek 17. prosince 2015

Už to zase začíná?

Do Vánoc zbývá pár dnů a atmosféra u nás doma houstne. Nejde o úklid, dárky a cukroví. To všechno jsme si zařídili tak, aby nás to nestresovalo. Ale jak je naším neblahým zvykem, s blížícími se svátky se zhoršuje  zdravotní stav různých členů rodiny (viz loni tady a tady). Z rýmy a kašle jsme se snad už vzpamatovali (ikdyž já si ještě pořád občas pěkně zakašlu). Dokonce se nám podařilo zahnat Prokopův zánět v oku aniž by ho od něj chytil někdo další. Už jednou jsme se s ním potýkali a dopadlo to tak, že jsme si do očí kapali navzájem všichni, neustále jsme vyvařovali ručníky a povlečení a stejně to trvalo měsíc, než jsme se ho zbavili. Takže když to tentokrát byla záležitost jen na tři dny, brali jsme to za obrovský úspěch. Jenže včera v noci začal Prokop brečet a nenechal se utišit v postýlce. Lehla jsem si s ním teda do naší postele, kde se docela uklidnil. Ležel, trochu se vrtěl a kňoural. A najednou začal zvracet. I přes mou pohotovou reakci to postel (s čistým povlečením!) dost schytala. Celá večeře venku-teda v tu chvíli jsme si mysleli, že celá. Zbytek šel později v noci. Ráno spal trochu déle, ale jinak pohoda. Celý den jen z vlastní vůle jen na pečivu a jedné přesnídávce, ale nevypadá, že by ho něco trápilo. Jenže mě hlodá otázka, co z toho bude. Jestli mu jen nesedla večeře (ačkoli byla dost lehká-zeleninové rizoto prakticky bez tuku) a bude klid nebo se z toho vyvine něco dalšího nebo je to nějaký virus, který Prokopa donutil dvakrát zvracet, ale nás ostatní na tři dny totálně odrovná jako to bylo před rokem. Ještě bude veselo...

pátek 11. prosince 2015

Advent pokračuje

Posledních pár dnů jsem byla utlumená hodně nepříjemnou rýmou, bolestí hlavy a vlastně všeho. Zdá se ale, že litry bylinkových a šípkových čajů měly svůj význam a už se z té nemocné otupělosti začínám dostávat. Tím pádem zase můžu vnímat, co se děje kolem a taky něco pořádně dělat. Předvánoční čas se nám letos (aspoň zatím) daří prožívat opravdu hezky. Bertík pojmenoval svíčky na adventním věnci podle členů rodiny - momentálně zapalujeme Bertíka a mámu :). Upekli jsme datlové cukroví více méně podle tohoto receptu a vypadá dost podařeně.


Čteme si Vánoční příběh od Ansemla Grüna. Trochu jsem se bála, že bude pro Bertíka moc složitě napsaný, ale zdá se, že ho pochopil dobře. Nejvíc ho v knížce zasáhly dva momenty-andělova návštěva panny Marie a Herodovo přání zabít Ježíška. Obzvlášť z toho druhého byl vyvedený z míry a dlouho jsme si museli vysvětlovat, jak se celá rodina zachránila.



Zapojili jsme se do projektu Krabice od bot. Mile mě překvapilo, jak byl Bertík vnímavý a ochotný pomoci jinému dítěti. Vybrali jsme společně několik malých dárků. Obzvlášť foukací harmonika se Bertíkovi hodně líbila. Dokonce tolik, že si ji chtěl nechat pro sebe. Když jsem mu říkala, že není pro něj, ale pro nějakého jiného kluka, čekala jsem silný odpor, ale Bertík to přijal úplně v pohodě a kdykoli si pak na harmoniku vzpomněl, všem okolo vysvětloval, že si na ni chlapeček bude hrát písničky a bude z ní mít radost.


Mikuláše jsme letos pojali docela jednoduše a všem se nám to líbilo. Na stoleček v dětském pokoji jsem připravila nějaké sladkosti (rýžová kolečka, Krtkovy sušenky, ovocné tyčinky, sušené banány a rozinky v obrázkových krabičkách z Marksand Spencer) a k nim přidala Mikuláše a čerta, které si Bertík vyrobil ve školce. Když jsme se vrátili z procházky, manžel rozsvítil červenou lampičku a nechali jsme děti všechno prozkoumat. Vzhledem k jejich lásce ke světlům dobroty nechali bez povšimnutí a jediné, co je zajímalo, bylo červené světýlko. Zkrátka zážitek :)


středa 9. prosince 2015

Muž mnoha tváří

..teda spíš chlapeček mnoha tváří... Bertíkova fantazie roste čím dál tím víc. Velice oblíbená je teď hra na něco/někoho. Ve většině případů se změna postavy nijak zvlášť neprojevuje, Bertík jen řekne kdo nebo co je a trvá na tom, abychom ho tak oslovovali. U některých ale vydává charakteristický zvuk nebo předvádí pohyb. Tady je výčet toho, co všechno náš prvorozený bývá:
mašinka, tramvaj, metro, Krtek, žížala, kočička, kráva, opice, vosa, včela, kobylka, pan kuchař, bubák, pán, světlo, Šalomoun, strom (jabloň), nůž, dveře, závora, kostel, myška tanečnice a určitě ještě spousta dalšího, co si teď zrovna nevybavuju. Tohle mě fakt baví :)

pondělí 30. listopadu 2015

Advent

Letos to s adventem vypadá nadějněji než kdy jindy. Perníčky upečené (tentokrát experimentální ze žitné mouky), dárky skoro vyřešené, balící papíry nakoupené a dokonce mám připravený i adventní kalendář. Takže se možná poštěstí a najdu si čas a energii na všechny ty věci, o kterých každoročně sním, ale obvykle je nezvládám. Rozhlídnout se na vánočních trzích, projít se s kluky po vánočně vyzdobené Praze a uplácat s nimi nějaké nepečené cukroví, dát si svařák nebo punč, číst a přemýšlet... Už jsem se ale naučila na neupínat se na žádné plány, protože s dětmi člověk nikdy neví. Většinou nás na Vánoce stihne nějaký zdravotní problém (vloni pár dnů před Vánoci šílená střevní chřipka putující celou širokou rodinou a na Štědrý večer Bertík na pohotovosti v nemocnici), takže jediné rozumné přání asi je užít si to ve zdraví a klidu. Snad se to povede.

Letos úplně jednoduše

Adventní kalendář-ušitý obecně prospěšnou společností Český západ a mnou dotvořený
Náplň adventního kalendáře-rozhodla jsem se pro tradiční možnost, tedy malé sladkosti, ale v trochu zdravější verzi: rýžová kolečka ochucená sladem, domácí perníčky, jablečné kačenky od Biopekárny Zemanka, karobové a datlové bonbóny, možná ještě přidám sušené švestky a datle

Krabice od bot

Zbývá ještě pár dnů, kdy můžete na některé ze sběrných míst donést vánočně zabalené a malými dárky naplněné krabice od bot. Ty pak dostanou děti z chudých rodin. Myslím, že je to hezký způsob, jak udělat někomu radost a zároveň ve svých dětech prohloubit sociální cítění, ohledupnost a empatii. Více o projektu zde. My se s Bertíkem letos určitě zapojíme, už se těším!

pátek 27. listopadu 2015

Eko matka

Tak jo, je načase si to přiznat. Stala se ze mě jedna z těch alternativních eko bláznivek. Teda, mě nic z toho, co dělám, nepřipadá zvláštní, ale když se dostanu do střetu s mainstreamem, tak se nestačím divit, co všechno se dneska pravděpodobně považuje za normální. Třeba v neděli jsme byli pozvaní na "rodinný brunch" do docela nóbl restaurace. Některé výjevy z téhle akce pro mě byly dost divné. Malé děti s talíři plnými hranolek a smažených kusů masa. Dětské písničky zazpívané šmouly (proč?). Klauni tak hluční, že se z nich Bertík rozbrečel. Agresivní zábava, která nesloužila k tomu, aby děti nechaly v klidu najíst dospělé, ale naopak veškerou konverzaci znemožňovala. Dětské šampaňské tekoucí proudem... Jak budou děti růst, podobných situací asi bude přibývat. Televize, mobily, sladkosti, dovolené u moře a na horách, obrovské hromady dárků pod stromečkem (které tam navíc nosí Ježíšek), fast foody, počítačové hry, náboženství... Témat, na která mám jiný názor než většinová společnost, asi nebude málo. Ještě si nejsem úplně jistá, jak se s tím vypořádat - jestli si umanutě stát za svým a riskovat, že naši kluci budou za exoty nebo ustoupit a dělat něco, čemu nevěřím. Nejspíš bude potřeba každou věc posoudit zvlášť a taky doufat, že aspoň část toho, o co se snažíme, do sebe už vstřebali a sami budou schopní dělat rozumné volby. A když ne, tak to dokázat přijmout.

středa 18. listopadu 2015

Jeden den

Nedávno jsem u několika blogerek (to slovo zní tak strašně divně) viděla hezký nápad. Jeden den si fotit a dokumentovat vše, co se děje. Přišlo mi to jako skvělý způsob, jak zaznamenat všední realitu a možnost v budoucnu porovnat to, co bylo a to, co je. Tady je jeden takový obyčejný den, který jsem prožila minulou středu.

asi 6:00
Prokop se budí, muž vstává, dává mu mléko, Bertík u toho asistuje, já se ještě povaluju v posteli.


6:20
Přichází ke mě Bertík, tahá mě z postele. Vstávám, přebaluju Prokopa (poté, co vykonal potřebu do nočníku), dávám vařit vodu na těstoviny k obědu a na čaj. Bertík si sedá ke stolu a vytrvale opakuje "Mámo, chleba!".
Snídáme-dnes domácí kváskový chleba a avokádovou "nutellu" nebo med. Bertík mléko, já a muž černý čaj, Prokop ovocný dětský.
Oblékám Bertíka, sebe a Prokopa. Chystám manželovi oběd do práce.


7:30
Manžel s Bertíkem odcházejí do školky a do práce, dnes trošku později než jindy. Připravuju svačinu pro sebe a pro Prokopa, oblékáme se ven.

 



8:00
Odcházím s Prokopem ven, dneska je objednaný k zubařce. Při příchodu do čekárny mě zděsí to množství lidí, naštěstí jdeme na řadu hned. Prokop moc nespolupracuje, ale díky vydatnému křiku se mu nakonec zubařka do pusy podívá. Dostane obrázek myšky a jen, co se za námi zavřou dveře ordinace, je zase v pohodě. Venku k pobavení všech kolemjoudích hezky ťape a zdolává obrubníky, pak jdeme na nákup do drogerie.

10:00
Prokop usíná v kočárku v tramvaji.

10:10
Jsme doma, dávám kočárek s Prokopem na balkón, vybaluju nákup, uklízím myčku, myju umyvadlo a vanu, vyřizuju maily a nějaké platby.


10:50
Prokop se (už) probouzí. Přinese mi knížku Hrubínových básniček a tak si čteme a prohlížíme obrázky. Hrajeme si s kostkami, stavíme koleje a jezdíme s vláčkem.




11:30
Obědváme-těstoviny s boloňskou omáčkou. Po jídle se Prokop činí na nočníku, pak se oblékáme.

12:00
Jdeme pro Bertíka do školky.

12:15
Jsme ve školce, vyzvedávám Bertíka, jdeme na chvíli na hřiště, pak na nákup. Cestou z obchodu si Bertík vyškemrá ještě jedno "hřiště" (plácek s prvky pro cvičení a posilování), kde oba dva vesele řádí.

14:10
Jsme doma, vybaluju nákup, s oběma kluky si hrajeme s vláčky, dáváme si svačinu (já a Prokop bílý jogurt, Bertík "čokoládový"=bílý jogurt s karobem a datlovým sirupem).




15:00
Namáčím mák na makovec (podle Kuchařky ze Svatojánu), Bertík se chce pomazlit a tak se chvíli všichni tři válíme na posteli, Bertík si hraje na kravičku, bučí a dává mi přitom pusinky, Prokop po nás leze a chechtá se tomu.
Uklízím část spíže, Bertík mi asistuje, Prokop pobíhá po bytě. Říkáme si s Bertíkem básničky z logopedie (na jeho vlastní přání), dávám prát plíny, uklízíme koleje, vařím oběd na zítra (cizrnové karí). Dělám těsto na makovec, dávám ho do trouby. Společně s ním peču i brambory k večeři.

 16:45
 Dávám vyprané pleny do sušičky, opět si říkáme básničky a děláme hříčky z logopedie.


17:30
Manžel se vrací z práce (dneska o trošku dřív než obvykle), děti ho nadšeně vítají a hned se na něj vrhají. Já jim přapravuju večeři-brambory ještě nejsou úplně měkké, takže dostanou chleba s mrkvovou pomazánkou (=jen nastrouhaná mrkev s lučinou).

17:45
Kluci večeří.

18:00
Napouštím vodu do vany, svlékám Prokopa, Bertík to zvládá sám. Koupou se. Dávám Prokopovi mléko, dneska je hodně unavený, tak už ho netrápím čištěním zubů, protože by se stejně nenechal a rovnou ho dávám do postýlky.

18:30
Jakmile Prokopa položím, bere si dudlík a během pár vteřin spí. Bertík si čistí zuby, nechá si od táty přečíst pohádku z Hrubínova Špalíčku pohádek, rozloučí se se mnou, lehne si s tátou do postele a usíná. Já zatím uklízím zbytky ze stolu a dodělávám večeři pro dospělé.


19:00
Bertík spí. Večeříme-pečené brambory s máslem a tvarohem (to bych mohla jíst každý den). Vyndávám pleny ze sušičky a rozvalím se na pohovce se čtečkou. Asi hodinu si čtu Sophiinu volbu, pak se sprchuju.

22:00
Muž jde dneska spát brzo, já ještě nejsem unavená a tak na internetu hledám vánoční dárky, čtu si blogy atd.

22:15
Bertík brečí. Jdu za ním, přikryju ho, pohladím a on překvapivě spí dál.

22:45
Čtu si kousek z Bible a pak jdu spát.


pátek 13. listopadu 2015

Prokop - rok a čtvrt

Prokopovi je právě 15 měsíců a dělá úžasné pokroky. Myslela jsem si, že s druhým dítětem to už nebudeme tolik prožívat, ale není to tak. Jsme z něj celí paf. Mám pocit, že zrovna teď je v tom nejlepším období - ještě je miminkovsky roztomilý, neumí doopravdy zlobit a zároveň už spoustu věcí chápe, umí a snaží se udělat. Je hodně komunikativní, aktivně používá okolo 50 slov, většina z nich jsou citoslovce a dětská slova jako bác, pápá, brum a podobně, ale umí i několik normálních podstatných jmen (lampa, pes, čepice, sýr...), pár sloves (pípá, svítí...), pojmenuje všechny členy rodiny a říká děkuju (většinou v situaci kdy on něco někomu dává a očekává, že mu ten druhý poděkuje). Občas se mu podaří jednoduchá věta, resp. spojení dvou slov - např. mimi mňam (při pohledu na obrázek dítěte, které jí jogurt), list bác, pípá mňam (ohřívala jsem si v mikrovlnce jídlo). Rozumí všemu, co mu říkám, zvládne splnit jednoduchý úkol (přines, zavři, dej do krabice...). Nejoblíbenější zábavou zůstává nošení věcí po bytě a tahání jakýchkoli šňůrek-buď obyčejná tkanička nebo tahací hračky nebo kabely a dráty (na jejich konci klidně může být třeba mixér nebo šlehač, z čehož nejsem nadšená). Chodí už úplně jistě, a to i s kopce, skoro běhá, vyleze na pohovku, dětskou jídelní židli (rostoucí) a schůdkovou poličku. Rád si procvičuje jemnou motoriku sbíráním drobných předmětů a bambulek, motorickým labyrintem nebo navlékáním tkaničky do dírek ve dřevěné botě. Baví ho ukazovací básničky a miluje když si s ním hraju na zvoneček (posadím si ho na klín, kývám s ním ze strany na stranu a k tomu si prozpěvujeme bim bam). S jídlem je to jak kdy. Většinou v pohodě sní, co před něj položím, někdy ale (hlavně když se probudí chvíli před obědem) trvá i půl hodiny než se uklidní, přestane řvát, utíkat od stolu a válet se po zemi a začne normálně jíst. Nakrmí se už nějaký ten pátek kompletně sám, dokonce docela úspěšně zvládá i polévku. Všechno po nás opakuje a napodobuje, rád chodí po bytě s kapesníkem a "smrká". Má obrovskou radost, když ho nechám zapnout pračku nebo myčku, hrdě ukazuje na hučící přístroj a na sebe. S Bertíkem už si fakt hezky hrají, jeden něco vymyslí a druhý se toho hned chytne. Taky se ale vzájemně mlátí, tahají o věci a hádají (a to ani jeden z nich neumí nijak skvěle mluvit). Je klidnější a mazlivější než byl v miminkovském období, často si přiběhne pro pomazlení, dává nám pusinky. Celkově je úžasně pozitivní, pokud zrovna nemá nějaký problém, tak se skoro pořád směje a my si nedokážeme představit, že jsme ještě nedávno byli bez něj.

pátek 6. listopadu 2015

Pod stromeček

Tipů na vánoční dárky pro děti začíná být na různých místech na internetu hromada, někoho ale třeba může inspirovat i ten můj seznam. Pár nápadů už jsem zveřejňovala nedávno, tady jsou ještě další.

Zvukostrom mají kluci slíbený od babičky. Viděla jsem ho i naživo a moc se mi líbil. Nahoře se pustí kulička, která padá po listech dolů a při každém ťuknutí vydá jiný tón.


Balanční hra pro nohy. Zatím by nejspíš byla pro Bertíka moc složitá, takže kuličky by byly na později, ale mohl by se snažit na desce udržet.


Pohádkový biograf. Vypadá moc hezky-okýnkem se dá koukat dovnitř a promítnout si celou pohádku i bez asistence rodiče (!).


Maňásci na hraní divadla. Ráda bych pořádala domácí představení. Jestli by chlapečci koukali nebo hráli, by bylo na nich.
Uznávám, že zatloukačka je klasická hračka (proti kterým jsem tak brojila). Ale Prokop miluje dřevěné dětské kladívko a mlátí s ním do všeho, co mu přijde do cesty. Kdyby si tuhle mánii vybil na zatloukačce, bylo by to fajn. 

Bydlíme kousíček od kostela, takže každý den slyšíme zvony. Kluci to mají děsně rádi, kolem oběda a večeře se netrpělivě ptají, kdy už bude "bim bam" (Prokop dokonce očekává zvonění i když jíme v restauraci daleko od domova). Pokaždé otevřeme okno, abychom dobře slyšeli a oba se kývají ze strany na stranu a předvádějí zvony. Zvoneček by je (obzvlášť Prokopa) určitě potěšil.


Všude opěvované Indigové pohádky za pár dnů vyjdou znovu a my je doma ještě nemáme. Asi neodolám a chlapečkům (a sobě) je pořídím.

neděle 1. listopadu 2015

Halloween

Moc se mi tyhle importované svátky a tradice nezamlouvají. V tuhle dobu by mi přišlo nejlepší zajít s dětmi na hřbitov a na nějakém opuštěném hrobě zapálit svíčku. Jenže s Bertíkovým zápalem plic těžko budeme pobíhat po Olšanech, takže jsem letos vzala zavděk Halloweenem. Vlastně, proč ne? Naši kluci milují světýlka ve všech podobách a já zase dýni, takže je to ideální spojení. Když jsem poprvé rozsvítila v dýni svíčku, byli oba úplně unešení. Bertík okamžitě prohlásil, že je to "svítící Bertík". Poslední dobou je Bertík (a ostatní členové rodiny) prakticky cokoli-třeba mašinka Tomáš je vlastně Bertík (často se objeví i mašinka Prokop), holubi sedící na střeše jsou "ptáček Bertík, Pop, táta a máma" a dokonce po nás pojmenoval i čtyři lampy na chalupě. A zase naopak Bertík je chvíli mašinka, autíčko, myška nebo televize, kterou viděl na chalupě manželových rodičů. Ta nekonečnost dětské fantazie mě prostě baví.

čtvrtek 29. října 2015

Už zase nemocný

Až do Bertíkova nedávného zánětu středního ucha jsem si libovala, jak ten vstup do školky zdravotně dobře zvládá. Poučena historkami o tom, jak první rok dítě týden chodí do školky a další dva marodí, jsem měla pocit, že Bertík má super-imunitu. Jenže kouzlo pominulo a jen co jsme doléčili ucho, objevila se další nemoc. Tentokrát rovnou zápal plic. Je z něj chudák úplně zničený, příšerně kašle, pořádně nejí a je tak unavený, že usnul i v čekárně u doktorky rozplácnutý na lavičce. Ve chvílích bdělosti je ale až překvapivě v pohodě, občas chce pochovat, občas přečíst knížku nebo pustit pohádku, ale jinak vlastně nic. Ta pravá zábava začně teprve až mu trochu otrne a bude se už doma nudit. Snad to bude co nejdřív. A taky doufám, že to nechytí i Prokop, ikdyž tomu moc nevěřím, protože Bertíka každou chvíli hladí a mazlí se s ním...

neděle 18. října 2015

Organizovat nebo nechat žít?

Před nějakým časem jsem se stala členkou jedné inernetové skupiny, která řeší vše kolem Montessori. Nacházím tam neuvěřitelné množství inspirace a nápadů, co všechno se dá s dětmi dělat. Často žasnu nad tím, jaké aktivity jsou maminky schopné a ochotné pro svoje děti připravovat. Moc se mi líbí představa, že i naši kluci by měli k dispozici takovou spoustu podnětů a činností, které by je všestranně rozvíjely. Jenže všechny tyhle krásné věci vyžadují určitý čas na přípravu. Někdy kratší, jindy delší, ale samo se to neudělá. S chlapečky za zády se toho moc připravovat nedá a když spí, nemám už energii ani chuť dělat cokoli, co není nezbytně nutné. Takže sem tam se pro něco nadchnu a předložím jim nějakou zajímavou novinku, ale většinu času je nijak neorganizuju, nic jim nevymýšlím, a nenabízím. Na jednu stranu se kvůli tomu cítím lehce provinile, protože kluci rostou jak dříví v lese (Bertík teda jen částečně - ve všední dny mu dopoledne nabízí dost aktivit školka) a navíc vidím, co všechno by se třeba mohli naučit, kdyby měli ty správné podněty. Na druhou stranu mě ale taky nadchla ústřední myšlenka knihy Líný rodič - tedy, že uděláme nejlíp, když prostě necháme děti na pokoji. Bertík s Prokopem si očividně zábavu najdou i bez mé asistence a myslím, že i tak se zdárně rozvíjejí. Ještě pořád jsou v tom věku, kdy se neumí nudit a pokud je nenaučím, že musí čekat, až jim nějakou zábavu předložím já, věřím, že i v budoucnu si budou umět poradit  bez mého vedení. Navíc jsem přesvděčená o tom (nebo se tím aspoň utěšuju), že děti samy nejlépe ví, co a kdy se potřebují naučit a procvičit a podle toho si intuitivně vybírají aktivity, tím pádem mým jediným úkolem je jim k tomu poskytnout bezpečný prostor a pak jim uhnout z cesty. Takže doufám, že ikdyž doma nemáme stohy zalaminovaných obrázků, hromady na táccích pečlivě připravených aktivit nebo všelijakých rozvíjejícich hraček, chlapečci mou leností nijak nestrádají. A možná že naopak hadr, vysavač, pár kaštanů, starý hrnec a rozbitý šlehač, což jsou jejich neojblíbenější "hračky", jim prokážou ještě lepší službu. Nebo ne? Jak to máte vy - vodíte děti do kroužků, chystáte jim aktivity a pomůcky nebo je necháváte, ať se o svou zábavu postarají samy?

středa 14. října 2015

Čtenáři

Prokop konečně dospěl k tomu, že je schopný si nechat přečíst krátkou knížku. Obrázky ho baví už dlouho, ale teprve nedávno se natolik uklidnil, že dokáže chvíli sedět a poslouchat taky text. Pro mě to má obrovský význam, protože dětské knížky miluju a než se Prokop narodil nebo dokud byl malé miminko, tak jsme si s Bertíkem četli skoro pořád. Jenže jakmile se Prokop rozpohyboval, přestalo to být dost dobře možné, protože se sice prohlížení a čtení chtěl taky zúčastnit, ale vždycky ho nejvíc zajímalo, co je na další stránce. Teď už si sám nosí knížky, které ho zaujmou a vydrží sedět na klíně a poslouchat. Tady jsou naši aktuální favoriti:

U popelářů a Na železnici jsou Bertíkovy oblíbené usínací knížky. V případě, že muž není večer doma (tím pádem Bertík usíná sám), si jednu z nich vezme do postele a čte si tak dlouho, dokud se mu nezavřou oči.
Krtek u nás prostě jede. Autíčko je Bertíkovo nejmilejší, Prokopovi se zase zalíbila potopa (tu má teda do teď rád i Bertík).
Dotýkací knížka o stvoření světa byla sice určená pro Prokopa, prohlíží si ji ale daleko častěji Bertík.
Knížka je taky velký hit. Bertík ji dostal od babičky k narozeninám a od té doby si ji čteme skoro denně. Přidává se k nám i Prokop a ťuká, fouká nebo třese s námi.
Douhý, Široký a Bystrozraký je jednoznačně Prokopova nejoblíbenější kniha. Máme ji doma už dlouho a Bertíka nikdy nezaujala, zato Prokop ji miluje a čteme ji každý den (většinou několikrát).
Kutálí se ze dvora se líbí oběma chlapečkům. Nejraději mají básničky o bramboře a o myšce. Bertík je umí už moc hezky předvádět i říkat, Prokop se k němu taky vždycky rád přidá.
Polámal se mraveneček je klasika, která nikdy nezklame. Říkáme, ukazujeme, předvádíme.
Dětských biblí máme doma několik, tahle je ale Bertíkova nejoblíbenější. Miluje příběh o ztracené ovečce, ten musíme číst pokaždé, když vezme tuhle knížku do ruky.
Knížku s Peppou měl moc rád Bertík, teď už ho zas tak nebaví, ale objevil ji Prokop. Pohádky si doma moc nepouštíme, když je ale krize a je potřeba udržet děti v klidu (třeba při stříhání nehtů), Peppa přijde vhod. Mají ji rádi oba dva a mě přijde docela snesitelná.

pondělí 12. října 2015

Jeden přiotrávený, druhý píchnutý...

Bertík je už od pátku doma, protože má docela ošklivý kašel, Prokopovi naštěstí jen pořádně teče z nosu. Očekávali jsme tedy, že sobotu a neděli strávíme ve společnosti sirupů, čajů a kapesníků. Nakonec to nejhorší přišlo úplně odjinud, než jsme předpokládali. V noci na neděli se Bertík s neutišitelným pláčem budil snad každou hodinu a to ikdyž spal s námi. Ráno měl 38° a postěžoval si, že ho bolí ucho. Jenže to řekl zrovna ve chvíli, kdy zkoušel, jak moc se dá zívnout a vůbec co jde udělat s čelistmi, takže jsem mu řekla, že je to normální, když dělá takový kejkle. Jinak vypadal celkem v pohodě a ještě kňoural, že chce jít se mnou do "kostele". Po mém návratu domů jsem se od muže dozvěděla, že Bertíkovi něco vyteklo z ucha, ale že to může být jenom maz a pot, kdoví. Při obědě Prokop předvedl svou oblíbenou scénu, kterou už pár dnů zahajuje skoro každé jídlo-křik, pláč, válení se po zemi, odmítání jídla i pokusů o utišení. Dáváme to za vinu nějakému nepříjemně rostoucímu zubu. Nakonec jsme se ale všichni šťastně naobědvali a pak si užívali chvíli klidu, kdy si manžel četl něco na internetu, já uklízela v kuchyni a kluci si samostatně hráli. Za nějakou dobu se ale objevil šklebící se Prokop, ze kterého už na dálku něco táhlo. Chlapečci totiž ze skrytých kapes mé přebalovací tašky vytáhli dezinfekční gel na ruce (výborná věc při přebalování někde, kde není voda na umytí), Bertík ho otevřel a Prokop do sebe vyklopil. Neúspěšný pokus o vyvolání zvracení, telefonát na linku Toxikologického informačního střediska, celá koupelna mokrá ze snahy o vypláchnutí pusy. Naštěstí toho nevypil moc, takže nám bylo řečeno, že je to na hranici, kdy bychom s ním museli do nemocnice, ale máme ho pozorovat a že může jevit známky opilosti. Jenže jak se pozná u 14 měsíčního dítěte, že je opilé? Chůzi má vrávoravou i normálně, veselý je pořád a že se do něčeho netrefí, je taky na denním pořádku. Po nějaké době jsme usoudili, že je v pohodě, nechali ho vyspat tu kocovinu a tím to více méně uzavřeli. Zato u Bertíka se dnes potvrdil zánět středního ucha a prožili jsme si první píchnutí bubínku. Nesl to fakt statečně, zabrečel si jen při samotné akci a chviličku po ní, rozhodně si z toho ale neodnesl žádné trauma a celou cestu domů si hrdě v ruce nesl sušenky, které jsem mu za odměnu koupila.
No, někdy se to prostě sejde. A cítím se trochu rodičovsky neschopně, že mě nenapadlo nenechávat nikde v dosahu dětí nic potencionálně nebezpečného jako ten gel na ruce a pak, že jsme nepoznali zánět středního ucha. Na druhou stranu oba z toho vyvázli dobře a pro příště už vím...

úterý 6. října 2015

26

Zase o rok starší. Přestávám se cítít nepatřičně mladá a konečně začínám mít pocit, že jsem dospělá. Čím dál víc mám jasno v tom, co a proč chci a nechci, nabírám sebevědomí i zkušenosti, daří se mi neřešit, co si o mě kdo pomyslí a každý den uléhám s pocitem vděčnosti. Samozřejmě, že jsou chvíle, kdy je úplně všechno špatně, ale celkově se cítím spokojenější než kdy předtím. Takovéhle stárnutí se mi líbí.

čtvrtek 1. října 2015

Už žádné hračky, prosím!

Zná to asi každý rodič. Jak děti rostou, hračky přibývají a přibývají. Vzhledem k tomu, že se snažíme klukům dávat jen ty kvalitní, málokdy se nějaká rozbije a je jich prostě čím dál tím víc. Nemáme vytažené pořád všechny, ale i tak se nám zdá, že jich u nás je až příliš. A přitom těch, se kterými si chlapečci pravidelně hrají, není mnoho-lego, dřevěné kostky, nějaké auto, kolík na navlékání koleček a občas vláčkodráha. Někdy ještě dětské nářadí a dřevěná zelenina na krájení a vaření. Častěji ale tahají různé kabely, nabíječky a provázky (hlavně Prokop), blbnou se starým elektrickým šlehačem, hrnci, mopem, koštětem a vysavačem, prohlížejí si knížky, hrají na hudební nástroje, chodí po bytě s nepoužívaným svazkem klíčů, rozsvěcí a zhasínají všechny možné lampičky a baterky, kreslí, říkáme si básničky a zpíváme nebo se jen tak válí po posteli (a po sobě navzájem) a běhají za míčem. Takže i když krásných a pro dětský rozvoj přínosných hraček je spousta, rozhodli jsme se až do odvolání žádné nové k nám nepustit. Ovšem, pomalu se blíží Vánoce a s nimi i otázka, co tedy dětem dát, protože to, že nenajdou pod stromečkem desátou stavebnici a dvacátou mašinku, přece neznamená, že nedostanou vůbec nic. Tady jsou moje první tipy:
Další hudební nástroje do sbírky (zatím máme xylofon, rumba koule a kastaněty)

Vstupenky do Království železnic

CD s písničkami pro děti

Lístky do divadla-pro Prokopa na Brum, pro Bertíka třeba na Mami, už tam budem?


Trička s obrázkem-Bertík je fakt ocení; Krtek, zvířátka, roboti, mašinky...

Dětské křesílko
na povalování, čtení, odpočívání...
     

středa 30. září 2015

Od soboty do pondělí ve dvou

Už je to rok a půl, co jsme si naposledy s mužem někam vyrazili na delší dobu sami. A opravdu začínalo být čím dál jasnější, že je potřeba si to zopakovat. Odpočinout si od dětí a být zase chvíli jenom dva. Domluvili jsme chlapečkům pobyt na chalupě s babičkou a dědou a začali si plánovat ne rodinný, ale manželský výlet. Musím přiznat, že jsem byla dost nervózní. O Bertíka jsem se nebála, protože ten už na chalupě bez nás párkrát byl a vždycky si to ohromně užil, ale nebyla jsem si jistá, co na to řekne Prokop. Moc často ho nikdo nehlídá, a když už, tak maximálně na pár hodin, tohle mělo být naše nejdelší odloučení. Hlavou se mi hodnily představy, jak moje ubohé miminko (sice už je mu přes rok, ale pro tenhle účel jsem o něm uvažovala jako o malém miminku) brečí, nechce jíst, nemůže pořádně spát a zoufale volá "máma máma". A po návratu domů se mě několik dní nepustí a nejspíš si odnese celoživotní trauma. Hádejte, jak to dopadlo! Na chalupě s Bertíkem řádil jak černá ruka, od rána do večera nadšeně běhal po zahradě, pral se s bráchou o houpačku a lopatky, jídlo do něj padalo, jako kdybychom mu doma nedávali najíst, a v noci spal jak zabitý. Bertík s dědou vyměnil nějaké žárovky (což je vzhledem k jeho lásce ke světlům úplně nejlepší činnost), sbíral a vozil jablíčka, pomáhal se vším možným, hrál si s Prokopem a vůbec byl spokojený. A my? Celou dobu jsme nemohli uvěřit tomu, že si můžeme dělat co chceme, kdy chceme a jak chceme. Že můžeme vyrazit na večeři v sedm večer a neřešit, kdy se vrátíme, že při vstupu do restaurace nemusíme okamžitě hledat dětský koutek, že můžeme spát dokud se sami neprobudíme, že zvládneme během jednoho dne dvacetikilometrový výlet Jizerskými horami a ještě procházku po Jablonci (kde je mimochodem o víkendu úplně mrtvo), že máme kompletně zabaleno během deseti minut, že po nás nikdo nic nechce a místo vysedávání na hřišti si můžeme číst. Prostě pohoda. Na chlapečky jsme se pak samozřejmě hrozně těšili, protože ikdyž to z předchozích řádků možná tak nevypadá, přecejen nám chyběli a stýskalo se nám po nich. V pondělí večer, když už kluci hezky spinkali doma ve svých postelích, jsme se s manželem shodli, že něco podobného musíme minimálně jednou za rok pravidelně opakovat, protože tahle pauza nám ohromně pomohla (jak ve vztahu k dětem, tak i k sobě navzájem). Z té energie budu žít ještě hodně dlouhou, vřele doporučuju!

středa 23. září 2015

Povídáme si

V posledních týdnech a měsícich udělali oba naši chlapečci obrovské pokroky v mluvení. Z Bertíka sice cizí člověk nedostane ani slovo, zato doma povídá skoro pořád. A jeho vyprávění dává čím dál větší smysl :). Ve většině případu už o sobě mluví v první osobě, docela často sám do sebe poděkuje nebo poprosí a občas z něj vypadne nějaká ta dětská perla. Třeba v historické tramvaji se podivoval, že "tramvaj má jenom jedno dveřo". Nebo Prokop hodně dlouho spal a já jsem směrem k manželovi pronesla, že je snad mrtvej. Pak jsem viděla Bertíkův zděšený výraz, tak jsem mu rychle vysvětlila, že to byla legrace a Prokop samozřejmě mrtvej není. Bertík si to chvíli rovnal v hlavě a pak řekl, že "Popo je trochu živej, trochu mrtvej". Výslovnost stále dost pokulhává, takže jsme začali chodit na logopedii. Bertík překvapivě hodně spolupracoval (dokonce i mluvil!) a paní logopedka usoudila, že se jedná jen o opožděný vývoj řeči a mělo by se to časem srovnat. Dostali jsme za domácí úkol procvičovat jazyk, což je prima zábava nejen pro Bertíka, ale i pro Prokopa, který se vždycky rád přidá. Když už jsme u Prokopa, tak ten taky povídá celý den. A neustále rozšiřuje svoji slovní zásobu. Pojmenovává osoby (máma, táta, Popo), umí předvádět spoustu zvířat, říká, co se kolem něj děje, co chce nebo co dělá (mňam, ham, bum, bác, plác, ťap ťap, bubu-kuk, paci paci, kde je?, ťuk ťuk...), pokaždé, když slyší zvony, okomentuje to a předvede (bim bam a kývá hlavou), líbí se mu obrázky miminek a batolat (nadšeně říká "děti"), perfektně umí "ne ne" (buď že něco nechce nebo si sám něco zakáže-např. míří s dřevěným kladívkem k prosklené skříňce a těsně před ní se zastaví, zakroutí hlavou a řekně si "nenene") a protože má Bertíkovu výchovu, už taky miluje všechna světla ("lampa", "svítí"). A do toho samozřejmě ještě přidává obrovské množství dalších zvuků a slabik, kterým moc nerozumíme. Často si při hraní něco komentuje nebo nám cosi vypráví (obvykle po probuzení-že by říkal, co se mu zdálo?). Nesmím zapomenout taky na Krtka, kterého s Bertíkem svorně oslovují "tete" a na nové bačkůrky, které si hned oblíbil a chce je mít pořád na nohách ("batu"). Mě tohle jejich povídání hrozně baví a mám z něj obrovskou radost, protože ta dlouhá doba, kdy Bertík jen řval, říkal "ťa" a ukazoval, byla pro všechny dost frustrující, takže jsem ráda, že ji máme za sebou a navíc, že s Prokopem pravděpodobně nic takového nehrozí.

pátek 18. září 2015

Zase peču...

...a zapisuju si to. Po letech jsem se rozhodla vrátit ke svému starému blogu o pečení. Kdo byste měl chuť, můžete ho sledovat tady.

čtvrtek 17. září 2015

Activity board

Vybírat dárek k prvním narozeninám pro druhé dítě je dost náročné. Máme doma tolik hraček, že bychom si mohli otevřít hračkářství, takže přidávat další by byla hloupost. Ošidit jsme ho ale nechtěli a tak jsme se rozhodli mu vlastními silami vyrobit něco trochu jiného. Activity board je deska, na které jsou připevněné různé věci, se kterými dítě může manipulovat. Není to nic složitého, stačí zajít do obi a vybrat cokoli, co vám padne do oka. Náš acitivity board je v provozu už měsíc a to každý den. Bertík si oblíbil zámek a řetízek na dveře, Prokop rád točí žlutým kolečkem a cinká velkými rolničkami. Pro nás lepší než všechny plastové hrací nesmysly dohromady.

středa 16. září 2015

Překvapení každý den


S dětmi se člověk prostě nikdy nenudí. Občas bych teda za trochu klidu a nudy dala cokoli, ale většinou se musím smát a žasnout, co zase vymysleli. Třeba když si Prokop vytáhne mop a začne suverénně vytírat. Fakt mu to šlo, takže uvažuju o tom, že mu ho příště namočím a využiju dětskou pracovní sílu. A nebo když Bertík ukořistí propisku a papírky a vytvoří jmenovky (vlevo "máma", uprostřed "Albert", vpravo "táta", Prokopa asi nestihnul) a pak nám je dá na naše místa u stolu. Čím jsou starší, tím je s nimi větší legrace.

čtvrtek 10. září 2015

Adaptovaný

Máme za sebou první dny, které Bertík (z poloviny) strávil v nové školce. Nechci nic zakřiknout, ale zatím se zdá, že moje obavy byly zbytečné. Už první návštěva školky proběhla úplně v klidu a ty další se v ničem nelišily. Paní učitelky jsou sympatické a zkušené, jídelníček docela přijatelný a doma už nám visí první obrázek. Ranní loučení prý probíhá bez problémů a když si ho po obědě vyzvedávám, má radost, ale jinak je klidný. Ani s únavou to není tak hrozné, jak mě všichni strašili. Cestou domů se zvládneme stavit v obchodě i na hřišti a po návratu buď Bertík normálně funguje nebo si odpočine při čtení/poslouchání pohádek, ale spát naštěstí nepotřebuje. Jedinou vadou na kráse téhle školkové idylky jsou počůrávací nehody, které se opět vrátily na scénu. Dokonce se "zadařilo" i venku, což jsem fakt nečekala a neměla pro Bertíka náhradní oblečení. Nasoukala jsem ho do Prokopových tepláků, které s sebou pro všechny případy nosím, a divila jsem se, že mu nejsou tak krátké, jak jsem čekala. Ale i tohle už se snad zlepšuje a vlastně to není zas taková hrůza. Kdyby každý den brečel, že nechce do školky a byl tam nešťastný, bylo by to horší než vyprat pár tepláků a spoďár navíc. Co se týká Prokopa, i on tuhle změnu snáší nad očekávání dobře. Obávala jsem se toho, že se celé dopoledne bude bez Bertíka nudit, ale vypadá to, že si naopak užívá moji výhradní pozornost. V pohodě si sám hraje, čas od času je mě přiběhne, pomazlí se a zase pokračuje v rozhazování pastelek nebo přemísťování prodlužovačky. A odpoledne když spí, mám zase naopak čas na Bertíka, což si taky oba užíváme. Zkrátka, školka nám všem pomohla a rozhodně nelituju toho, že jsme do ní Bertíka poslali. Jen tak dál!

pátek 4. září 2015

Vláčky, mašinky a vagóny

Myslím, že kluci se dělí na dvě skupiny-milovníky aut a vlaků. Bertík zcela jasně patří k druhému táboru. Často si hraje na to, že je mašinka (leze po čtyřech, ruce jsou malá kola, nohy velká kola, říká, že rozsvěcí světla a někdy mašinka i couvá), na jeho oblíbený dřevěný vláček mu nikdo nesmí sáhnout, každé ráno vyžaduje tričko s mašinkou a jet ze Strašnic na Hlavák vlakem je ten nejlepší výlet (vždyť se jede i tunelem!). Proto naše poslední dvě soboty patřily vlakům. Nejdřív jsme se vypravili do Zásmuk na zahradní železnici. Návštěvu opravdu doporučuju! Děti (i dospělí) se mohou povozit na vláčku mezi záhony rajčat a cuket, ti menší si vyhrají na písku a větší si koupí pivo. To vše v přátelské atmosféře a za dobrovolné vstupné. Před týdnem jsme vyjeli do Lužné u Rakovníka. Nejdřív jsme se svezli historickým vlakem taženým parní lokomotivou a pak jsme se vrátili zpátky do muzea Českých drah. I tam se nám moc líbilo. V rozlehlém areálu najdete spoustu mašin a vagónů, ale i restauraci v jídelním voze, hřiště s pískovištěm, klouzačkou a několik vláčků, modelovou železnici a úzkorozchodnou dráhu, na které se můžete povozit. Jediné, co mě mrzelo, bylo to, že se vlaky můžou prohlížet jenom zvenku. Ale i tak to stálo za to. Pokud máte doma malého nebo velkého železničního nadšence, určitě se do Lužné podívejte (a nebojte, bude to bavit i vás)!

úterý 1. září 2015

Pět let od svatby a tříletý Bertík poprvé ve školce

Dort s Krtkem je nejspíš můj životní výkon :)
V posledních dnech se toho u nás dělo hodně. Každá z těch událostí by si zasloužila podrobně zdokumentovat, ale na to mi teď chybí energie i čas. Takže ve stručnosti.
28.8. to bylo pět let, co jsme si s mým milým slíbili, že spolu budeme už pořád. Někdy je to snadné a krásné, jindy zatraceně náročné, ale ani jednou jsem toho nelitovala (a věřím, že ani on ne). Letos jsme nějak nesebrali sílu organizovat večeři v restauraci, tak jsme si koupili výbornou pizzu od Itala, který má obchůdek kousek od nás, a dali si ji s lahví bílého na balkóně. Pěkná oslava to byla.
29.8. jsme si udělali vlakový den. Vypravili jsme se do muzea Českých drah v Lužné u Rakovníka a svezli se historickým vlakem s parní lokomotivou. Moc se nám to líbilo a ještě se o tom někdy rozepíšu.
30.8. byly Bertíkovi už tři roky. Definitivně musím uznat, že už je to velký kluk. V naprosté většině věcí je samostatný, má vlastní názory a nápady, kterými mě pořád překvapuje. Pořád nechápu, že takový prakticky hotový člověk byl ještě relativně nedávno v mém břiše. Je s ním legrace, má rád Prokopa, dělí se i s cizími dětmi, strašně rád se vším pomáhá, miluje Krtka a světla. Je to originál každým coulem. On je ten, kdo mi nejvíc ze všech změnil život a já jsem mu za to vděčná.
1.9. šel Bertík poprvé do státní školky. Obavy byly, ale zatím se zdá, že zbytečné. Ranní loučení s tátou prý proběhlo úplně v pohodě (dal pusu, zamával, rozrazil fňukající děti a šel si hrát s vláčkem). Když jsem si pro něj po obědě přišla, byl v klidu, od učitelek jsem slyšela jen chválu, takže všechno ideální. Je možné, že ještě nastane problém, až pochopí, že do "nové školky" se chodí každý den, ale i na to ho dost intenzivně připravujeme, tak snad to bude v pohodě. Já jsem měla doma s Prokopem těžkou pohodu (půlku dopoledne prospal), takže všichni jsme spokojení. Snad nám to vydrží.
A ještě pár povzdechů. Bertík trochu pokašlává. Zatím to není nic vážného, ale obávám se, že s tou očividně oslabenou imunitou ve školce brzo něco chytí a skončí jako obvykle se zánětem průdušek. Prokopovi nonstop teče z nosu a už se to začíná vybarvovat do žluta. Muž si stěžuje na bolení v krku. A já jsem si užila dva dny (pravděpodobně) alergické reakce a nevím na co. Celá jsem se osypala, natekly mi rty a oči a pomohly až kortikoidy společně s Dithiadenem. Ale jinak se máme dobře.

neděle 23. srpna 2015

Chystáme se do školky

Nakupujeme nové tepláky (s mašinkou a s autem), často si o školce povídáme, chystáme se k ní jít ještě jednou podívat, řešíme, jestli tam budou svítit lampy (to je pro Bertíka důležitější než všechny hračky, děti a tety dohromady) a pokouším se ho přimět k tomu, aby si sám obouval boty. Připravuju se ale i já. Jak se blíží první září, čím dál častěji mě přepadají pochybnosti. Bertíkovi se v současné soukromé školce, kam chodí jednou týdně, moc líbí, ale bude to stejné i ve státní pětkrát za týden? Domluví se tam, budou mít učitelky čas snažit se rozluštit, co říká? Dokáže se mezi tolika dětmi nějak rozumně prosadit? Není na to přecejen ještě malý? Vždyť prvního mu budou tři roky a dva dny. Jak moc se mu (resp. všem dětem) budou učitelky věnovat, je možné při takovém nepoměru dětí a pedagogů ve třídách dělat něco opravdu rozvíjejícího nebo jde jen o to mít kam ty děti odložit? A proč ho tam vůbec dávám, když jsem stejně doma? Jaktože nezvládám se o něj dobře postarat a předávám jeho výchovu nějaké instituci? Jak je možné, že se doma nudí a zlobí tolik, že si často nevím rady a radši ho šoupnu do školky? Nebudu litovat, že jsem už skončila to jedinečné období, kdy jsme (skoro) pořád spolu? A nebude se nakonec Prokop jen se mnou nudit? Samozřejmě vím, že většina z těch otázek je zbytečných a snad i neopodstatněných a věřím, že všechno bude v pohodě. Ale cítím, že jedna životní etapa končí a jsem z toho nervóznější, než jsem čekala. Před emocionálním zhroucením mě ale zachraňuje vědomí, že kdyby bylo nejhůř, tak si Bertíka můžu vzít zase zpátky domů a ještě mi nějaký rodič poděkuje za to, že jsme jeho dítěti uvolnili místo :)

středa 19. srpna 2015

Chodec

Zatímco Bertík si musel veškeré své vývojové pokroky těžce vybojovat (a několik bitev má stále ještě před sebou), Prokopovi jde všechno snadno. Navíc se téměř stoprocentně drží tabulek, ve kterých je popsáno, co by dítě který měsíc mělo umět. Takže v pondělí, týden po svých prvních narozeninách, udělal první opravdové samostatné krůčky. A nebylo to jen ustrašené několikacentimetrové posunutí nohou, ale hned neohroženě ušel pěkných pár metrů. Jde si, kam chce, nebojácně se řítí bytem a když nakonec skončí na zadku, akorát se tomu směje. I v tomhle je vidět, jak jsou s Bertíkem každý jiný. Když se učil chodit náš prvorozený, dávkoval si svoje chodící pokusy po malých kouscích. Dva, tři kroky a pak radši zase na všechny čtyři. Oproti tomu Prokop už včera přešel celou místnost. Bertík se vždycky potřeboval něčeho držet (nejoblíbenější bylo pásmo a krabička od čaje). Prokop nic do ruky nechce. Bertík rád ťapal od mámy k tátovi a naopak, zato když jsme tohle zkusili na Prokopa, v půlce cesty se otočil a utekl někam úplně jinam. Ta rozdílnost mě baví-jeden klidný a rozvážný, druhý živel, který se do všeho vrhá po hlavě. Co mají ale společného a co se mi na prvních krůčcích nejvíc líbí je ale ta čistá dětská radost z vlastního úspěchu.

neděle 9. srpna 2015

Prokopova první svíčka

Včera jsme společným úsilím sfoukli svíčku na Prokopově narozeninovém muffinu. Z malinkého miminka se stalo sebevědomé batole, které je celý den v pohybu, do všeho se vrhá po hlavě (taky na ní má každou chvíli nějaký šrám nebo modřinu), rádo se dělí o jídlo a pomáhá staršímu bráchovi s čištěním zubů, dokáže řvát tak hlasitě, že se každý vyděsí a když není po jeho, pěkně se vzteká. Umí nasadit okouzlující úsměv a roztomile se mazlit. Leze po čtyřech jako ďas, vydrží stát už poměrně dlouho i bez opory, obchází nábytek, strká před sebou židle a dnes se mu podařily první dva samostatné krůčky. Mává, ukazuje, jak je veliký,dělá berany duc, směje se při předvádění básniček (nejoblíbenější je Kutálí se ze dvora). Když má náladu, krmí se sám lžičkou, radši ale jí rukama. Máme docela dobré úspěchy s nočníkem-skoro pokaždé do něj něco vyrobí; pokakanou plenku má málokdy. Snažím se mu v době bdělosti omezovat dudlík, ale zatím se to daří jen částečné (některý den ho má opravdu jen na spaní, jindy má zašpuntovanou pusu skoro pořád). A co mě hodně těší je, že se snaží mluvit. Říká ne ne, máma, táta, bum, Popo (naše domácí podoba jména Prokop), plác, gaga (kačenka), mňam mňam. Někdy si nejsem jistá, jestli se opravdu snaží něco říct nebo jen žvatlá, ale v určitých situacích to je jasné. Třeba dneska před obědem stál u trouby, ve které se pekl losos, zíral do ní a vytrvale opakoval mňam mňam :). Celkově je vidět, že už chápe spoustu věcí. Před chvílí jsme ho ostříhali (měl sice krásné kudlinky a bylo mi to líto, ale pod těmi hustými vlasy se strašně potil) a najednou vypadá strašně dospěle! Miminko je pryč a nám začíná nová éra života s Prokopem. Moc se na ni těším, protože ta doba mezi jedním a dvěma lety se mi i u Bertíka hodně líbila. Dítě už není žádný malý kojenec a je s ním legrace, ale zároveň je ještě neohrabaně roztomilé, není schopné doopravdy zlobit a taky velkou část dne pořád prospí ;) Takže ještě jednou, všechno nejlepší, Popo!

čtvrtek 6. srpna 2015

Střípky z dovolené

Minulý týden jsme strávili na dovolené na Orlickoústecku. Měli jsme se hezky, počasí sice nebylo úplně perfektní (ty plavky jsme si s sebou zase vezli zbytečně), ale celou akci hodnotím pozitivně. Současné vedro mi ale nějak nedovoluje tvořit literárně hodnotnou dokumentaci, takže jen v bodech...
Dovolené s malými dětmi se nedá říkat dovolená (ale i tak to bylo fajn).
Prokopovi rostl zub a dával nám všem dost zabrat.
Bertík miluje rozhledny, za ten týden jsme jich navštívili asi pět.
Na Orlickoústecku se člověk nají líp než na Šumavě.
Náš terénní kočárek za dvě stovky z druhé ruky je perfektní (sice obří a těžký, ale co se do něj vejde věcí!).
Nést Bertíka v Manduce tři kilometry do kopce není žádná sranda.
Zato nosit Prokopa mě baví a jeho už taky (zdá se, že nenosící období už má za sebou).
Písničku Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte? jsme od Bertíka slyšeli aspoň stokrát, protože se pásly hned u našeho penzinu a on jim musel zazpívat, pokaždé, když je viděl.
Ježdění na lodičce (Bertík a muž), na klouzačce (Bertík s Prokopem) a vlakem (všichni).
Bertík pořád nade vše miluje lampy a světla a Prokopovo nejmilejší jídlo je chleba s máslem.
Neumím si představit, že bychom s nimi jeli autem třeba do Chorvatska, i těch pár hodin k Lanškrounu nám stačilo.
Je super, že už Prokop není úplně malé miminko a dá se s ním dělat spousta věcí a hlavně si krásně vyhrajou s Bertíkem.

PS: Fotky nepřidávám (stejně jako k příspěvkům z poslední doby) schválně. Nějak mi přestává být příjemné ukazovat sebe a svoje děti celému internetu...


pátek 17. července 2015

Tipy na dárky ke třetím narozeninám

Blíží se srpen a s ním narozeniny obou našich chlapečků. Vymyslet dárek pro Prokopa byl docela oříšek. Plnit si byt desátou sadou kostek, pětadvacátým autíčkem nebo patnáctou mašinkou totiž nemá moc smysl. Nakonec jsme se rozhodli mu dát originální home made dar, který už máme promyšlený a teď zbývá ho jen realizovat. (O výsledku budu informovat :)). Zato pro Bertíka bych toho byla schopná koupit tolik, že by nás to nejen zruinovalo, ale i totálně zaplavilo. Tady je výběr z toho, co by se mi líbí.

Magnetické kuličky mi připadají jako geniálně jednoduchá hračka, ze které by byl určitě nadšený i Prokop, který má velkou zálibu v magnetech. Ale vzhledem k tom, že jsou dost malé a Prokop je ještě pořád ve fázi ochutnávání čehokoli, je radši necháme na později.


Dětská lupa by u nás taky mohla mít úspěch. Navíc tahle vypadá docela bytelně.

Duplo mají oba dva chlapečci rádi. Bertík miluje cokoli svítícího. Spojení obojího by mohlo vytvořit perfektní dárek.

Myslím, že pomalu přichází čas, kdy bude možné s Bertíkem hrát nějaké společenské hry (už se začíná chytat při pexesu). Povídačky se mi líbí, protože pomáhají rozvíjet komunikaci, což stále není Bertíkova silná stránka.

Bertík má rád nejen Krtka, ale i klasické pohádky, třeba Červenou karkulku. Magnetické divadlo mi připadá jako hezký nápad.


Lidské tělo Bertíka hodně zajímá. Skoro každý den za mnou přijde a někam mě píchne s otázkou "tohle?" (rozuměj "co je to?"). Když pak zjistí a několikrát se ujistí, že je to třeba nárt, hladí mi ho a opakuje "nát nát", prohlašuje, že "Popo má malej nát" nebo si vezme bačkory a komentuje, že Bertík si schoval nárt. Tenhle zájem by se mohl posunout na další stupeň pořízením doktorského kufříku. Bertík měl doktory vždycky rád (na pohotovosti jsou z něj pokaždé nadšení) a poslední dobou si s oblibou hraje na to, že je někdo jiný, takže tahle hračka by se mu mohla líbit.

Xylofon a rumba koule se u nás doma používají snad každý den, takže bychom klidně mohli rozšířit sbírku našich hudebních nástrojů.

Krtek je Bertíkův největší oblíbenec. Tuhle knížku jsme si půjčili v knihovně a Bertík se do ní zamiloval. V září ji zase budeme muset vrátit, takže si určitě pořídíme vlastní.




Mám pocit, že Tulletovy knížky jsou teď hodně v módě. Já se tomu, co je in, většinou spíš vyhýbám, ale tohle vypadá opravdu dobře. Teď jen kterou vybrat? Nejznámější Knížku nebo něco speciálně pro milovníky světel?