pátek 27. února 2015

Malá dětská encyklopedie

Před pár dny jsem rozšířila Bertíkovu knihovničku o první encyklopedii. Vybrala jsem knihu z dílny Larousse, což se ukázalo jako velmi dobrá volba. Z Malé dětské encyklopedie jsme nadšení všichni-Bertík, já i manžel (Prokop ji teda zatím do svých nenechavých ručiček nedostává). Najdete v ní téměř všechno, co může dítě zajímat-informace o lidském těle, přírodě, historii, světě kolem nás nebo třeba o vesmíru. Obsahuje spoustu obrázků a krátké výstižné texty. Líbí se mi, že ač je určena docela malým dětem (3-6 let), věci nazývá pravými jmény a zbytečně nezjednodušuje-Bertík se už seznámil například se slovy jícen nebo radioteleskop. Tematický záběr je opravdu široký, takže pokud hledáte první encyklopedii, díky které poznáte, co vaše dítko baví a zajímá, tuhle můžu rozhodně doporučit. (Jen se připravte na to, že pak bude trousit moudra o třeba tom, že někdo "málo papá, moc běhá, bolí hlava, chybí cukr".)

pondělí 23. února 2015

Už zase zlobí...

Poslední dobou s Bertíkem míváme docela často konflikty. Většinou se nejedná o nic vážného, obvykle nikoho neohoržuje, nikomu neubližuje ani se nesnaží úmyslně něco rozbít. Ale pořád dokola dělá to, co nemá. A moc dobře to ví. Kdyby to provedl párkrát denně, tak to zvládnu více méně v klidu, ale řešit celý den to samé znovu a znovu je opravdu vyčerpávající. Nejhorší ovšem je, že nevím, co s tím. Když na něj křičím, tak se cítím špatně, ale žádný jiný efekt se nedostaví. Vysvětlování a domlouvání zůstává bez odezvy. Přirozené následky vadí mě, ale ne jemu. Pokus o odvedení pozornosti buď nefunguje vůbec nebo jen na chvilku. Odnesu-li ho z místa činu, než se otočím, je zpátky. K výhrůžkám a úplatkům se uchylovat nechci. Tresty v takovém tom tradičním pojetí (kdy trest nemá žádnou logickou spojitost s proviněním) se mi příčí. Lehké plácnutí přes ruku (na které teda taky nejsem zrovna hrdá) u Bertíka vyvolá jedině smích a nich tvrdšího používat vážně nechci. Sečteno, podtrženo - jsem zoufalá, že dělá, to, co nechci a nedělá to, co chci. Po hodinách zoufalého přemýšlení mě ale napadla kacířská myšlenka. Proč vlastně má dělat to, co mu řeknu? Děti přece musí poslouchat rodiče-hned se ozvala odpověď. Jistě, rozhodně je musí poslouchat, když se řítí pod kola jedoucího auta nebo mlátí jiné dítě. Ale co v těch případech, kdy potomek dělá něco, co se mi prostě nelíbí nebo mě to z nějakého důvodu štve? Mám na něm něco vynucovat jen proto že jsem větší a silnější? Nebo si snad naopak mám nechat všechno líbit? Odpověď vidím někde uprostřed. Je osvobozující se trochu oprostit od té zažité představy, že děti musí dělat to, co po nich chci. Samozřejmě by se mi to líbilo (kterému rodiči ne), bylo by to pohodlné, ušetřilo by mi to spoustu námahy, nervů a vrásek. Ale děti nejsou stroje. Nejsou naprogramovatelné a snadno ovladatelné. Dokonce ani často nejsou spolupracující, rozumné a chápající, jak se nám to snaží namluvit některé knihy o výchově, kde dítě sice občas provede něco špatného (zpravidla ale spíš kvůli své nepozornosti než ze zlého úmyslu), ale poté, co mu rodič situaci vysvětlí, samo přijde s řešením, kdy jsou všichni šťastní. Nikdo není dokonalý-ani rodiče ani děti. Myslím, že děti nikdy nebudou 100% "hodné", ať už budu používat jakékoli výchovné a kázeňské prostředky. Neznamená to ale, že na všechno rezignuju a dokud někomu nepůjde o život, nechám je dělat, co se jim zlíbí. Spíš se budu snažit minimalizovat škody a předcházet jim. A to nejen těm, co jsou vidět-tedy nebudu nechávat v dosahu batolete drahý porcelán apod., ale jde i o ty psychické a emoční. Například vidím, že křik nepřináší kýžený výsledek. Bertík zlobí dál bez ohledu na to, jestli řvu nebo mu klidně vysvětluju, co a proč mi vadí. Ale můj pocit z řešení vzniklé situace je naprosto jiný. Zatímco v prvním případě jsem vyčerpaná, naštvaná (na něj i na sebe) a zoufalá, v druhém jsem na sebe hrdá, že jsem si zachovala chladnou hlavu. Zdá se mi, že nemá smysl dítě trestat/křičet na něj jen kvůli tomu, že mám pocit, že jeho chování nemůže zůstat bez odezvy. Nefunguje to a mě to ničí. Naproti tomu když mu v klidu řeknu, co bych od něj chtěla a potřebovala, tak to sice taky nefunguje, ale já se cítím dobře. Nemůžu změnit žádného jiného člověka (ani vlastní dítě!), jen sebe, svoje chování a prožívání různých situací.
Tolik teorie. Praxe bude zase trochu jinde, ale je fajn mít to srovnané.

středa 18. února 2015

Bambulky

Přesypávání a přendávání je společně s přeléváním pořád jednou z nejoblíbenějších Bertíkových činností. Tentokrát dostal malé měkké bambulky, tvořítko na led, lžíci a lžičku. Žádné třídění podle barev nebo čehokoli jiného, žádné řešení rozsypaných bambulek (tedy, pokud zůstávaly na tácu), jen soustředěné nabírání a přemisťování.

neděle 15. února 2015

Organizovaná zábava

Někdy to tak možná nevypadá, ale Bertík je dost společenský. Mezi lidmi se obvykle chová skvěle (cizí nám nevěří, že umí zlobit) a doma se nudí. Teda, nenudí, on si vždycky nějakou zábavu najde, ale často poněkud jinou, než bych si představovala... Takže se snažím chodit co nejvíc ven. Kromě různých pochůzek, nákupů, doktorů a návštěv bych mu ráda dopřála i něco zajímavějšího. Možností je spousta, ale pro mě je to dost náročné. Od září do prosince jsme pravidelně chodili do Montessori pracovny, kde se jemu i mě moc líbilo. Ze začátku to bylo v pohodě-Prokop spal celou dobu v Manduce a já jsem se mohla Bertíkovi téměř plně věnovat. Jenže Prokůpek začal být čím dál živější a brzy odmítal spát jen proto, že by se mi to zrovna hodilo. Takže jsem ho mívala položeného na dece v rohu a pobíhala mezi ním a Bertíkem. Navíc obvykle uprostřed hodiny začal být Prokop unavený a vzhledem k tomu, že na usnutí potřebuje aspoň trochu klidu, zažívala jsem tam krušné chvilky. Nakonec jsem uznala, že na to prostě nemám a na další běh už jsem Bertíka nepřihlásila. Zkoušela jsem ještě jiné kroužky, ale skončilo to podobně-já uštvaná a nervózní, Bertík bez mého dohledu často rušící a Prokop brečící. Nedávno jsem našla jinou Montessori pracovnu, která se koná v odpoledních hodinách, kdy občas pro Prokopa seženu hlídání, takže tam s Bertíkem můžeme chodit sami. Ale pořád přemýšlím o tom, jestli bych přecejen nezvládla někam chodit s oběma zároveň, protože pořád ty samé procházky do obchodu a zpátky nebaví ani mě a asi ani Bertíka. Jak tohle řešíte vy, zkušené matky? Sedíte s dětmi doma nebo máte nabitý program? A máte nějaké triky na to, jak skloubit požadavky na zábavu staršího dítěte s požadavky na spánek/jídlo/blízkost mámy toho mladšího?

sobota 14. února 2015

Discovery bottle

Tenhle nápad jsem viděla někde na internetu a už dlouho jsem ho chtěla vyzkoušet. Jenže PET lahve se  u nás doma obvykle jen tak nepovalují (natož pak takové, které mají  správnou velikost do miminčích ručiček), takže realizace nějakou dobu trvala. Ve chvíli, kdy jsem měla vhodné lahvičky, už to byla brnkačka-naplnit je zajímavým obsahem, na vniřní stranu víčka kápnout trochu lepidla, aby je náhodou někdo neotevřel a nevysypal, a pevně zašroubovat. Lahvička s čočkou a fazolemi je pro Prokopa zatím asi moc těžká, ale tu s korálky si opravdu oblíbil. Obě dvě se líbí i Bertíkovi-buď jen přesypává jejich obsah, nebo je používá jako hudební nástroje, když si zpíváme. Prostě, za málo peněz hodně muziky ;)

pátek 13. února 2015

Kapátko

V Montessori pracovně, kam s Bertíkem občas chodíme, ho práce s kapátkem zaujala. Vytáhla jsem tedy lahvičku od Prokopových kapek proti bolení břicha (naštěstí už je dlouho nepotřebuje, ale tušila jsem, že lahvička se ještě bude hodit), nalila do ní trochu vody s potravinářským barvivem, na tácek přidala ještě druhou skleněnou lahvičku, ubrousek na utírání a zábava byla vyřešená. A jako bonus obarvené prsty! :)

neděle 8. února 2015

Půl roku

Bertík má Prokůpka opravdu rád. Dokonce mu i půjčil Krtka a nevadilo mu, že ho oslintává.
Neuvěřitelně to letí. Zdá se mi, že ještě rychleji než před dvěma lety s Bertíkem. Ale je to krásné. Prokop je (většinou) úžasně hodné, pohodové a veselé miminko. Krásně spí, jí, roste, na každého se směje. A my si ho všichni užíváme.

čtvrtek 5. února 2015

Vypnutý počítač

Troufám si říct, že nejsme žádní počítačoví závisláci. Přesto je počítač běžnou součástí našeho života. Jenže poslední dobou už nám začínal přerůstat přes hlavu. Teda, hlavně Bertíkovi. Neustále vyžadoval, aby hrála nějaká hudba (a přehrávač musel být na obrazovce přesně na jednom konkrétním místě), často kňoural, že chce pustit Peppu, a na psacím stole před obrazovkou dokázal prosedět snad půl dne. Takže to, že se nám počítač rozbil, je vlastně dobře. Na jeho místo sice nastoupil notebook, ale vysvětlili jsme mu, že na "malém počítači" nemůžeme pouštět hudbu (opravdu-ten zvuk je mizerný) a přes den ho nechávám zavřený, takže není na co koukat. Je pro mě sice trochu nepohodlné, že když si nutně potřebuju něco najít na internetu (kdy mi jede autobus, nějaký recept...), tak musím použít mobil, ale vyplatí se to. Bertík dělá smyslupnější věci a já, ač jsem si myslela, že u počítače skoro nesedím, najednou zjišťuju, že mám víc času. Od teď tedy budeme počítač pouštět maximálně na pohádku a pak ho zase vypneme.
PS: Teď je Bertík ve školce, takže můžu klidně psát ;)

pondělí 2. února 2015

Knížky pro nejmenší (i pro trochu větší)

Během prosince jsme dostali tři knížky ze série "Dotýkáme se a poznáváme" (vydalo Karmelitánské nakladatelství)-Stvoření, Noemova archa a Narození Ježíše. Mají až nečekaný úspěch a to nejen u Prokůpka, kterému byly určené, ale i u Bertíka. Na každé dvoustraně je hmatově zajímavý obrázek, který si oba dva rádi osahávají. Text je jednoduchý a není ho moc, takže je možné ho malým dětem přečíst dřív, než otočí na další stránku. Moc se mi líbí, že se Bertík o knížky dobrovolně dělí s Prokopem, přistrkuje mu je blíž a snaží se natáhnout jeho malou ručičku tak, aby dosáhnul na obrázek (tedy to poslední zmíněné trochu hraničí s fyzickým násilím, ale cením si toho úmyslu:)).