pondělí 23. února 2015

Už zase zlobí...

Poslední dobou s Bertíkem míváme docela často konflikty. Většinou se nejedná o nic vážného, obvykle nikoho neohoržuje, nikomu neubližuje ani se nesnaží úmyslně něco rozbít. Ale pořád dokola dělá to, co nemá. A moc dobře to ví. Kdyby to provedl párkrát denně, tak to zvládnu více méně v klidu, ale řešit celý den to samé znovu a znovu je opravdu vyčerpávající. Nejhorší ovšem je, že nevím, co s tím. Když na něj křičím, tak se cítím špatně, ale žádný jiný efekt se nedostaví. Vysvětlování a domlouvání zůstává bez odezvy. Přirozené následky vadí mě, ale ne jemu. Pokus o odvedení pozornosti buď nefunguje vůbec nebo jen na chvilku. Odnesu-li ho z místa činu, než se otočím, je zpátky. K výhrůžkám a úplatkům se uchylovat nechci. Tresty v takovém tom tradičním pojetí (kdy trest nemá žádnou logickou spojitost s proviněním) se mi příčí. Lehké plácnutí přes ruku (na které teda taky nejsem zrovna hrdá) u Bertíka vyvolá jedině smích a nich tvrdšího používat vážně nechci. Sečteno, podtrženo - jsem zoufalá, že dělá, to, co nechci a nedělá to, co chci. Po hodinách zoufalého přemýšlení mě ale napadla kacířská myšlenka. Proč vlastně má dělat to, co mu řeknu? Děti přece musí poslouchat rodiče-hned se ozvala odpověď. Jistě, rozhodně je musí poslouchat, když se řítí pod kola jedoucího auta nebo mlátí jiné dítě. Ale co v těch případech, kdy potomek dělá něco, co se mi prostě nelíbí nebo mě to z nějakého důvodu štve? Mám na něm něco vynucovat jen proto že jsem větší a silnější? Nebo si snad naopak mám nechat všechno líbit? Odpověď vidím někde uprostřed. Je osvobozující se trochu oprostit od té zažité představy, že děti musí dělat to, co po nich chci. Samozřejmě by se mi to líbilo (kterému rodiči ne), bylo by to pohodlné, ušetřilo by mi to spoustu námahy, nervů a vrásek. Ale děti nejsou stroje. Nejsou naprogramovatelné a snadno ovladatelné. Dokonce ani často nejsou spolupracující, rozumné a chápající, jak se nám to snaží namluvit některé knihy o výchově, kde dítě sice občas provede něco špatného (zpravidla ale spíš kvůli své nepozornosti než ze zlého úmyslu), ale poté, co mu rodič situaci vysvětlí, samo přijde s řešením, kdy jsou všichni šťastní. Nikdo není dokonalý-ani rodiče ani děti. Myslím, že děti nikdy nebudou 100% "hodné", ať už budu používat jakékoli výchovné a kázeňské prostředky. Neznamená to ale, že na všechno rezignuju a dokud někomu nepůjde o život, nechám je dělat, co se jim zlíbí. Spíš se budu snažit minimalizovat škody a předcházet jim. A to nejen těm, co jsou vidět-tedy nebudu nechávat v dosahu batolete drahý porcelán apod., ale jde i o ty psychické a emoční. Například vidím, že křik nepřináší kýžený výsledek. Bertík zlobí dál bez ohledu na to, jestli řvu nebo mu klidně vysvětluju, co a proč mi vadí. Ale můj pocit z řešení vzniklé situace je naprosto jiný. Zatímco v prvním případě jsem vyčerpaná, naštvaná (na něj i na sebe) a zoufalá, v druhém jsem na sebe hrdá, že jsem si zachovala chladnou hlavu. Zdá se mi, že nemá smysl dítě trestat/křičet na něj jen kvůli tomu, že mám pocit, že jeho chování nemůže zůstat bez odezvy. Nefunguje to a mě to ničí. Naproti tomu když mu v klidu řeknu, co bych od něj chtěla a potřebovala, tak to sice taky nefunguje, ale já se cítím dobře. Nemůžu změnit žádného jiného člověka (ani vlastní dítě!), jen sebe, svoje chování a prožívání různých situací.
Tolik teorie. Praxe bude zase trochu jinde, ale je fajn mít to srovnané.

2 komentáře:

  1. Asi budu zase za chytrou, ale nezlobi proto, ze by si proste vynucoval tvoji pozornost, o kterou prisel diky Prokopovi?
    Kdyz se natodila Barunka, tak Matyas nezlobil, ale zaprve prestal pres den spat (protoze proate zjistil, ze je lepsi, kdyz si spolu hodinu hrajem, nez kdyz to prospi) a zadruhe se vratil do plenek (ve kterych pak zustal jeste voc nez pul roku).
    Proste se projevilo to, ze se udala velka zmena a on se s tim nejak vyporadaval. A protoze to neumel rozumove zpracovat, projevilo se to takhle.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To asi těžko někdo rozklíčuje. Částečně to určitě může být upoutávání pozornosti, částečně taky období vzdoru nebo i něco dalšího. Mě se zdá, že Bertík Prokopovo narození zvládnul dobře-žádné regresy se nekonaly, očividně ho má rád a nevypadá to, že by na něj žárlil. Snažím se mu (jenom jemu, bez Prokopa) věnovat, co to jde, ale je fakt, že to prostě nemůže být takové jako dřív...

      Vymazat