čtvrtek 30. dubna 2015

Počasí

Můj příspěvek do busy bags výměn. (Kdo neví, o co jde-sejde se skupina např. 10 rodičů a každý z nich vymyslí a 10x vyrobí nějakou hru/aktivitu pro děti. Pak si je povyměňují a voilà máte 10 různých aktivit.) Bílá část slouží jako odkladiště, na modrou oblohu se každý den dává aktuální symbol počasí. Vyrobeno z filcu, zatím přelepeno na skříni, časem snad v rámečku.

Školkové dilema vyřešeno

Před časem jsem se ze všech stran zaobírala otázkou, zda poslat Bertíka od září do klasické státní školky. Vzhledem k tomu, že v té malé soukromé, kam teď (jednou týdně) chodí, je spokojený a doma to s ním je často dost náročné, jsem se rozhodla ho do dvou školek přihlásit. Z různých zdrojů jsem slyšela zkazky o tom, že dostat tříleté dítě do státní školky je v naší části Prahy téměř nemožné. Takže jsem s přijetím moc nepočítala. Přesto se to podařilo a Bertík má svoje místo už jisté. Na včerejší schůzce rodičů, která se tam konala, se mu  moc líbilo. Neohroženě prozkoumával třídu, házel očkem po nejbližší holčičce a cvakal cizíma propiskama. Zatímco ostatní děti se neodvážily udělat krok od svých maminek, Bertík si mě všímal jen ve chvíli, kdy jsem mu chtěla zatrhnout nějakou zábavu. To mě dost překvapilo a potěšilo. Věřím tomu, že tam bude spokojený, přesto mi v hlavě hlodá malý červík pochybností, který mi našeptává, že jsem špatná máma, protože ho chci někam odložit místo toho, abych se o něj starala sama (hlavně když jsem stejně doma!). A že mě bude mrzet, že s ním netrávím víc času. Ale určitě tam nebude celý den a možná ani ne každý den (nevím, jak moc je možné domluvit docházku podle mých přání), takže doufám, že to nakonec prospěje jemu i mě.

čtvrtek 23. dubna 2015

Jsem teta

Přestože máme s manželem dohormady pět sourozenců, dlouho jsme byli jediní, kdo měl dítě. To se ale před týdnem změnilo, protože jednomu z mých bratrů se narodila dcera. Je krásná a tak malinká! Vůbec nemůžu uvěřit tomu, že před pár měsíci byl Prokop taky takový. A co teprve Bertík! Ty děti tak strašně rychle rostou, až mi to přišlo líto. Miminkovské období uteče, člověk ani neví jak. V jednu chvíli držíte v rukách tříkilový uzlíček, který na vás mžourá, v zápětí už váží třikrát tolik, směje se na celé kolo a pokřikuje "tátatatata", a najednou kolem vás běhá samostatný malý člověk, který má na všechno vlastní názor. A to radši ani nemyslím na to, že se ani nenadějeme a povedeme děti do školy, půjdeme na jejich maturitní ples a svatbu. Kéž by to šlo všechno trochu zpomalit, aby byl čas nejen na všechny ty každodenní starosti, ale i na to všechno si to pořádně užít a prožít...

čtvrtek 16. dubna 2015

Opravdový život

Poslední dobou sem nic moc nepíšu. Má to několik důvodů - vlastně se neděje nic tak podstatného, co bych chtěla veřejně ventilovat a pak taky obvykle nemám čas vysedávat u počítače. S příchodem jara se snažím být s dětmi co nejvíc mimo domov, protože hlavně Bertíkovi to neuvěřitelně svědčí. Zatímco doma to s ním někdy bývá složité, venku je tolik zábavných věcí, že nestíhá zlobit :). A mě hrozně baví je s ním všechny objevovat. Myslím si totiž, že právě ukazování zajímavostí a krás světa je jeden z nejdůležitějších a nejhezčích rodičovských úkolů. I obyčejná cesta na nákup se může změnit v naučně-zábavnou výpravu. Ale zatím většinou není v mých organizačních silách být venku víc než půl dne, takže je potřeba se zabavit i doma. Čím dál víc si uvědomuju, že nejlepší činností pro malé dítě jsou ty nejobyčejnější aktivity. Žádné vychytané hračky, dokonce ani pečlivě připravené tácky, z nichž Bertík všechno spíš rozhazoval než aby dělal to, k čemu byly určené. Vaření, uklízení, praní, zalévání kytek, přebalování Prokopa, zpívání písniček a čtení knížek. Sem tam ježdění s nějakým autem nebo vláčkem. Nic víc naše batole ke štěstí nepotřebuje. A tak mu to dopřávám, nechávám ho, aby se mi pletl pod nohama, šmudlal hadříkem umyvadlo, když ho umývám, bral mi z ruky vařečku a míchal, sypal do všeho sůl a pepř, vybíral si, co si vezme na sebe a přitom rozházel půlku skříně a tak horlivě rosil kytky na parapetu, až je celé okno mokré. Neustále si připomínám, že jeho pomáhání mi sice obvykle práci neusnadní, ale důležitější je, že si všechno vyzkouší a že dělá něco smysluplného. Navíc každá aktivita je příležitost k učení. Procvičuje si nejen zvládání samotné činnosti, ale při míchání karí se zmíním o tom, že existuje nějaká Indie, při zalévání květin si ukážeme, kde je stonek, kde listy nebo květy a při mytí vany si zase můžeme povídat o kanalizaci. Tohle mě baví.

čtvrtek 2. dubna 2015

Bude líp (aspoň doufám)

Před Prokopovým narozením se ke mě z různých zdrojů dostalo varování, že první rok se dvěma dětmi, které mají dvouletý odstup, je hodně náročný. Ještě před nedávnem jsem s tím nesouhlasila. Začátky sice byly složité, protože první dva měsíce Prokop nesnesl být vzhůru někde položený. Moje obědy pravidelně vypadaly tak, že jednou rukou jsem pomáhala Bertíkovi nabírat jídlo, v druhé držela Prokůpka a třetí (??) se snažila sama trochu najíst. Ale nebrala jsem to nijak tragicky-malé miminko prostě potřebuje hodně fyzického kontaktu a já jsem mu ho ráda dopřála. Navíc vážil jen tři, čtyři kila a v náručí se nemrskal (teď má devět a udržet ho je pěkná fuška), takže to docela šlo. Hlavně jsem byla ráda, že ho Bertík dobře přijal a celkově, že to není taková hrůza, jak jsem čekala. Teď už si Prokop krásně zvládá hrát sám na zemi a ke štěstí mu stačí, že jsem já nebo ještě líp Bertík poblíž. Zdálo by se, že se situace zlepšila, ale já má pocit, že je to naopak čím dál těžší. Ne kvůli Prokůpkovi, ale překapivě kvůli Bertíkovi. Nevím, jestli mu vadí, že nedostává tolik pozornosti, kolik by chtěl, nebo s ním cloumá období vzdoru nebo oboje, ale nudí se, dělá, co nemá a mě to neuvěřitelně vytáčí. Přiznám se, že jsou chvíle, kdy bych ho nejradši poslala do internátní školky (jedna je kousek od nás) a přišla si pro něj až za pár dnů. Občas prostě kombinaci sice hodného, ale taky spoustu věcí vyžadujícího mimina (které navíc občas má svoje dny, kdy brečí bez zjevného důvodu) a rozjíveného/znuděného/zakázané věci dělajícího batolete moc nezvládám. Když se mi poštěstí být s každým z nich zvlášť, najednou je všechno jasné a jednoduché, jsem trpělivější a klidnější, ale starat se o oba zároveň mi někdy připadá nad moje síly. Ale utěšuju se tím, že se to zase zlomí. Bertík (snad) bude chodit častěji do školky, kde se vyblbne a odpočineme si od sebe. Časem budou oba samostatnější a taky si budou moct spolu hrát. A já se přestanu cítit jako mezi dvěma mlýnskými kameny. (Mimochodem, tohle mě na nějakou dobu spolehlivě vyléčí z myšlenek na třetí díte...)

středa 1. dubna 2015

Velikonoční příběh

Bertík je velký knihomol, takže knížky jsou u nás jednou z nejlepších variant k vysvětlení čehokoli. Těch, které objasňují smysl Vánoc, je na trhu spousta a my jich máme hned několik. S Velikonocemi je to ale složitější. Dokonce ani v dětských Biblích, které si čteme, se velikonoční události buď nezmiňují vůbec nebo jen okrajově. Na jednu stranu to chápu-zrada, utrpení, nenávist, smrt... To nejsou věci, které by většina lidí chtěla řešit s malými dětmi. A se zmrtvýchvstáním má problém i dost dospělých, natož se ho snažit vysvětlit třeba tříleťákovi. Na druhou stranu ale právě tohle je základní pilíř křesťanství a zamlčovat ho dětem jen proto, že jsou malé, mi nepřipadá vhodné. Rozhodla jsem se tedy, že pro Bertíka zkusím sehnat nějakou vhodnou knížku o Velikonocích. Nejdřív jsem uvažovala o Velikonočním příběhu pro nejmenší, který se snaží vše co nejvíc zjednodušit, ale po prolistování jsem ho zase odložila, protože se mi prostě nelíbil. Místo něj jsem vybrala Velikonoční příběh od Anselma Grüna, který má naopak krásné ilustrace. Docela jsem váhala, jestli ho vzít, protože je očividně určený spíš starším dětem. Vyskytuje se v něm dost výrazů, kterým Bertík zatím nemůže dobře rozumět, ale nakonec jsem dospěla k závěru, že co nepochopí letos, to zvládne za rok, dva nebo třeba deset. Při čtení Bertíkovi rovnou některá nezvyklá slova vysvětluju a potom ještě každou kapitolu převyprávím jednou nebo dvěma jednoduchými větami, kdy se snažím hlavně popsat to, co je na obrázku. K mému překvapení Bertíka knížka oslovila. Zvládá poslouchat celý text, který je na dvojstraně a očividně o něm přemýšlí. Je příběhem zasažený a sám komentuje, co v knížce vidí. Zatím (knihu ještě nemáme přečtenou celou) ho nejvíc zaujalo useknuté a uzdravené ucho a Ježíšova trnová koruna...