čtvrtek 2. dubna 2015

Bude líp (aspoň doufám)

Před Prokopovým narozením se ke mě z různých zdrojů dostalo varování, že první rok se dvěma dětmi, které mají dvouletý odstup, je hodně náročný. Ještě před nedávnem jsem s tím nesouhlasila. Začátky sice byly složité, protože první dva měsíce Prokop nesnesl být vzhůru někde položený. Moje obědy pravidelně vypadaly tak, že jednou rukou jsem pomáhala Bertíkovi nabírat jídlo, v druhé držela Prokůpka a třetí (??) se snažila sama trochu najíst. Ale nebrala jsem to nijak tragicky-malé miminko prostě potřebuje hodně fyzického kontaktu a já jsem mu ho ráda dopřála. Navíc vážil jen tři, čtyři kila a v náručí se nemrskal (teď má devět a udržet ho je pěkná fuška), takže to docela šlo. Hlavně jsem byla ráda, že ho Bertík dobře přijal a celkově, že to není taková hrůza, jak jsem čekala. Teď už si Prokop krásně zvládá hrát sám na zemi a ke štěstí mu stačí, že jsem já nebo ještě líp Bertík poblíž. Zdálo by se, že se situace zlepšila, ale já má pocit, že je to naopak čím dál těžší. Ne kvůli Prokůpkovi, ale překapivě kvůli Bertíkovi. Nevím, jestli mu vadí, že nedostává tolik pozornosti, kolik by chtěl, nebo s ním cloumá období vzdoru nebo oboje, ale nudí se, dělá, co nemá a mě to neuvěřitelně vytáčí. Přiznám se, že jsou chvíle, kdy bych ho nejradši poslala do internátní školky (jedna je kousek od nás) a přišla si pro něj až za pár dnů. Občas prostě kombinaci sice hodného, ale taky spoustu věcí vyžadujícího mimina (které navíc občas má svoje dny, kdy brečí bez zjevného důvodu) a rozjíveného/znuděného/zakázané věci dělajícího batolete moc nezvládám. Když se mi poštěstí být s každým z nich zvlášť, najednou je všechno jasné a jednoduché, jsem trpělivější a klidnější, ale starat se o oba zároveň mi někdy připadá nad moje síly. Ale utěšuju se tím, že se to zase zlomí. Bertík (snad) bude chodit častěji do školky, kde se vyblbne a odpočineme si od sebe. Časem budou oba samostatnější a taky si budou moct spolu hrát. A já se přestanu cítit jako mezi dvěma mlýnskými kameny. (Mimochodem, tohle mě na nějakou dobu spolehlivě vyléčí z myšlenek na třetí díte...)

2 komentáře:

  1. Hmm, toho se taky bojím a netěším.

    OdpovědětVymazat
  2. Vim o cem mluvite. Mam tri deti behem 40ti mesicu. A sem tam je to blby. At delam cokoliv, mam pocit ze nekoho z nich sidim a mela bych delat vic. A obcas nemuzu. Nastesti to blby obdobi nikdy netrvaji uplne dlouho. A ma to jiny vyhody. Uvidite. Ted vydrzte a pak si uzijete to stesti a srandu s vekove blizkyma sourozencema.

    OdpovědětVymazat