pátek 29. května 2015

Přestěhováno

Bylo to náročné. Fyzicky, psychicky, časově, finančně. Asi jako každé stěhování (ještě k tomu s malými dětmi na krku). Ale zvládli jsme to. Od soboty bydlíme v krásném novém bytě. Celá akce proběhla docela hladce a protože jsme měli spoustu věcí přestěhovanou už dřív, nebyli jsme v sobotu večer zavalení krabicemi a nemuseli jsme se skrz vánoční ozdoby a zimní kabáty prohrabávat k pyžamu a kartáčku na zuby, což bylo příjemné. Moje obavy z toho, jak změnu zvládnou chlapečci, se nenaplnily. Kromě toho, že se první večer Bertík nechtěl koupat, se neobjevily žádné problémy. O starém bytě Bertík ještě docela často mluví, ale teď už spíš jen říká, že tam nic není a nebudeme se tam vracet (o tomhle se v prvních dnech hodněkrát potřeboval ujistit). Spaní ve společném pokoji zvládají taky dobře, vzájemně se vůbec neruší a usínají sami. U Prokopa to není nic nového, ale Bertík byl zvyklý usínat výhradně s tátou (a dost to vyžadoval). Dokonce obvykle oba dva vydrží ve vlastních postelích až do rána. A ještě jedna novinka-Prokop si začal stoupat. Hrozně se mu to líbí, ale padá jak hruška (klidně pozadu na hlavu) a následně řve na celé kolo. No, máme doma veselo :)

neděle 17. května 2015

Období destrukce

Bertík přinese, Prokop rozhází...
To, že je možné se plazit, objevil Prokop už před několika měsíci, ale moc toho poznatku nevyužíval. Radši se pro hračku/jiné lákadlo natahoval, co to šlo, a plazení si nechával až jako poslední možnost (i tak to bylo vždy jen o kousek). Ale asi před třemi týdny se něco zlomilo a od té chvíle je k nezastavení. Zdánlivě se pohybuje pomalu, ale stačí se na chvilku podívat pryč, a najednou ho člověk najde na úplně jiném místě, než by čekal. Jede jako bulduzer-jistě a nekompromisně. A stejně jako buldozer za sebou zanechává spoušť, podle které lze snadno a přesně určit, kudy a kam lezl. Z jeho nové dovednosti máme samozřejmě všichni radost. My rodiče se dmeme pýchou, jak máme šikovné dítě, a Bertík se může uchechtat, když Prokopův pohyb nějak vtipně okomentujeme nebo když ho sám napodobuje. Ale má to i své nevýhody. 1) Najednou je všude neuvěřitelný nepořádek. S Bertíkem tvoří sehranou bordelizační dvojku. Zatímco Bertík se stará o přesun věcí z místnosti do místnosti, Prokop všechno rozhazuje, vyhazuje, oslintává, okusuje, trhá a jinak demoluje. Šlápnutí na autíčko nebo kostku lega na nečekaném místě a vytváření cestiček, aby bylo vůbec možné projít, je na denním pořádku. 2) Prokopovy a Bertíkovy představy o zábavě jsou často dost protichůdné. A tak od rána do večera poslouchám Bertíkovy více nebo méně zoufalé a naštvané poznámky o tom, co mu Prokop zase provedl. "Popo bourá koleje! Krtka ne! Mašinku ne! Popo, nech to! Popo, nepapej knížku! Popo zničil koníčka! Popo kouše botu!" a tak dále a tak podobně. Ale jsou chvíle, kdy mě Bertík překvapí. Třeba si složí puzzle, ke kterému se hned přilazí Prokop a začne ho rozebírat. Místo fňukání a odhánění ale pronese: "Popo malej, umí bourat. Bertík velkej, umí stavět." a zatímco na jedné straně Prokop obrázek rozebírá, na druhé ho on celkem v klidu zase skládá. Doufám, že takových světlých okamžiků bude víc a víc, jinak budu mít z toho kňourání brzo díru v hlavě.

pondělí 4. května 2015

První krabice zabalená

Jak často se stěhují normální lidi? Hádám, že to bude něco mezi "jednou za pár let" a "párkrát za život". Nás to během roka a půl čeká už potřetí. S domkem, ve kterém teď bydlíme, mají majitelé plány, které se úplně neslučují s naším dalším pobytem v něm, a zrovna se nám naskytla výborná příležitost k (aspoň tomu pevně věříme) dlouhodobému bydlení, takže po pár dnech úvah a odhodlávání jsme se rozhodli do toho jít. Přesouváme se jen o tři stanice tramvají dál na moc hezké místo kousek od metra i skvělého parku. Budeme sice bydlet v paneláku (což nikdy nebyl vyloženě náš sen), ale dům je v dobrém stavu a byt bude kompletně zrekonstruovaný podle našich potřeb. Právě teď se dokončují poslední úpravy a během dvou až tří týdnů už bychom měli být přestěhovaní. Tentokrát to bereme fakt zodpovědně. Ne jen zabalit celou domácnost a vybalit ji jinde, ale všechno, co máme doma jsme protřídili a nepotřebné věci prodali, rozdali nebo vyhodili (tohle doporučuju každému, ikdyž se zrovna nestěhuje!). Všechno důkladně promýšlíme a vybíráme. Trávíme hodiny s Room Arrangerem a už pár měsíců vedeme dlouhé diskuze o skříních. Těšíme se. Ale ty hromady krabic, které se ještě složené povalují všude možně, mě taky trochu děsí. Stěhování, ještě k tomu se dvěmi malými dětmi, není žádná procházka růžovým sadem. Navíc opouštíme další byt, ve kterém jsme toho tolik prožili. Tady jsem poprvé ucítila, jak mě Prokop kope. Tady jsme pro něj vybírali jméno. Sem jsme si ho přinesli z porodnice. Tady Bertík nakreslil svůj první obrázek. Tady řekl poprvé máma. Tady dal Bertík Prokopovi poprvé pusu na dobrou noc. Padá na mě trochu nostalgická nálada, ale na druhou stranu nás v novém bytě určitě čeká spousta nových vzpomínek. Snad ten přesun proběhne po všech stránkách hladce.