neděle 23. srpna 2015

Chystáme se do školky

Nakupujeme nové tepláky (s mašinkou a s autem), často si o školce povídáme, chystáme se k ní jít ještě jednou podívat, řešíme, jestli tam budou svítit lampy (to je pro Bertíka důležitější než všechny hračky, děti a tety dohromady) a pokouším se ho přimět k tomu, aby si sám obouval boty. Připravuju se ale i já. Jak se blíží první září, čím dál častěji mě přepadají pochybnosti. Bertíkovi se v současné soukromé školce, kam chodí jednou týdně, moc líbí, ale bude to stejné i ve státní pětkrát za týden? Domluví se tam, budou mít učitelky čas snažit se rozluštit, co říká? Dokáže se mezi tolika dětmi nějak rozumně prosadit? Není na to přecejen ještě malý? Vždyť prvního mu budou tři roky a dva dny. Jak moc se mu (resp. všem dětem) budou učitelky věnovat, je možné při takovém nepoměru dětí a pedagogů ve třídách dělat něco opravdu rozvíjejícího nebo jde jen o to mít kam ty děti odložit? A proč ho tam vůbec dávám, když jsem stejně doma? Jaktože nezvládám se o něj dobře postarat a předávám jeho výchovu nějaké instituci? Jak je možné, že se doma nudí a zlobí tolik, že si často nevím rady a radši ho šoupnu do školky? Nebudu litovat, že jsem už skončila to jedinečné období, kdy jsme (skoro) pořád spolu? A nebude se nakonec Prokop jen se mnou nudit? Samozřejmě vím, že většina z těch otázek je zbytečných a snad i neopodstatněných a věřím, že všechno bude v pohodě. Ale cítím, že jedna životní etapa končí a jsem z toho nervóznější, než jsem čekala. Před emocionálním zhroucením mě ale zachraňuje vědomí, že kdyby bylo nejhůř, tak si Bertíka můžu vzít zase zpátky domů a ještě mi nějaký rodič poděkuje za to, že jsme jeho dítěti uvolnili místo :)

středa 19. srpna 2015

Chodec

Zatímco Bertík si musel veškeré své vývojové pokroky těžce vybojovat (a několik bitev má stále ještě před sebou), Prokopovi jde všechno snadno. Navíc se téměř stoprocentně drží tabulek, ve kterých je popsáno, co by dítě který měsíc mělo umět. Takže v pondělí, týden po svých prvních narozeninách, udělal první opravdové samostatné krůčky. A nebylo to jen ustrašené několikacentimetrové posunutí nohou, ale hned neohroženě ušel pěkných pár metrů. Jde si, kam chce, nebojácně se řítí bytem a když nakonec skončí na zadku, akorát se tomu směje. I v tomhle je vidět, jak jsou s Bertíkem každý jiný. Když se učil chodit náš prvorozený, dávkoval si svoje chodící pokusy po malých kouscích. Dva, tři kroky a pak radši zase na všechny čtyři. Oproti tomu Prokop už včera přešel celou místnost. Bertík se vždycky potřeboval něčeho držet (nejoblíbenější bylo pásmo a krabička od čaje). Prokop nic do ruky nechce. Bertík rád ťapal od mámy k tátovi a naopak, zato když jsme tohle zkusili na Prokopa, v půlce cesty se otočil a utekl někam úplně jinam. Ta rozdílnost mě baví-jeden klidný a rozvážný, druhý živel, který se do všeho vrhá po hlavě. Co mají ale společného a co se mi na prvních krůčcích nejvíc líbí je ale ta čistá dětská radost z vlastního úspěchu.

neděle 9. srpna 2015

Prokopova první svíčka

Včera jsme společným úsilím sfoukli svíčku na Prokopově narozeninovém muffinu. Z malinkého miminka se stalo sebevědomé batole, které je celý den v pohybu, do všeho se vrhá po hlavě (taky na ní má každou chvíli nějaký šrám nebo modřinu), rádo se dělí o jídlo a pomáhá staršímu bráchovi s čištěním zubů, dokáže řvát tak hlasitě, že se každý vyděsí a když není po jeho, pěkně se vzteká. Umí nasadit okouzlující úsměv a roztomile se mazlit. Leze po čtyřech jako ďas, vydrží stát už poměrně dlouho i bez opory, obchází nábytek, strká před sebou židle a dnes se mu podařily první dva samostatné krůčky. Mává, ukazuje, jak je veliký,dělá berany duc, směje se při předvádění básniček (nejoblíbenější je Kutálí se ze dvora). Když má náladu, krmí se sám lžičkou, radši ale jí rukama. Máme docela dobré úspěchy s nočníkem-skoro pokaždé do něj něco vyrobí; pokakanou plenku má málokdy. Snažím se mu v době bdělosti omezovat dudlík, ale zatím se to daří jen částečné (některý den ho má opravdu jen na spaní, jindy má zašpuntovanou pusu skoro pořád). A co mě hodně těší je, že se snaží mluvit. Říká ne ne, máma, táta, bum, Popo (naše domácí podoba jména Prokop), plác, gaga (kačenka), mňam mňam. Někdy si nejsem jistá, jestli se opravdu snaží něco říct nebo jen žvatlá, ale v určitých situacích to je jasné. Třeba dneska před obědem stál u trouby, ve které se pekl losos, zíral do ní a vytrvale opakoval mňam mňam :). Celkově je vidět, že už chápe spoustu věcí. Před chvílí jsme ho ostříhali (měl sice krásné kudlinky a bylo mi to líto, ale pod těmi hustými vlasy se strašně potil) a najednou vypadá strašně dospěle! Miminko je pryč a nám začíná nová éra života s Prokopem. Moc se na ni těším, protože ta doba mezi jedním a dvěma lety se mi i u Bertíka hodně líbila. Dítě už není žádný malý kojenec a je s ním legrace, ale zároveň je ještě neohrabaně roztomilé, není schopné doopravdy zlobit a taky velkou část dne pořád prospí ;) Takže ještě jednou, všechno nejlepší, Popo!

čtvrtek 6. srpna 2015

Střípky z dovolené

Minulý týden jsme strávili na dovolené na Orlickoústecku. Měli jsme se hezky, počasí sice nebylo úplně perfektní (ty plavky jsme si s sebou zase vezli zbytečně), ale celou akci hodnotím pozitivně. Současné vedro mi ale nějak nedovoluje tvořit literárně hodnotnou dokumentaci, takže jen v bodech...
Dovolené s malými dětmi se nedá říkat dovolená (ale i tak to bylo fajn).
Prokopovi rostl zub a dával nám všem dost zabrat.
Bertík miluje rozhledny, za ten týden jsme jich navštívili asi pět.
Na Orlickoústecku se člověk nají líp než na Šumavě.
Náš terénní kočárek za dvě stovky z druhé ruky je perfektní (sice obří a těžký, ale co se do něj vejde věcí!).
Nést Bertíka v Manduce tři kilometry do kopce není žádná sranda.
Zato nosit Prokopa mě baví a jeho už taky (zdá se, že nenosící období už má za sebou).
Písničku Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte? jsme od Bertíka slyšeli aspoň stokrát, protože se pásly hned u našeho penzinu a on jim musel zazpívat, pokaždé, když je viděl.
Ježdění na lodičce (Bertík a muž), na klouzačce (Bertík s Prokopem) a vlakem (všichni).
Bertík pořád nade vše miluje lampy a světla a Prokopovo nejmilejší jídlo je chleba s máslem.
Neumím si představit, že bychom s nimi jeli autem třeba do Chorvatska, i těch pár hodin k Lanškrounu nám stačilo.
Je super, že už Prokop není úplně malé miminko a dá se s ním dělat spousta věcí a hlavně si krásně vyhrajou s Bertíkem.

PS: Fotky nepřidávám (stejně jako k příspěvkům z poslední doby) schválně. Nějak mi přestává být příjemné ukazovat sebe a svoje děti celému internetu...