středa 30. září 2015

Od soboty do pondělí ve dvou

Už je to rok a půl, co jsme si naposledy s mužem někam vyrazili na delší dobu sami. A opravdu začínalo být čím dál jasnější, že je potřeba si to zopakovat. Odpočinout si od dětí a být zase chvíli jenom dva. Domluvili jsme chlapečkům pobyt na chalupě s babičkou a dědou a začali si plánovat ne rodinný, ale manželský výlet. Musím přiznat, že jsem byla dost nervózní. O Bertíka jsem se nebála, protože ten už na chalupě bez nás párkrát byl a vždycky si to ohromně užil, ale nebyla jsem si jistá, co na to řekne Prokop. Moc často ho nikdo nehlídá, a když už, tak maximálně na pár hodin, tohle mělo být naše nejdelší odloučení. Hlavou se mi hodnily představy, jak moje ubohé miminko (sice už je mu přes rok, ale pro tenhle účel jsem o něm uvažovala jako o malém miminku) brečí, nechce jíst, nemůže pořádně spát a zoufale volá "máma máma". A po návratu domů se mě několik dní nepustí a nejspíš si odnese celoživotní trauma. Hádejte, jak to dopadlo! Na chalupě s Bertíkem řádil jak černá ruka, od rána do večera nadšeně běhal po zahradě, pral se s bráchou o houpačku a lopatky, jídlo do něj padalo, jako kdybychom mu doma nedávali najíst, a v noci spal jak zabitý. Bertík s dědou vyměnil nějaké žárovky (což je vzhledem k jeho lásce ke světlům úplně nejlepší činnost), sbíral a vozil jablíčka, pomáhal se vším možným, hrál si s Prokopem a vůbec byl spokojený. A my? Celou dobu jsme nemohli uvěřit tomu, že si můžeme dělat co chceme, kdy chceme a jak chceme. Že můžeme vyrazit na večeři v sedm večer a neřešit, kdy se vrátíme, že při vstupu do restaurace nemusíme okamžitě hledat dětský koutek, že můžeme spát dokud se sami neprobudíme, že zvládneme během jednoho dne dvacetikilometrový výlet Jizerskými horami a ještě procházku po Jablonci (kde je mimochodem o víkendu úplně mrtvo), že máme kompletně zabaleno během deseti minut, že po nás nikdo nic nechce a místo vysedávání na hřišti si můžeme číst. Prostě pohoda. Na chlapečky jsme se pak samozřejmě hrozně těšili, protože ikdyž to z předchozích řádků možná tak nevypadá, přecejen nám chyběli a stýskalo se nám po nich. V pondělí večer, když už kluci hezky spinkali doma ve svých postelích, jsme se s manželem shodli, že něco podobného musíme minimálně jednou za rok pravidelně opakovat, protože tahle pauza nám ohromně pomohla (jak ve vztahu k dětem, tak i k sobě navzájem). Z té energie budu žít ještě hodně dlouhou, vřele doporučuju!

středa 23. září 2015

Povídáme si

V posledních týdnech a měsícich udělali oba naši chlapečci obrovské pokroky v mluvení. Z Bertíka sice cizí člověk nedostane ani slovo, zato doma povídá skoro pořád. A jeho vyprávění dává čím dál větší smysl :). Ve většině případu už o sobě mluví v první osobě, docela často sám do sebe poděkuje nebo poprosí a občas z něj vypadne nějaká ta dětská perla. Třeba v historické tramvaji se podivoval, že "tramvaj má jenom jedno dveřo". Nebo Prokop hodně dlouho spal a já jsem směrem k manželovi pronesla, že je snad mrtvej. Pak jsem viděla Bertíkův zděšený výraz, tak jsem mu rychle vysvětlila, že to byla legrace a Prokop samozřejmě mrtvej není. Bertík si to chvíli rovnal v hlavě a pak řekl, že "Popo je trochu živej, trochu mrtvej". Výslovnost stále dost pokulhává, takže jsme začali chodit na logopedii. Bertík překvapivě hodně spolupracoval (dokonce i mluvil!) a paní logopedka usoudila, že se jedná jen o opožděný vývoj řeči a mělo by se to časem srovnat. Dostali jsme za domácí úkol procvičovat jazyk, což je prima zábava nejen pro Bertíka, ale i pro Prokopa, který se vždycky rád přidá. Když už jsme u Prokopa, tak ten taky povídá celý den. A neustále rozšiřuje svoji slovní zásobu. Pojmenovává osoby (máma, táta, Popo), umí předvádět spoustu zvířat, říká, co se kolem něj děje, co chce nebo co dělá (mňam, ham, bum, bác, plác, ťap ťap, bubu-kuk, paci paci, kde je?, ťuk ťuk...), pokaždé, když slyší zvony, okomentuje to a předvede (bim bam a kývá hlavou), líbí se mu obrázky miminek a batolat (nadšeně říká "děti"), perfektně umí "ne ne" (buď že něco nechce nebo si sám něco zakáže-např. míří s dřevěným kladívkem k prosklené skříňce a těsně před ní se zastaví, zakroutí hlavou a řekně si "nenene") a protože má Bertíkovu výchovu, už taky miluje všechna světla ("lampa", "svítí"). A do toho samozřejmě ještě přidává obrovské množství dalších zvuků a slabik, kterým moc nerozumíme. Často si při hraní něco komentuje nebo nám cosi vypráví (obvykle po probuzení-že by říkal, co se mu zdálo?). Nesmím zapomenout taky na Krtka, kterého s Bertíkem svorně oslovují "tete" a na nové bačkůrky, které si hned oblíbil a chce je mít pořád na nohách ("batu"). Mě tohle jejich povídání hrozně baví a mám z něj obrovskou radost, protože ta dlouhá doba, kdy Bertík jen řval, říkal "ťa" a ukazoval, byla pro všechny dost frustrující, takže jsem ráda, že ji máme za sebou a navíc, že s Prokopem pravděpodobně nic takového nehrozí.

pátek 18. září 2015

Zase peču...

...a zapisuju si to. Po letech jsem se rozhodla vrátit ke svému starému blogu o pečení. Kdo byste měl chuť, můžete ho sledovat tady.

čtvrtek 17. září 2015

Activity board

Vybírat dárek k prvním narozeninám pro druhé dítě je dost náročné. Máme doma tolik hraček, že bychom si mohli otevřít hračkářství, takže přidávat další by byla hloupost. Ošidit jsme ho ale nechtěli a tak jsme se rozhodli mu vlastními silami vyrobit něco trochu jiného. Activity board je deska, na které jsou připevněné různé věci, se kterými dítě může manipulovat. Není to nic složitého, stačí zajít do obi a vybrat cokoli, co vám padne do oka. Náš acitivity board je v provozu už měsíc a to každý den. Bertík si oblíbil zámek a řetízek na dveře, Prokop rád točí žlutým kolečkem a cinká velkými rolničkami. Pro nás lepší než všechny plastové hrací nesmysly dohromady.

středa 16. září 2015

Překvapení každý den


S dětmi se člověk prostě nikdy nenudí. Občas bych teda za trochu klidu a nudy dala cokoli, ale většinou se musím smát a žasnout, co zase vymysleli. Třeba když si Prokop vytáhne mop a začne suverénně vytírat. Fakt mu to šlo, takže uvažuju o tom, že mu ho příště namočím a využiju dětskou pracovní sílu. A nebo když Bertík ukořistí propisku a papírky a vytvoří jmenovky (vlevo "máma", uprostřed "Albert", vpravo "táta", Prokopa asi nestihnul) a pak nám je dá na naše místa u stolu. Čím jsou starší, tím je s nimi větší legrace.

čtvrtek 10. září 2015

Adaptovaný

Máme za sebou první dny, které Bertík (z poloviny) strávil v nové školce. Nechci nic zakřiknout, ale zatím se zdá, že moje obavy byly zbytečné. Už první návštěva školky proběhla úplně v klidu a ty další se v ničem nelišily. Paní učitelky jsou sympatické a zkušené, jídelníček docela přijatelný a doma už nám visí první obrázek. Ranní loučení prý probíhá bez problémů a když si ho po obědě vyzvedávám, má radost, ale jinak je klidný. Ani s únavou to není tak hrozné, jak mě všichni strašili. Cestou domů se zvládneme stavit v obchodě i na hřišti a po návratu buď Bertík normálně funguje nebo si odpočine při čtení/poslouchání pohádek, ale spát naštěstí nepotřebuje. Jedinou vadou na kráse téhle školkové idylky jsou počůrávací nehody, které se opět vrátily na scénu. Dokonce se "zadařilo" i venku, což jsem fakt nečekala a neměla pro Bertíka náhradní oblečení. Nasoukala jsem ho do Prokopových tepláků, které s sebou pro všechny případy nosím, a divila jsem se, že mu nejsou tak krátké, jak jsem čekala. Ale i tohle už se snad zlepšuje a vlastně to není zas taková hrůza. Kdyby každý den brečel, že nechce do školky a byl tam nešťastný, bylo by to horší než vyprat pár tepláků a spoďár navíc. Co se týká Prokopa, i on tuhle změnu snáší nad očekávání dobře. Obávala jsem se toho, že se celé dopoledne bude bez Bertíka nudit, ale vypadá to, že si naopak užívá moji výhradní pozornost. V pohodě si sám hraje, čas od času je mě přiběhne, pomazlí se a zase pokračuje v rozhazování pastelek nebo přemísťování prodlužovačky. A odpoledne když spí, mám zase naopak čas na Bertíka, což si taky oba užíváme. Zkrátka, školka nám všem pomohla a rozhodně nelituju toho, že jsme do ní Bertíka poslali. Jen tak dál!

pátek 4. září 2015

Vláčky, mašinky a vagóny

Myslím, že kluci se dělí na dvě skupiny-milovníky aut a vlaků. Bertík zcela jasně patří k druhému táboru. Často si hraje na to, že je mašinka (leze po čtyřech, ruce jsou malá kola, nohy velká kola, říká, že rozsvěcí světla a někdy mašinka i couvá), na jeho oblíbený dřevěný vláček mu nikdo nesmí sáhnout, každé ráno vyžaduje tričko s mašinkou a jet ze Strašnic na Hlavák vlakem je ten nejlepší výlet (vždyť se jede i tunelem!). Proto naše poslední dvě soboty patřily vlakům. Nejdřív jsme se vypravili do Zásmuk na zahradní železnici. Návštěvu opravdu doporučuju! Děti (i dospělí) se mohou povozit na vláčku mezi záhony rajčat a cuket, ti menší si vyhrají na písku a větší si koupí pivo. To vše v přátelské atmosféře a za dobrovolné vstupné. Před týdnem jsme vyjeli do Lužné u Rakovníka. Nejdřív jsme se svezli historickým vlakem taženým parní lokomotivou a pak jsme se vrátili zpátky do muzea Českých drah. I tam se nám moc líbilo. V rozlehlém areálu najdete spoustu mašin a vagónů, ale i restauraci v jídelním voze, hřiště s pískovištěm, klouzačkou a několik vláčků, modelovou železnici a úzkorozchodnou dráhu, na které se můžete povozit. Jediné, co mě mrzelo, bylo to, že se vlaky můžou prohlížet jenom zvenku. Ale i tak to stálo za to. Pokud máte doma malého nebo velkého železničního nadšence, určitě se do Lužné podívejte (a nebojte, bude to bavit i vás)!

úterý 1. září 2015

Pět let od svatby a tříletý Bertík poprvé ve školce

Dort s Krtkem je nejspíš můj životní výkon :)
V posledních dnech se toho u nás dělo hodně. Každá z těch událostí by si zasloužila podrobně zdokumentovat, ale na to mi teď chybí energie i čas. Takže ve stručnosti.
28.8. to bylo pět let, co jsme si s mým milým slíbili, že spolu budeme už pořád. Někdy je to snadné a krásné, jindy zatraceně náročné, ale ani jednou jsem toho nelitovala (a věřím, že ani on ne). Letos jsme nějak nesebrali sílu organizovat večeři v restauraci, tak jsme si koupili výbornou pizzu od Itala, který má obchůdek kousek od nás, a dali si ji s lahví bílého na balkóně. Pěkná oslava to byla.
29.8. jsme si udělali vlakový den. Vypravili jsme se do muzea Českých drah v Lužné u Rakovníka a svezli se historickým vlakem s parní lokomotivou. Moc se nám to líbilo a ještě se o tom někdy rozepíšu.
30.8. byly Bertíkovi už tři roky. Definitivně musím uznat, že už je to velký kluk. V naprosté většině věcí je samostatný, má vlastní názory a nápady, kterými mě pořád překvapuje. Pořád nechápu, že takový prakticky hotový člověk byl ještě relativně nedávno v mém břiše. Je s ním legrace, má rád Prokopa, dělí se i s cizími dětmi, strašně rád se vším pomáhá, miluje Krtka a světla. Je to originál každým coulem. On je ten, kdo mi nejvíc ze všech změnil život a já jsem mu za to vděčná.
1.9. šel Bertík poprvé do státní školky. Obavy byly, ale zatím se zdá, že zbytečné. Ranní loučení s tátou prý proběhlo úplně v pohodě (dal pusu, zamával, rozrazil fňukající děti a šel si hrát s vláčkem). Když jsem si pro něj po obědě přišla, byl v klidu, od učitelek jsem slyšela jen chválu, takže všechno ideální. Je možné, že ještě nastane problém, až pochopí, že do "nové školky" se chodí každý den, ale i na to ho dost intenzivně připravujeme, tak snad to bude v pohodě. Já jsem měla doma s Prokopem těžkou pohodu (půlku dopoledne prospal), takže všichni jsme spokojení. Snad nám to vydrží.
A ještě pár povzdechů. Bertík trochu pokašlává. Zatím to není nic vážného, ale obávám se, že s tou očividně oslabenou imunitou ve školce brzo něco chytí a skončí jako obvykle se zánětem průdušek. Prokopovi nonstop teče z nosu a už se to začíná vybarvovat do žluta. Muž si stěžuje na bolení v krku. A já jsem si užila dva dny (pravděpodobně) alergické reakce a nevím na co. Celá jsem se osypala, natekly mi rty a oči a pomohly až kortikoidy společně s Dithiadenem. Ale jinak se máme dobře.