středa 30. září 2015

Od soboty do pondělí ve dvou

Už je to rok a půl, co jsme si naposledy s mužem někam vyrazili na delší dobu sami. A opravdu začínalo být čím dál jasnější, že je potřeba si to zopakovat. Odpočinout si od dětí a být zase chvíli jenom dva. Domluvili jsme chlapečkům pobyt na chalupě s babičkou a dědou a začali si plánovat ne rodinný, ale manželský výlet. Musím přiznat, že jsem byla dost nervózní. O Bertíka jsem se nebála, protože ten už na chalupě bez nás párkrát byl a vždycky si to ohromně užil, ale nebyla jsem si jistá, co na to řekne Prokop. Moc často ho nikdo nehlídá, a když už, tak maximálně na pár hodin, tohle mělo být naše nejdelší odloučení. Hlavou se mi hodnily představy, jak moje ubohé miminko (sice už je mu přes rok, ale pro tenhle účel jsem o něm uvažovala jako o malém miminku) brečí, nechce jíst, nemůže pořádně spát a zoufale volá "máma máma". A po návratu domů se mě několik dní nepustí a nejspíš si odnese celoživotní trauma. Hádejte, jak to dopadlo! Na chalupě s Bertíkem řádil jak černá ruka, od rána do večera nadšeně běhal po zahradě, pral se s bráchou o houpačku a lopatky, jídlo do něj padalo, jako kdybychom mu doma nedávali najíst, a v noci spal jak zabitý. Bertík s dědou vyměnil nějaké žárovky (což je vzhledem k jeho lásce ke světlům úplně nejlepší činnost), sbíral a vozil jablíčka, pomáhal se vším možným, hrál si s Prokopem a vůbec byl spokojený. A my? Celou dobu jsme nemohli uvěřit tomu, že si můžeme dělat co chceme, kdy chceme a jak chceme. Že můžeme vyrazit na večeři v sedm večer a neřešit, kdy se vrátíme, že při vstupu do restaurace nemusíme okamžitě hledat dětský koutek, že můžeme spát dokud se sami neprobudíme, že zvládneme během jednoho dne dvacetikilometrový výlet Jizerskými horami a ještě procházku po Jablonci (kde je mimochodem o víkendu úplně mrtvo), že máme kompletně zabaleno během deseti minut, že po nás nikdo nic nechce a místo vysedávání na hřišti si můžeme číst. Prostě pohoda. Na chlapečky jsme se pak samozřejmě hrozně těšili, protože ikdyž to z předchozích řádků možná tak nevypadá, přecejen nám chyběli a stýskalo se nám po nich. V pondělí večer, když už kluci hezky spinkali doma ve svých postelích, jsme se s manželem shodli, že něco podobného musíme minimálně jednou za rok pravidelně opakovat, protože tahle pauza nám ohromně pomohla (jak ve vztahu k dětem, tak i k sobě navzájem). Z té energie budu žít ještě hodně dlouhou, vřele doporučuju!

2 komentáře:

  1. Teda... tohle mi dává naději, že za půl roku si něco takového budem moct střihnout taky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych tomu před půl rokem nevěřila, ale bylo to pro všechny v pohodě!

      Vymazat