čtvrtek 29. října 2015

Už zase nemocný

Až do Bertíkova nedávného zánětu středního ucha jsem si libovala, jak ten vstup do školky zdravotně dobře zvládá. Poučena historkami o tom, jak první rok dítě týden chodí do školky a další dva marodí, jsem měla pocit, že Bertík má super-imunitu. Jenže kouzlo pominulo a jen co jsme doléčili ucho, objevila se další nemoc. Tentokrát rovnou zápal plic. Je z něj chudák úplně zničený, příšerně kašle, pořádně nejí a je tak unavený, že usnul i v čekárně u doktorky rozplácnutý na lavičce. Ve chvílích bdělosti je ale až překvapivě v pohodě, občas chce pochovat, občas přečíst knížku nebo pustit pohádku, ale jinak vlastně nic. Ta pravá zábava začně teprve až mu trochu otrne a bude se už doma nudit. Snad to bude co nejdřív. A taky doufám, že to nechytí i Prokop, ikdyž tomu moc nevěřím, protože Bertíka každou chvíli hladí a mazlí se s ním...

neděle 18. října 2015

Organizovat nebo nechat žít?

Před nějakým časem jsem se stala členkou jedné inernetové skupiny, která řeší vše kolem Montessori. Nacházím tam neuvěřitelné množství inspirace a nápadů, co všechno se dá s dětmi dělat. Často žasnu nad tím, jaké aktivity jsou maminky schopné a ochotné pro svoje děti připravovat. Moc se mi líbí představa, že i naši kluci by měli k dispozici takovou spoustu podnětů a činností, které by je všestranně rozvíjely. Jenže všechny tyhle krásné věci vyžadují určitý čas na přípravu. Někdy kratší, jindy delší, ale samo se to neudělá. S chlapečky za zády se toho moc připravovat nedá a když spí, nemám už energii ani chuť dělat cokoli, co není nezbytně nutné. Takže sem tam se pro něco nadchnu a předložím jim nějakou zajímavou novinku, ale většinu času je nijak neorganizuju, nic jim nevymýšlím, a nenabízím. Na jednu stranu se kvůli tomu cítím lehce provinile, protože kluci rostou jak dříví v lese (Bertík teda jen částečně - ve všední dny mu dopoledne nabízí dost aktivit školka) a navíc vidím, co všechno by se třeba mohli naučit, kdyby měli ty správné podněty. Na druhou stranu mě ale taky nadchla ústřední myšlenka knihy Líný rodič - tedy, že uděláme nejlíp, když prostě necháme děti na pokoji. Bertík s Prokopem si očividně zábavu najdou i bez mé asistence a myslím, že i tak se zdárně rozvíjejí. Ještě pořád jsou v tom věku, kdy se neumí nudit a pokud je nenaučím, že musí čekat, až jim nějakou zábavu předložím já, věřím, že i v budoucnu si budou umět poradit  bez mého vedení. Navíc jsem přesvděčená o tom (nebo se tím aspoň utěšuju), že děti samy nejlépe ví, co a kdy se potřebují naučit a procvičit a podle toho si intuitivně vybírají aktivity, tím pádem mým jediným úkolem je jim k tomu poskytnout bezpečný prostor a pak jim uhnout z cesty. Takže doufám, že ikdyž doma nemáme stohy zalaminovaných obrázků, hromady na táccích pečlivě připravených aktivit nebo všelijakých rozvíjejícich hraček, chlapečci mou leností nijak nestrádají. A možná že naopak hadr, vysavač, pár kaštanů, starý hrnec a rozbitý šlehač, což jsou jejich neojblíbenější "hračky", jim prokážou ještě lepší službu. Nebo ne? Jak to máte vy - vodíte děti do kroužků, chystáte jim aktivity a pomůcky nebo je necháváte, ať se o svou zábavu postarají samy?

středa 14. října 2015

Čtenáři

Prokop konečně dospěl k tomu, že je schopný si nechat přečíst krátkou knížku. Obrázky ho baví už dlouho, ale teprve nedávno se natolik uklidnil, že dokáže chvíli sedět a poslouchat taky text. Pro mě to má obrovský význam, protože dětské knížky miluju a než se Prokop narodil nebo dokud byl malé miminko, tak jsme si s Bertíkem četli skoro pořád. Jenže jakmile se Prokop rozpohyboval, přestalo to být dost dobře možné, protože se sice prohlížení a čtení chtěl taky zúčastnit, ale vždycky ho nejvíc zajímalo, co je na další stránce. Teď už si sám nosí knížky, které ho zaujmou a vydrží sedět na klíně a poslouchat. Tady jsou naši aktuální favoriti:

U popelářů a Na železnici jsou Bertíkovy oblíbené usínací knížky. V případě, že muž není večer doma (tím pádem Bertík usíná sám), si jednu z nich vezme do postele a čte si tak dlouho, dokud se mu nezavřou oči.
Krtek u nás prostě jede. Autíčko je Bertíkovo nejmilejší, Prokopovi se zase zalíbila potopa (tu má teda do teď rád i Bertík).
Dotýkací knížka o stvoření světa byla sice určená pro Prokopa, prohlíží si ji ale daleko častěji Bertík.
Knížka je taky velký hit. Bertík ji dostal od babičky k narozeninám a od té doby si ji čteme skoro denně. Přidává se k nám i Prokop a ťuká, fouká nebo třese s námi.
Douhý, Široký a Bystrozraký je jednoznačně Prokopova nejoblíbenější kniha. Máme ji doma už dlouho a Bertíka nikdy nezaujala, zato Prokop ji miluje a čteme ji každý den (většinou několikrát).
Kutálí se ze dvora se líbí oběma chlapečkům. Nejraději mají básničky o bramboře a o myšce. Bertík je umí už moc hezky předvádět i říkat, Prokop se k němu taky vždycky rád přidá.
Polámal se mraveneček je klasika, která nikdy nezklame. Říkáme, ukazujeme, předvádíme.
Dětských biblí máme doma několik, tahle je ale Bertíkova nejoblíbenější. Miluje příběh o ztracené ovečce, ten musíme číst pokaždé, když vezme tuhle knížku do ruky.
Knížku s Peppou měl moc rád Bertík, teď už ho zas tak nebaví, ale objevil ji Prokop. Pohádky si doma moc nepouštíme, když je ale krize a je potřeba udržet děti v klidu (třeba při stříhání nehtů), Peppa přijde vhod. Mají ji rádi oba dva a mě přijde docela snesitelná.

pondělí 12. října 2015

Jeden přiotrávený, druhý píchnutý...

Bertík je už od pátku doma, protože má docela ošklivý kašel, Prokopovi naštěstí jen pořádně teče z nosu. Očekávali jsme tedy, že sobotu a neděli strávíme ve společnosti sirupů, čajů a kapesníků. Nakonec to nejhorší přišlo úplně odjinud, než jsme předpokládali. V noci na neděli se Bertík s neutišitelným pláčem budil snad každou hodinu a to ikdyž spal s námi. Ráno měl 38° a postěžoval si, že ho bolí ucho. Jenže to řekl zrovna ve chvíli, kdy zkoušel, jak moc se dá zívnout a vůbec co jde udělat s čelistmi, takže jsem mu řekla, že je to normální, když dělá takový kejkle. Jinak vypadal celkem v pohodě a ještě kňoural, že chce jít se mnou do "kostele". Po mém návratu domů jsem se od muže dozvěděla, že Bertíkovi něco vyteklo z ucha, ale že to může být jenom maz a pot, kdoví. Při obědě Prokop předvedl svou oblíbenou scénu, kterou už pár dnů zahajuje skoro každé jídlo-křik, pláč, válení se po zemi, odmítání jídla i pokusů o utišení. Dáváme to za vinu nějakému nepříjemně rostoucímu zubu. Nakonec jsme se ale všichni šťastně naobědvali a pak si užívali chvíli klidu, kdy si manžel četl něco na internetu, já uklízela v kuchyni a kluci si samostatně hráli. Za nějakou dobu se ale objevil šklebící se Prokop, ze kterého už na dálku něco táhlo. Chlapečci totiž ze skrytých kapes mé přebalovací tašky vytáhli dezinfekční gel na ruce (výborná věc při přebalování někde, kde není voda na umytí), Bertík ho otevřel a Prokop do sebe vyklopil. Neúspěšný pokus o vyvolání zvracení, telefonát na linku Toxikologického informačního střediska, celá koupelna mokrá ze snahy o vypláchnutí pusy. Naštěstí toho nevypil moc, takže nám bylo řečeno, že je to na hranici, kdy bychom s ním museli do nemocnice, ale máme ho pozorovat a že může jevit známky opilosti. Jenže jak se pozná u 14 měsíčního dítěte, že je opilé? Chůzi má vrávoravou i normálně, veselý je pořád a že se do něčeho netrefí, je taky na denním pořádku. Po nějaké době jsme usoudili, že je v pohodě, nechali ho vyspat tu kocovinu a tím to více méně uzavřeli. Zato u Bertíka se dnes potvrdil zánět středního ucha a prožili jsme si první píchnutí bubínku. Nesl to fakt statečně, zabrečel si jen při samotné akci a chviličku po ní, rozhodně si z toho ale neodnesl žádné trauma a celou cestu domů si hrdě v ruce nesl sušenky, které jsem mu za odměnu koupila.
No, někdy se to prostě sejde. A cítím se trochu rodičovsky neschopně, že mě nenapadlo nenechávat nikde v dosahu dětí nic potencionálně nebezpečného jako ten gel na ruce a pak, že jsme nepoznali zánět středního ucha. Na druhou stranu oba z toho vyvázli dobře a pro příště už vím...

úterý 6. října 2015

26

Zase o rok starší. Přestávám se cítít nepatřičně mladá a konečně začínám mít pocit, že jsem dospělá. Čím dál víc mám jasno v tom, co a proč chci a nechci, nabírám sebevědomí i zkušenosti, daří se mi neřešit, co si o mě kdo pomyslí a každý den uléhám s pocitem vděčnosti. Samozřejmě, že jsou chvíle, kdy je úplně všechno špatně, ale celkově se cítím spokojenější než kdy předtím. Takovéhle stárnutí se mi líbí.

čtvrtek 1. října 2015

Už žádné hračky, prosím!

Zná to asi každý rodič. Jak děti rostou, hračky přibývají a přibývají. Vzhledem k tomu, že se snažíme klukům dávat jen ty kvalitní, málokdy se nějaká rozbije a je jich prostě čím dál tím víc. Nemáme vytažené pořád všechny, ale i tak se nám zdá, že jich u nás je až příliš. A přitom těch, se kterými si chlapečci pravidelně hrají, není mnoho-lego, dřevěné kostky, nějaké auto, kolík na navlékání koleček a občas vláčkodráha. Někdy ještě dětské nářadí a dřevěná zelenina na krájení a vaření. Častěji ale tahají různé kabely, nabíječky a provázky (hlavně Prokop), blbnou se starým elektrickým šlehačem, hrnci, mopem, koštětem a vysavačem, prohlížejí si knížky, hrají na hudební nástroje, chodí po bytě s nepoužívaným svazkem klíčů, rozsvěcí a zhasínají všechny možné lampičky a baterky, kreslí, říkáme si básničky a zpíváme nebo se jen tak válí po posteli (a po sobě navzájem) a běhají za míčem. Takže i když krásných a pro dětský rozvoj přínosných hraček je spousta, rozhodli jsme se až do odvolání žádné nové k nám nepustit. Ovšem, pomalu se blíží Vánoce a s nimi i otázka, co tedy dětem dát, protože to, že nenajdou pod stromečkem desátou stavebnici a dvacátou mašinku, přece neznamená, že nedostanou vůbec nic. Tady jsou moje první tipy:
Další hudební nástroje do sbírky (zatím máme xylofon, rumba koule a kastaněty)

Vstupenky do Království železnic

CD s písničkami pro děti

Lístky do divadla-pro Prokopa na Brum, pro Bertíka třeba na Mami, už tam budem?


Trička s obrázkem-Bertík je fakt ocení; Krtek, zvířátka, roboti, mašinky...

Dětské křesílko
na povalování, čtení, odpočívání...