pondělí 12. října 2015

Jeden přiotrávený, druhý píchnutý...

Bertík je už od pátku doma, protože má docela ošklivý kašel, Prokopovi naštěstí jen pořádně teče z nosu. Očekávali jsme tedy, že sobotu a neděli strávíme ve společnosti sirupů, čajů a kapesníků. Nakonec to nejhorší přišlo úplně odjinud, než jsme předpokládali. V noci na neděli se Bertík s neutišitelným pláčem budil snad každou hodinu a to ikdyž spal s námi. Ráno měl 38° a postěžoval si, že ho bolí ucho. Jenže to řekl zrovna ve chvíli, kdy zkoušel, jak moc se dá zívnout a vůbec co jde udělat s čelistmi, takže jsem mu řekla, že je to normální, když dělá takový kejkle. Jinak vypadal celkem v pohodě a ještě kňoural, že chce jít se mnou do "kostele". Po mém návratu domů jsem se od muže dozvěděla, že Bertíkovi něco vyteklo z ucha, ale že to může být jenom maz a pot, kdoví. Při obědě Prokop předvedl svou oblíbenou scénu, kterou už pár dnů zahajuje skoro každé jídlo-křik, pláč, válení se po zemi, odmítání jídla i pokusů o utišení. Dáváme to za vinu nějakému nepříjemně rostoucímu zubu. Nakonec jsme se ale všichni šťastně naobědvali a pak si užívali chvíli klidu, kdy si manžel četl něco na internetu, já uklízela v kuchyni a kluci si samostatně hráli. Za nějakou dobu se ale objevil šklebící se Prokop, ze kterého už na dálku něco táhlo. Chlapečci totiž ze skrytých kapes mé přebalovací tašky vytáhli dezinfekční gel na ruce (výborná věc při přebalování někde, kde není voda na umytí), Bertík ho otevřel a Prokop do sebe vyklopil. Neúspěšný pokus o vyvolání zvracení, telefonát na linku Toxikologického informačního střediska, celá koupelna mokrá ze snahy o vypláchnutí pusy. Naštěstí toho nevypil moc, takže nám bylo řečeno, že je to na hranici, kdy bychom s ním museli do nemocnice, ale máme ho pozorovat a že může jevit známky opilosti. Jenže jak se pozná u 14 měsíčního dítěte, že je opilé? Chůzi má vrávoravou i normálně, veselý je pořád a že se do něčeho netrefí, je taky na denním pořádku. Po nějaké době jsme usoudili, že je v pohodě, nechali ho vyspat tu kocovinu a tím to více méně uzavřeli. Zato u Bertíka se dnes potvrdil zánět středního ucha a prožili jsme si první píchnutí bubínku. Nesl to fakt statečně, zabrečel si jen při samotné akci a chviličku po ní, rozhodně si z toho ale neodnesl žádné trauma a celou cestu domů si hrdě v ruce nesl sušenky, které jsem mu za odměnu koupila.
No, někdy se to prostě sejde. A cítím se trochu rodičovsky neschopně, že mě nenapadlo nenechávat nikde v dosahu dětí nic potencionálně nebezpečného jako ten gel na ruce a pak, že jsme nepoznali zánět středního ucha. Na druhou stranu oba z toho vyvázli dobře a pro příště už vím...

Žádné komentáře:

Okomentovat