pátek 30. prosince 2016

Oťukáváme se...

... s miminkem. Možná je to tím, že těhotenství prožívám už potřetí, možná nějakým mým nastavením, možná něčím jiným. Každopádně mám pocit, že tentokrát jsem k miminku vnímavější. Ikdyž je ještě tak maličké, zdá se mi, že ho začínám poznávat. Z toho, jak je u mě v břiše projevuje, z toho, jak se cítím... Už nevím přesně, jak to bylo s Bertíkem, ale Prokop v tomhle "věku" už vyváděl pěkné vylomeniny, mrskal se o sto šest a kopal do všech stran. Tohle děťátko je jiné. Jemnější. Cítím, jak se překuluje, sem tam zachytím lehké ťuknutí, ale rukou na břiše je to cítit teprve pár dní. Překvapivě s tím souvisí i výběr jména. Pro kluka teda pořád máme problém, protože už jsme se nějak vyčerpali na předchozích dětech, ale s holčičkou máme jasno. A je to jméno, které by mě nikdy předtím ani nenapadlo. Když jsme se s mužem před pár měsíci poprvé bavili o jménu pro nové miminko, byla to jasná Dorotka. Měli jsme ji vybranou už pro Prokopa, kdyby byl náhodou holka, a pořád se nám líbilo. Jenže jak bříško začínalo růst a já jsem děťátko měla možnost víc vnímat, cítila jsem, že tentokrát to není to pravé. Pro Prokopa v holčičí podobě by se hodilo skvěle, ale tohle dítě potřebuje něco měkčího, něžnějšího. Když jsem prohlížela na internetu jakýsi seznam jmen a narazila jsem na to pravé, hned jsme se s mužem shodli, že to je ono. Tak moc se mi líbí, že bych si přála mít holčičku jen proto, abych ho mohla použít :) To těhotenství je zkrátka úžasný čas!

čtvrtek 29. prosince 2016

Letošní...




...Vánoce byly (a pořád jsou) moc hezké. Klid - takový, jaký jen s dvěma chlapečky může být. Milé dárky. Dlouhé ranní spaní. Spousta smíchu i pláče - jak jinak v domácnosti, kde jsou malé děti a těhotná ženská. Světla svíček i prskavek. Zdobení stromečku. Nefalšované dětské nadšení. Dobré jídlo. Příjemná setkání. Nové knížky, tramvajové pexeso, myčka pro autíčka, točna a depo k vláčkodráze. Radost. Dárek od miminka - od rána 25. prosince kope dost silně na to, abychom to s mužem cítitli rukou. Zpívání koled s klukama - "Anděl se jim ukázal, do Betléma zakázal." :).

...rok byl poměrně klidný. Oba kluci udělali obrovský pokrok, obzvláš't to vidím na Prokopovi - z ustrašeného batolete se stal komunikativní nebojácný chlapeček. Druhé a čtvrté narozeniny, šest let od svatby. Dvě čárky na těhotenském testu a poprvé v životě nevolnosti. Radost z miminka. Další rok bude rušnější, ale těším se na něj moc.

čtvrtek 22. prosince 2016

Přípravy

Dárky zabalené, cukroví napečené (nakonec jsem se překonala na 6 druhů!), stromeček připravený na balkoně, děti natěšené. Všechno tak, jak má být. Letos se mi to s klukama fakt líbí, ikdyž mám často na krajíčku (nojo, ty hormony).

Bertík slepuje karobové hvězdičky

Prokop pomáhá s výrobou kokosových kuliček: "Kuličky dělají kolo kolo mlýnský."


Bertíkovo keramické souhvězdí ze školky pověšené na lustru

Díky adventnímu kalendáři mají kluci přehled o tom, za jak dlouho budou Vánoce

Home made ozdoby na stromeček

...a miminko nám roste jako z vody :)

středa 14. prosince 2016

Naše knižní novinky

První dvě dostal Bertík k svátku od babičky, další dvě si počkají na prohlédnutí až pod stromeček.



Robert Mara: Pražské tramvaje
Největší hit poslední doby. Od lásky k vlakům totiž Bertík přešel k metru a hlavně tramvajím. Nejedná se o dětskou knihu, takže těžko říct, jestli by bavila i jiné děti, ale u nás prostě jede. Fotky a informace a všech typech pražských tramvají a taky depa, opravny... Bertíka teď taky hodně zajímají čísla (a počítání), takže si na fotkách krásně procvičuje rozeznávání číslic. A jako bonus se naučil poznat Národní divadlo, protože u něj jede devítka :)


Jan Werich: Bleška a veška

Krásně ilustrace, text poněkud komplikovaný. Když jsem ji četla poprvé, měla jsem co dělat, abych pochopila pointu. Ale klukům to očividně nevadí a hrozně se jim zalíbil slovní obrat "jak byl velký, tak byl hloupý".


Martin Sodomka: Jak si postavit auto

Tuhle knížku vybral pro Bertíka k Vánocům manžel. A já ho trochu podezřívám, že ji koupil i proto, abych konečně trochu pochopila, jak auta fungují :). Pohádka o tom, jak si zvířátka staví auto obsahuje spoustu technických detailů, které kluky možná budou, možná zatím nebudou zajímat, ale příběh se jim nejspíš líbit bude. Opět hezké ilustrace.

Kitty Crowther: Skříp, škráp, píp a žbluňk

Na první pohled trošku ponurá knížka jak námětem (řeší se zde dětský strach ze tmy a z noci vůbec), tak vizuálně. Prokopovi ji asi před dvěma měsíci jednou četla babička a udělala na něj velký dojem. Ovšem jednoznačně pozitivní. Často si na ni od té doby vzpomene a vypráví. Poměrně málo textu a hodně obrázků, to já mám ráda :)

neděle 11. prosince 2016

Status quo

Na miminko se samozřejmě náležitě těšíme. Na tu jeho vůni, úsměvy, miniaturní oblečky, chvilky spánku, kdy každé dítě vypadá jako anděl, na to, jak si ho budeme mazlit a nosit... Přesto ale právě teď jsem ve stadiu, kdy bych byla těhotná třeba další dva roky. Bříško je ještě pořád dost malé na to, aby nepřekáželo, ale zároveň už je vidět. Nevolnosti ustoupily, ale těhotenské obtíže posledních měsíců (jako otoky, pálení žáhy, únava nebo noční běhání na záchod) jsou ještě v nedohlednu. Miminko mi už o sobě dává vědet jemnými pohyby, ale ještě mě nekope do žeber nebo močového měchýře. Hezky se mi zaobluje postava, ale ještě jsem nepřibrala třetinu své normální hmotnosti. Můžu si o miminku snít, představovat si ho, ale ještě nemusím řešit žádné praktické věci, které s jeho příchodem budou spojené. Navíc při třetím dítěti už celkem vím, do čeho jdu a moc si to neidealizuju. Takže i když se na děťátko těším, netěším se na rozřízlé bolavé břicho po císaři, na boj s kojením a bolest prsou, na nemožnost se doopravdy vyspat a na tu všeobjímající únavu. Na miminkovský pláč, na neschopnost cokoli doma udělat, na poblázněné poporodní hormony a z nich pramenící lítostivost a ubrečenost, na hromady špinavých plínek... Nemá smysl si nic nalhávat, přijde to. Vím to a věděla jsem to už ve chvíli, kdy jsme o dalším dítěti teprve začali uvažovat. A přesto do toho jdu. Asi to přecejen stojí za to. Ale jsem moc ráda, že v tuhle chvíli je to perfektní přesně tak, jak to je. Užívám si to.

pondělí 5. prosince 2016

Předvánoční

Od adventního kalendáře se Prokop prvního prosince nemohl odlepit...
Ještě před měsícem jsem byla přesvědčená o tom, že letos snad nakoupím dárky, ale tím moje předvánoční přípravy končí. Válet těsto, vyrábět dekorace a vůbec dělat cokoli navíc mi připadalo jako nemyslitelná námaha. Ale nevolnosti zmizely, únava a neschopnost se k čemukoli dokopat (aspoň z větší části) taky a tak pomalu chystám. Čím jsou kluci větší, tím víc mě to baví, ale ani tak nejsem žádný zdobící-pečící-chystací maniak, naopak mám ráda střídmost (a přiznejme si to, taky jsem líná). To, jak moc bude naše domácnost vypadat vánočně, je zásluha hlavně Bertíka a Prokopa. Od chvíle, kdy jsme koupili vánoční balicí papír, mě Bertík každý den nutí zabalit nějaký dárek (za jejich asistence je jeden kus maximální množství, které se dá za den zvládnout) a Prokop tři dny pobíhal po kuchyni s formičkami v ruce a tak dlouho se dožadoval pečení cukroví, až jsem musela změnit svoje minimalistické plány (rozuměj perníčky, marokánky pro manžela a nepečené kuličky z oříšků a sušeného ovoce) a vymyslet další druh, který by se dal vykrajovat. Ale jsem ráda, že je to všechno baví a že tu adventní a předvánoční atmosféru už krásně vnímají. A snad ještě víc mě těší, že ještě pořád nejsou zasažení dárkovým šílenstvím. Z Bertíka jsem musela hodně dlouho tahat, co by si tak asi přál (Prokop měl jasno hned-prý auto...zdá se, že plná krabice a tři velká, co se do ní ani nevejdou, mu nestačí) a nejvíc se těší na stromeček a světýlka... A já si to všechno moc užívám - jejich radost z maličkostí,  i tu radost, co nosím v sobě. Krásné období!

pátek 2. prosince 2016

Nejmilejší boule

Vidět miminko na ultrazvuku je samozřejmě hezké. Ale nikdy nejsem schopná doopravdy uvěřit, že tam skutečně je, dokud ho fyzicky necítím. "Něco" dokážu zachytit už skoro dva týdny, ale zdálo se mi moc brzo na to, aby to bylo ono, takže jsem tomu nepřikládala moc velkou váhu. Dneska v noci jsem se ale probudila a kousek pod pupkem našla bouli velkou asi jako moje dlaň. A v tu chvíli mi to bylo jasné-miminko tam fakt je a vystrkuje na mě záda! Byla jsem tak nadšená, že jsem měla sto chutí probudit manžela, abych se s ním o tu radost podělila (a kdyby mezi námi neležel Bertík, tak bych to možná doopravdy udělala). Naštěstí boule tam byla i ráno a na různých místech mého břicha se objevuje a zase mizí celý den. Od teď už si můžu být jistá, že se mnou miminko je. A mám z toho neuvěřitelnou radost.

neděle 27. listopadu 2016

Advent aneb Hlavně se nerozbrečet

Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť dojímací typ. Ani při Titanicu jsem ze sebe nedokázala vymáčknout slzičku. Těhotenské hormony ale dělají divy a já bych se udojímala k smrti. Kromě takových těch klasických a pochopitelných věcí, jako miminka a zvířecí mláďátka (při pohledu na obojí mám pokaždé jedinou nutkavou myšlenku a to "ňuňu"- ano, přesně takhle), mě ale silně dojímají Vánoce a všechno, co se jich týká. Nemám pro to vysvětlení, ale je to tak. Poprvé jsem měla na krajíčku, když jsem z okýnka tramvaje zahlédla děti, které se chystaly zdobit vánoční stromeček na náměstí. Trochu mě moje reakce zaskočila, ale říkala jsem si jo, jsou to děti velké jako Bertík a u něj ve školce taky dělali ozdoby na stromeček na náměstí a on tam chudák není (jemu to bylo samozřejmě úplně jedno), asi proto mě to dojímá. Jenže pak jsme se šli podívat na adventní trh a já zase cítila knedlík v krku. Co mě dojímá na svařáku, trdelníku a voňavých svíčkách? A další den jsem prakticky nebyla schopná říct prodavačce v supermarketu nashledanou, protože zrovna začali hrát koledu (na svoji obranu dodám, že fakt dojemnou, Pásli ovce Valaši mě aspoň zatím nechávají v klidu). Nicméně, za pomoci kluků se mi podařilo vyrobit adventní věnec i upéct perníčky a teď mi už zbývá jen doplnit zásoby papírových kapesníčků, protože nadcházející období bude asi náročné :)

První trimestr potřetí


14. týden
Mám ho za sebou (hurá!) a celá rodina, včetně mě, to přežila ve zdraví (dvakrát hurá!). Tentokrát to nebyla taková pohodička jako s klukama. Po předchozích zkušenostech jsem si myslela, že jsem prostě ten typ, kterému se těhotenské nevolonosti vyhýbají, ale zjistila jsem, že to není o typu matky ale o dítěti. Tohle nové mě totiž podle Bertíka šimralo v břiše a mě z toho pak bylo špatně. Překvapivě nejhorší to vůbec nebývalo ráno, ale tak od deseti dopoledne do večera, hlavně obědy byly dost zoufalé, protože na jednu stranu jsem měla strašný hlad, na druhou ale na nic chuť a věděla, že cokoli si dám, bude mi z toho špatně. Jediná věc, která mi fakt pomáhala, byly instantní polívky. Takové ty malé, do hrnečku, nejlíp brokolicová. Normálně takové věci nejím, ale jednou už jsem fakt nevěděla, co si dát, jednu vyhrabala někde vzadu ve spíži a k mému velkému překvapení mi z ní nebyla hůř, ale líp. Naopak spoustu věcí, které mám ráda, jsem nemohla ani vidět. Dýně (hlavně polévka), tofu, kysané zelí, ovesná kaše, kokosový olej, dýňový olej (ten teda nedávám do teď)... Naštěstí to s koncem třetího měsíce přešlo a já jsem šťastná, že zase můžu jíst normálně. Celkově se teď, ve čtvrtém měsíci, cítím (oproti těm předešlým) skvěle. Únava, výbuchy hněvu i lítostivosti, všeobecná "blbá nálada"... Všechno to (téměř úplně) zmizelo a já se konečně začínám radovat tak, jak jsem si představovala. Ten zázrak nového života je pro mě totiž i potřetí úžasný, neuvěřitelný a nepopsatelný. Užívám si to.

středa 23. listopadu 2016

Rozcvička


S hrůzou jsem si uvědomila, že za posledních několik let jsem přečetla neuvěřitelně málo knih. Když nepočítám ty hromady dětských knížek, co už znám nazpaměť, tak to bylo sem tam něco o výchově, pár oddychovek a nějaká ta kuchařka. A z celého toho seznamu byl asi intelektuálně nejnáročnější Prachett (nic proti němu, jeho knihy mám ráda, ale určitě mi dáte zapravdu, že žádné velké myšlení nevyžadují) A pochopitelně má tenhle stav svoje následky. Poměrně zřetelně cítím, že moje vyjadřovací schopnosti i myšlenkové pochody nejsou zrovna na nejvyšší úrovni. Tak jsem se rozhodla se sebou něco dělat a při poslední návštěvě knihovny jsem kromě obligátního Krtka a Mašinky Tomáše rychle popadla i něco pro sebe. A teď během večerních půlhodinek, než se mi zavřou oči, rozcvičuju svůj mozek, aby úplně nezakrněl. A taky svojí duši. Jde to překvapivě dobře a po té dlouhé době bez aspoň trochu náročnější knihy mi to vyloženě dělá radost.
Pro začátek jsem si vybrala knihu Hanse Maiera Svět bez křesťanství - co by bylo jinak?. Název mi připadá trošku bulvární, ale obsah je míněný vážně. V první části na několika příkladech (umění, vztah k práci, času...) autor ukazuje, jak křesťanství ovlivnilo moderního člověka (který už si to dávno neuvědomuje) a ve druhé naznačuje, co všechno by bez tisíceletého vlivu křesťanství bylo jinak a jak. Útlá, čtivá knížka, na rozehřátí ideální :)
Jako další jsem (celkem náhodně) zvolila knihu Tomáše Halíka Chci, abys byl: křesťanství po náboženství. Něco takového už jsem nečetla ani nepamatuju. Chvílemi jsem musela knížku odložit a přečtené řádky vstřebat a promyslet, přesto se ale čte krásně lehce. Poctivé zamyšlení nad tématem lásky z křesťanského pohledu. Opravdu mi sedla, obzvlášť u některých částí jsem měla pocit, že jsou napsané přímo pro mě. Zaujaly mě například tyhle pasáže:

Nemohu se ubránit myšlence, že Boha příliš nezajímá, zda v něho věříme. Velmi mu však záleží na tom, zda ho milujeme.
Nebo přesněji: Nezáleží tolik na víře v onom smyslu, jak se dnes tomuto pojmu často rozumí, totiž že věřit v Boha znamená být přesvědčen o jeho existenci. Nemyslím, že naše spása závisí na našich náboženských názorech, představách a přesvědčeních. Už svatý Tomáš Akvinský tvrdil, že nevíme, co znamená "být" v případě Boha, neboť Bůh je jinak, než jsou věci. To, co Boha opravdu zajímá a podle čeho nás zřejmě bude soudit, nejsou naše názory, nýbrž povaha naší lásky. Jde mu nikoliv o víru ve smyslu "názorů", nýbrž o víru bytostně spojenou s láskou. (...)

Vycházíme ze situace lidí, jimž je tato kniha především určena, tedy těch, kteří se v uvažování o Bohu vždy stále vracejí k pokornému nevíme. (...) Ponechává-li nás náš rozum (či přesněji moderní racionalita) v nejistotě, pak si můžeme položit prostou, leč stěžejní otázku: Chci, aby Bůh byl, nebo aby nebyl?

středa 16. listopadu 2016

Třetí

12. týden shora
Už je tady s námi. Teda zatím spíš jen se mnou. Naše třetí děťátko. Dává mi zabrat víc než oba kluci dohromady, ale i tak prostě miluju ten pocit být těhotná. Bertík s Prokopem se na něj už těší, Bertík se zajímá o to, jak je zrovna velké a vůbec jak to v tom břiše funguje (pupečník, placenta a tak), Prokop si zase čas od času pohladí pupek a prohlásí, že má taky v bříšku miminko. Já jsem dost unavená, neschopná a bývá mi špatně, ale už jsem se se svým jiným stavem (jak výstižné vyjádření!) celkem sžila, takže mi to zas tak moc nevadí. Není uklizeno, navařeno, napečeno, většinou jsem s kluky doma a nic moc nedělám... Ale nevadí mi to. Kdy jindy se můžu půlku odpoledne válet na pohovce, aniž by mi na to kdokoli cokoli řekl a aniž bych se cítila provinile? :) Věřím, že brzy zase bude líp a hlavně vím, že těhotenství uteče jako voda a co nevidět tu bude konec května a s ním i pátý člen naší rodiny. Tak moc se těším na tu miminkovskou vůni!

pondělí 14. listopadu 2016

Chvilky

Ať je den sebenáročnější, vždycky se v něm najdou chvilky, kvůli kterým to prostě stojí za to.
Miluju...
...když po ranním mlíku (od tatínka) přiběhne Prokop do ložnice a vleze si ke mě pod peřinu (lepší možnost) nebo vesele pokřikuje "Už je uáno, už je uáno, vstávej mámo!" (horší, ale stejně roztomilá možnost).
...když se Bertík s Prokopem vezmou za ručičky a někam spolu jdou.
...když mě přemlouvají, ať si jdu odpočinout.
...když Bertík Prokopovi "čte" Krtka (dávno všechny kratší knížky umí nazpaměť).
...když spolu dělají "bratříčky" (tj. obejmou se), když jeden o druhém láskyplně mluví jako o bratříčkovi a vůbec, když vidím, jak se mají rádi.
...když Prokop sedí u jídla a s plnou pusou prohlašuje "To mi šutná!".
...když si Bertíka vyzvedneme ze školky a on pak na chodníku vesele poskakuje.
...když se ke mě přijdou pomazlit.
...když večer přijde muž domů a Bertík s Prokopem úplně ožijou a jsou štěstím bez sebe.
...když se ke mě Bertík při večerním čtení Bible přitulí.
...když jim dávám dobrou noc.
...když ještě po pohádce Prokop vesele přiběhne/přihopsá, aby se naposledy vyčůral, pak mi řekně pápá a dobrou noc, opatrně za sebou zavře dveře a jde zpátky do postýlky.
...když usnou a jsou ty nejhodnější a nejroztomilejší děti na světě.

pátek 4. listopadu 2016

Do boje!

Loňský podzim-zima-jaro byly co se týká zdravotního stavu naší rodiny dost zoufalé. Kluci minimálně polovinu tohodle období byli více (Bertíkův zápal plic, Prokopovy laryngitidy a záněty průdušek u obou) nebo méně (lehčí kaše a rýma) nemocní. Jim to většinou nijak zvlášť nevadilo, ale já jsem z toho byla totálně vyčerpaná, takže letos jsem se rozhodla, že udělám všechno, co bude v mých silách, aby se to neopakovalo. Zatím máme za sebou jen jedno nachlazení, což je velký úspěch, ale nejhorší období nás teprve čeká. Aby i to proběhlo co nejlíp, připravujeme se už teď...

Šípky mám moc ráda. Jakmile začnou děti chrchlat, vaříme čaj.

Přiznám se, že ve spoustě věcí, co by se měly dělat pravidelně, nejsem moc důsledná. Ale na inhalování každé ráno (no dobře, sem tam uděláme výjimku) opravdu trvám. Většinou si kluci těch svých pět až sedm minut oddýchají v klidu, občas je ale boj. Věřím ale, že tohle vážně má smysl, takže když je to nutné, tak přetrpím i nějaký ten pláč.

Nejsem velký fanda různých doplňků stravy. Ale vitaminu D je v zimě málo a Céčko možná nepomůže (četla jsem spoustu různých názorů, jestli má vitamin C význam z hlediska prevence, a moc chytrá z toho teda nejsem), ale určitě neuškodí a kluci si ho hrozně rádi sypou do čaje :)

Jsem ráda, že Bertík i Prokop ochotně pijí jakýkoli bylinkový nebo ovocný čaj a ani je nenapadne, že by měl být oslazený. Na běžné pití momentálně střídáme Vitamínek od Dr. Popova a Krtečkův čaj Na imunitu. Průduškový vytahuju, když už jde do tuhého (a kluci jsou z něj vždycky nadšení, protože tam Krtek jede v mašince :)).

sobota 29. října 2016

Největší knižní hity současnosti...

...teda aspoň u nás doma :)
Nevím, jak to mají jiné děti, ale co se týká knížek, je to u nás vždycky stejné - kluci si jich několik oblíbí a ty čteme pár měsíců pořád dokola. Několikrát denně každý den. A pak se to zase vymění a po bývalých oblíbencích na nějaký čas ani nevzdychnou.


Hervé Tullet: Knížka
Kdo by ji neznal? Bylo toho o ní napsáno spousta, takže nebudu zbytečně nic opakovat, jen řeknu, že je prostě skvělá. Baví oba dva už nějaký ten pátek.

Petr Horáček: Papuchalk Petr
Taky dost známá knížka, ale není se co divit, protože je opravdu moc hezká. Milý, jednoduchý příběh a krásné ilustrace. Bertík ji jeden čas recitoval nazpaměť slovo od slova.

Christina Goodings: Moje malá Bible
Čteme každý večer. Samozřejmě se nejedná o žádnou velkou teologii, příběhy jsou hodně zjednodušené (a velikonoční události úplně chybí, což je podle mě špatně), ale jako první seznámení myslím poslouží dostatečně. Texty jsou krátké, obrázky jen přiměřeně kýčovité, takže celkem spokojenost.

Anne Möllerová: Můj první atlas zvířat
Moc hezky zpracovaná knížka s odklápěcími okénky. Máme ji už přes rok a za tu dobu se utrhlo jen jedno, a to je Prokop rozhodně nešetří. Díky okénkům kniha baví děti i když si ji prohlížejí samy, ale zároveň obsahuje zajímavé informace, které může rodič přečíst (sama jsem se v lecčem poučila).

Miro Stacho: Mašinky
Ideální volba pro milovníky vláčků. Realistické ilustrace různých mašinek a jejich názvy. Nic víc nic míň.

Jiří Kahoun: Příhody včelích medvídků
Večerníček se u nás moc neujal, ale knihy o včelích medvídcích Bertík miluje. Tuhle dostal k narozeninám a od té doby ji čteme skoro každý večer. Pohádky jsou krátké a občas jsou i doplněné notami a texty písniček.

Zdeněk Miler: Hledáme s Krtkem
Krtek je prostě oblíbenec nejoblíbenější a knížek o něm máme už nepočítaně. Tahle je v naší sbírce nejnovější a Prokop si ji hodně oblíbil. Na každé stránce má dítě najít několik schovaných obrázků, což teda, když to čtete po dvěstěpatnácté už trošku ztrácí svůj význam, ale kluky to pořád baví.

Christina Goodings: Moje dětské modlitbičky
Jednoduché veršované modlitbičky, které spolu s Biblí čteme každý večer. Říkáme si vždy tu, která se vztahuje k aktuálnímu ročnímu období a poslední "Na dobrou noc". Občas ještě nějakou další na přání. Kluci je už umí nazpaměť. Snažím se Bertíka vést k tomu, aby pomalu začal tvořit vlastní modlitby, ale zatím to ještě není úplně ono, takže beru tyhle básničky jako dobrý předstupeň.

Eva Martina Jones a Jana Župová: Jak pan Zelený ztratil zelenou
Tuhle knížku dostal v létě Prokop od babičky k svátku a stal se z ní absolutní hit. Hezký příběh, který mě dokonce ani po tolika opakováních pořád neštve :) a originální ilustrace. Navíc se díky Panu Zelenému naučil (ikdyž zatím ne úplně dokonale) barvy.

neděle 23. října 2016

Všednodenní zábava

Žádné velké vymýšlení a chystání aktivit z mé strany. Prakticky všechno, co kluci doma dělají, vychází z jejich iniciativy. A možná že je to tak nejlepší...


Vláčkodráha je už dlouhodobě nejoblíbenější hračka. Zatímco dřív ale kluci potřebovali mou asistenci, teď si ji postaví kompletně sami (a že často žasnu, jaké trasy vymyslí) a přidávají i legová nádraží.

Kaštany jsou všudypřítomné. Sice jsme je nikdy cíleně nesbírali, ale vždycky když je příležitost, tak si oba dva musí vzít aspoň jeden kaštánek. A pak je Prokop vozí, vyklápí, nakládá, ztrácí a objevuje.

Vaříme. Někdy já, ale častěji Prokop. Naše home-made kuchyňka zažívá zlaté časy. A dávno rozbitý šlehač taky. Posledních pár dnů před vařením chodí Prokop nakupovat-místo nákupního košíku používá kyblík a platí zásadně "kartou" (jeho stará průkazka na MHD). Svoje výtvory nám pak horlivě dává ochutnávat.

Autíčka, autíčka, autíčka. Prokop je miluje. Bertík si sice sem tam taky s něčím zajezdí, ale opravdu ocenit je dovede jen náš mladší. Jsou všude - i na stole během oběda. A běda tomu, kdo by je chtěl dát pryč!

A někdy taky jen tak odpočíváme. Tady zrovna Bertík dospává probdělou a problinkanou noc (naštěstí se z toho nevyklubalo nic závažnějšího, asi jen snědl něco, co mu nesedlo). Pohovka je oblíbeným místem celé rodiny :)

čtvrtek 20. října 2016

Úspěchy posledních dnů

Přestože vlastně nic moc neděláme, dějou se věci. Dobré, dlouho očekávané věci. V první řadě se  mi v pondělí povedlo úspěšně zakončit autoškolu. Když jsem se do ní v květnu přihlásila, nenapadlo mě, že to bude trvat skoro půl roku. Ale přišel do toho letní měsíční pobyt v léčebně a pak v září první nepovedená zkouška... Takže se zadařilo až teď. S odřenýma ušima, ale koho to zajímá. Kluci už se těší, jak je budu vozit v autě a já jenom doufám, že to půjde dobře.
Další úspěch má na svědomí Bertík. Po víc jak roce pravidelných návštěv logopedie, kde jsme řešili v podstatě jen dýchání a rozcvičování mluvidel, najednou sám od sebe začal říkat K. Já vím, že to z hlediska jiných rodičů asi není žádný zázrak, ale pro nás to je jak rajská hudba. Hlavně jsem šťastná za to, že je vidět nějaký posun a snad se ta jeho výslovnost začně konečně zlepšovat. Už by to potřeboval, má dost problémy s tím, že mu cizí děti nerozumí... Zatím místo K říkal T, teď, když se naučil K, tak ho zase naopak často cpe místo T. Takže doma máme někdy "kátu" a ve školce si hrál s "Koníkem". Chce to ještě trochu vychytat, ale je to legrace :)

sobota 15. října 2016

Líný podzim

Četli jste tu slavnou knihu Líný rodič? Já jo, před pár lety. Základní myšlenka mě dost oslovila, ale stejně jsem dál bojovala s aktuálně všeobecně zažitou představou, že svým dětem se člověk prostě musí vždy plně věnovat, vymýšlet, rozvíjet, tvořit, řešit... Teď ale líné rodičovství žiju ani nevím jak. Sebe ani kluky nenutím do ničeho, v čem nevidím smysl. Když to není nutné nezasahuju, neřeším, nevychovávám. Zrovna teď je nechávám růst jak dříví v lese. Nemám sílu na žádné akce, dohrabat se někam pár zastávek tramvají je největší výkon, jakého jsem schopná. Jsme hodně doma - bez cílených aktivit, kreativních vsuvek a kulturního rozvíjení. Když po mě nic nechtějí, nic nedělám. Čtu jim pořád dokola pár oblíbených knížek, ovšem až ve chvíli, kdy o to sami dostatečně důrazně požádají. Občas jim pustím i pohádku na počítači (jsem fakt ráda, že nemáme televizi, protože si umím představit to pokušení před ni děti posadit a dál se nestarat). Nechávám všechno plynout a na tom proudu se vezu. Nejdu proti němu, vím, že by mi to nešlo a sama jsem si dovolila to zbytečně nezkoušet. Prostě jsme. Jsme spolu - většinou je nám spolu dobře, někdy hůř a někdy mizerně. A podzimní počasí tohle moje rozpoložení tak výborně dokresluje! Jak asi bude v zimě?

pátek 7. října 2016

27

Poslední dny byly rušné a náročné. Psychicky i fyzicky - k tomu prvnímu už jsem si stěžovala minule, k tomu druhému řeknu to, že jsme se postupně všichni více nebo méně zhroutili. Nejdřív všeobecné nachlazení, rýma a kašel u všech členů rodiny (dokonce i u mě, která obvykle bývám jediná zdravá) a pak moje střevní chřipka nebo otrava jídlem (?), která vypukla jen pár hodin po dopsání minulého článku a na dva dny mě totálně odrovnala. Nucená pauza v posteli mi ale paradoxně psychicky pomohla a teď se cítím jako fénix, který právě vstal z popela. A od včerejška jsem zase o rok starší. Prokop prohlásil, že "máma je mladá", takže dobrý :). Doufám, že teď bude už zase dobře a těším se na to, co mi osmadvacátý rok mého života přinese.

pondělí 3. října 2016

Druhá strana

Život (nejen) s dětmi se snažím brát pozitivně. Dívat se na všechno z té lepší stránky a moc se nenimrat v nepříjemnostech. Jinak to asi ani nejde, to bych se zbláznila. Ale někdy je líp a někdy zase hůř. Nebo možná ne hůř, ale náročněji. Třeba teď. Každý den bojujeme s Bertíkovými záchvaty pláče a křiku, které dokáže vyvolat i ta nejmenší drobnost. Vyspinká se dorůžova, vesele zasedne ke snídani a za chvíli je všechno v háji, protože měl v kaši kromě ořechů i kousíček skořápky. Nebo mu špatně podám kartáček na zuby. Nebo ho zničí, že vláčkodráhu jsme dopoledne s Prokopem postavili jako uzavřený okruh a on nemá žádnou konečnou, kde by zaparkoval mašinku. A tak dále a tak podobně. Už několikrát neodešel do školky, protože byl v takovém stavu, že to nešlo. Není to poprvé, kdy řešíme tyhle (nebo trochu jiné) problémy, jenže tentokrát to hůř snáším. Nemám tolik trpělivosti jako dřív, vybuchuju, řvu a pak je mi to líto. Částečně pro to mám objektivní důvody a jakous takous vyhlídku na zlepšení, to ale neznamená, že mě to nedeptá.
Tohle je ta druhá strana mateřství. Ta, která se obvykle nevystavuje na facebookových profilech a v blogových příspěvcích. Ale já věřím tomu, že ji není možné ignorovat. I tu je potřeba si čas od času prožít a vyžrat. A tak si vyžívám...

úterý 27. září 2016

Jak jsme nezačali chodit do Sokola

Úplně na úvod musím poznamenat, že Sokol se mi moc líbí. Je pro všechny, rozvíjí děti všestranně (co se týká pohybu) a není zaměřený na soutěživost a výkon.
 
Ve školce jsem zaslechla rozhovor dvou maminek o tom, jak a kam přihlásit své čtyřleté děti na judo. Při něčem takovém si Bertíka nedokážu představit, ale zjistila jsem, že v nejbližším Sokolu pořádají cvičení pro rodiče s dětmi, tak jsem jednoho krásného odpoledne popadla kluky a vyrazili jsme. První hodina se setkala až s nečekaným úspěchem. Byli jsme venku na hřišti, a ikdyž se nás tam sešlo opravdu hodně, mým stydlínům to nijak zvlášť nevadilo. Dokonce i Bertík se ve většině cviků a říkánek zapojoval. Já jsem z té masovosti, nástupů do řady a provolávání "nazdar" měla trochu rozporuplné pocity, ale řekla jsem si, že když se jim to líbí, tak proč ne. Za týden jsme dorazili znovu. Tentokrát už se ale cvičilo vevnitř a bylo to o  něčem jiném. Prokop se pořád více méně snažil dělat to, co se po něm chtělo, ale Bertík prakticky všechno bojkotoval. Když děti seděly, on stál, když děti stály, on seděl. Na konci hodiny to vyvrcholilo záchvatem pláče a křiku, když jsem se snažila ho posunout tak, aby nepřekážel ostatním v cestě. Křik a brekot mu vydržel i při převlékání, při cestě domů a pak ještě dlouho doma, až nakonec vyčerpáním usnul na zemi. Spal až do rána (teda už ne na zemi). A já jsem se zařekla, že tohle už podruhé absolvovat nechci. Uvědomila jsem si totiž jednu věc. Bertík o jakoukoli organizovanou zábavu prostě nestojí. Nepotřebuje společnost cizích lidí a nejde s davem. Moje představy o tom, že by se měl věnovat nějakému sportu, chodit do nějakého kroužku nebo se jakkoli jinak cíleně "rozvíjet", jsou jen moje představy. Pohybově se může úplně stejně dobře vyžít na hřišti nebo v lese. Není potřeba ho někam cpát jen proto, že ostatní to tak dělají. Jim to nejspíš vyhovuje, ale nám ne. Ano, budu vypadat jako líná matka, která si doma vychovává pecivála, ale já vím, že to tak není (teda, ta část o lenosti asi nemá od pravdy daleko). Bertík je zkrátka svůj a mě nezbývá než to respektovat.

neděle 18. září 2016

Školkáčci

Ještě na konci školního roku jsem si nebyla jistá. Je dobrý nápad poslat Prokopa (na jedno dopoledne týdně) do školky? Nakonec jsme si jednu vyhlédli, byli se tam podívat a předběžně se domluvili, že to zkusíme. Nikam nespěchám, vlastně nepotřebuju ho nikam "odkládat", ale chtěla bych, aby si pomaličku začal zvykat na cizí děti, jiné prostředí a tak. A co si budeme namlouvat - mít pár hodin jen pro sebe, to rozhodně není k zahození! Z našeho ustrašeného děťátka, co se neustále drží mámíny sukně, se přes léto stal docela společenský a neohrožený človíček, takže když se začal blížit den D, měla jsem jen přiměřeně velké obavy. Bertík do své školky nastoupil už v pondělí (všechno proběhlo naprosto v pohodě), Prokopa jsme připravovali na to, že on půjde do "školky pro malé děti" v pátek. Děsně se na to těšil. Dokonce se ve čtvrtek ráno, když Bertík odcházel, rozbrečel, že chce taky do školky. V pátek jsem ho ale stejně do školičky vedla se smýšenými pocity. Bylo to poprvé, kdy jsem se chystala ho svěřit někomu jinému než prarodičům. Prvních pár minut byl Prokop poněkud nejistý, pak ale zpozoroval auta a mašinky a za chviličku už mě ani nevnímal. Tak jsem ho chvíli pozorovala a odhodlávala se odejít. Nakonec jsem teda sebrala odvahu a rozloučila se. To se Prokopovi moc nezamlouvalo a prohlásil, že půjde se mnou. Naštěstí se celkem snadno nechal přemluvit a nalákat na koleje a mašinku Tomáše, takže jsem odešla bez slziček. Celých těch pár hodin svobody jsem si připadala strašně divně a byla tak nervózní, že jsem si to ani nemohla pořádně užít. Nicméně telefonát volající o záchranu (byly jsme s "tetou" domluvené, že kdyby to vypadalo špatně, má mi zavolat) se neozvýval, tak jsem doufala, že to zvládá. V Bertíkově školce jsem byla jako první a šli jsme spolu za Prokopem tak rychle, až chudák po vydatném obědě hekal :). Shledání bylo dojemné. Hlavně proto, že Prokop přecejen brečel. Víc než ze stesku ale nejspíš z únavy, vypadal fakt zmoženě. Během chvilky se ale uklidnil a ještě než jsme odešli, tak mi trvdil, že se mu tam líbilo a příště zase přijde. Jo a teta prý vůbec nebrečela :). Takže od téhle chvíle mám doma už dva školkáčky, ikdyž jen na jedno dopoledne za týden. Rostou nějak rychle...

čtvrtek 8. září 2016

Bertík 4 roky

Od minulého úterý máme doma čtyřletého kluka. K narozeninám si přál červeno-černé kolo "se šlapkama" a když ho poprvé uviděl, byl vážně dokonale šťastný. Během pár dnů pochopil šlapání, rovnováhu už má natrénovanou z odrážedla, takže s menší pomocí (hlavně při rozjíždění) už zvládne kousek jet úplně sám. Vypadá při tom tak strašně dospěle a samostatně!
Jeho největší zálibou je městská hromadná doprava. Dokáže si hrát na metro a tramvaj, nebo o nich vyprávět půl dne. Z plánku o změnách tramvajových linek byl úplně nadšený :). Rád staví vláčkodráhu a jezdí s vlaky, někdy taky staví z dřevěných kostek koleje pro tramvaj, ale s ostatními hračkami si sám od sebe obvykle nezačne hrát. Často se přidá ke mě a dělá to, co já (vaření, uklízení, praní apod.) a nebo se rozvalí na pohovku, hodí si nohy nahoru a něco si vypráví. Co se týká obsahu, už mluví perfektně (výslovnost je pro cizí lidi pořád nesrozumitelná). Říká "ano" a dost mluví spisovně, používá hodně výrazů z knížek (např. jsem mu ráno po probuzení řekla, ať si dojde na záchod a on mi na to odpověděl "žádné strachy, mámo"). Napovídá toho hodně a vyžaduje, abych opravdu vnímala to, co mi říká. Ale umí i dobře naslouchat a všechno si zapamatuje.
V porovnání s ostatními dětmi je docela klidný a řekla bych, že taky dost svůj. Nemá problém s tím jít proti proudu, z čehož mám docela radost. Klasické triky, co platí na jiné děti, se u něj často setkají s neúspěchem (třeba při nějakém skupinovém cvičení ostatním stačí dost nadšeně říct, že mají zvednout ruce, ale on prohlásí, že se mu nechce a na všechny okolo kouká jak na blázny). Hodně si vystačí sám nebo se mnou/ s Prokopem. Zdá se mi, že ho často jiné děti nechápou, ale vypadá to, že mu to nevadí nebo si toho nevšimnul. Jsem zvědavá, jak se tyhle jeho povahové rysy budu vyvíjet dál, protože si myslím, že nám před očima roste opravdová individualita.
Umí vystřihnout pěkný hysterák (hlavně ve chvílích, kdy má hlad nebo je unavený), ale dokáže být taky pozorný a citlivý. Dokonce mi už poprvé z vlastní iniciativy natrhal kytku. Byla jsem úplně naměkko.
Jsem strašně ráda, že ho mám.  Nikdo mě toho o mě nenaučil tolik, co on. Pořád pro něj nejsem taková máma, jak bych si představovala, v některých oblastech mám dost velké mezery, ale asi před dvěma týdny se mi zahleděl do očí a řekl mi "Mámo, seš dobrá.", tak věřím, že to tak je.

středa 7. září 2016

Zase doma

Čtyři týdny utekly jako voda a my jsme se dneska před polednem vrátili z léčebny zpátky domů. Plní zážitků a hezkých vzpomínek. Z lesů Lužických hor zase do Prahy. Za ten měsíc jsem skoro zapomněla, jak máme krásný byt a kluci zase byli štěstím bez sebe ze všech svých hraček, které tady na ně čekaly. Těším se na svou vlastní postel, na svoje vlastní jídlo, svůj vlastní režim a klid. Necháme si pár dnů na zvyknutí a od pondělí začne chodit Bertík zase do školky (zatím to vypadá, že se tam těší).
V léčebně se nám (až na to zmiňované jídlo) moc líbilo. Prokop se otrkal a přestal se bát cizích dětí. Vyzkoušeli jsme si spoustu technik a cvičení proti kašli, na odhleňování a podobně (Prokop na sebe bohužel nenechá ani sáhnout, takže s ním je moc praktikovat nemůžu, ale snad se to časem zlepší). Dala jsem si předsevzetí, že tenhle podzim, zimu a jaro budu dělat všechno, co bude v mých silách, abychom snížili počet jejich nemocí, protože loni to byla hrůza. Vytahuju inhalátor, bylinkové sirupy, mořskou vodu ve spreji a vzlhčovač vzduchu. Vyrazím na nákup čajíčků, psího sádla (ne ze psů, ale z bylinek) a sběr šípků. Budu se snažit přesvědčit kluky, aby cvičili, to co by měli. Jo a konečně by se mohli naučit smrkat! Kdybyste někdo měl nějaký osvědčený tip na zlepšení imunity, zmírnění průběhu onemocnění horních i dolních cest dýchacích, tak sem s nimi :)

středa 10. srpna 2016

Odjeli jsme. Do léčebny udělat něco s bronchitidou, laryngitidou a podobnými legracemi. Strávíme tu asi měsíc, možná i víc. Zatím se nám tu líbí, akorát já špatně nesu tu nemocniční stravu... Snad bude celý pobyt pohodový a hlavně užitečný.

úterý 9. srpna 2016

Prokop dva roky

Je to tady. Teda, včera to tu bylo, ale po rušném víkednu přišlo ještě rušnější pondělí a na nějaké vysedávání u počítače nebyl čas... V posledních dnech se hodně ve vzpomínkách vracím k našemu pobytu v porodnici. Ačkoli všechno proběhlo daleko víc v pohodě než s Bertíkem (plánovaný císařský řez vs. akutní) nemám z toho dodneška moc dobrý pocit. Hlavní problém vidím v tom, že jsem po porodu neměla vlastní pokoj, kde bych se s mužem mohla v klidu starat o sebe a Prokopa, ale byla jsem v jedné místnosti spolu se dvěma dalšími rodičkami a jejich dětmi. Obě paní byly milé a jejich miminka poměrně tichá, zato o Prokopovi se totéž říct nedalo. Takže jsem celá unavená v noci chodila s vřeštícím dítětem po chodbách, aby se moje spolubydlící aspoň trochu vyspaly, zatímco já jsem téměř padala. Bolavá záda, bolavé břicho, bolavá prsa, podpora mého milého manžela jen na pár hodin denně a věčně ukřičené miminko... Jestli se mi poštěstí někdy rodit znovu, vím jistě, že takhle už to fakt nechci.
Ale dost vzpomínání, teď k dvouletému Prokopovi. Je úžasný. Ví, co chce a dokáže to dát patřičně najevo. Je energický, aktivní, razantní. Na mazlení ho moc neužije, ale umí hezky dávat pusinky a má odzbrojující úsměv. Miluje houpání. Nejradši si hraje s autíčky všeho druhu, u toho vydrží třeba hodinu - jezdí si a komentuje, že auto jede nahoru a dolů a couvá a tady skočí a podobně. Vlastně pořád mluví a když už neví, co říct, tak si aspoň prozpěvuje nebo vypráví básničky. Na otázku proč se naučil říkat "protožeee... jo!" nebo "protožeee... ne!". Často o sobě už mluví v první osobě. Rád pomáhá s vařením, hlavně když se něco míchá, musí u toho být. K narozeninám od nás dostal odrážedlo a hned se na něm naučil parádně jezdit. Miluje Krtka, Peppu a mašinku "Tomáša". S Bertíkem se samozřejmě čas od času perou a mlátí, ale většinou se k sobě chovají opradu hezky. Když ho zrovna nevidí, vykřikuje "Betítu, kde seš?", rád se s ním rozdělí, nemá problém mu půjčit hračku. Pořád pije ráno a večer mléko z lahvičky, které miluje nade všechno. Přes den je už dávno (asi od Vánoc) bez plen a v pohodě si říká, zvládne docela dlouho vydržet, když zrovna není příležitost. Na noc mu plínu dáváme jen občas, když si vzpomeneme (večer ji totiž dost silně odmítá, takže mu ji někdy nasadíme, když spí, ale někdy taky ne). Většinou bývá suchý, občas to nezvládne a pak je z toho celý nešťastný, chudák. Je docela malý, nevím přesně, kolik měří, ale docela dost oblečení, které nosí, je velikost 12-18 měsíců. Je s ním legrace a skvěle se povahově doplňuje nejen s Bertíkem, ale i s námi dospělými. Prokop je prostě nenahraditelný dílek do naší rodinné skládačky.

úterý 2. srpna 2016

Metro, tramvaj a máma slepička

Dětská fantazie nezná mezí. A to mě strašně baví. Bertík se dostal do stádia, kdy dokáže neuvěřitelně dlouho vyprávět a žít své vymyšlené příběhy a já nestačím žasnout. Po mašinkách a nejrůznějších variacích na Krtka jsou teď nejoblíbenějšími náměty metro, tramvaje, ale taky třeba život mámy slepičky. To poslední bylo fakt zábavné, protože jak se příběh formoval dál a dál, vyplynulo z něj, že si vlastně hraje na mě a na to, co (podle něj) celé dny dělám. Nejdřív máma slepička jela s malým kuřátkem plošinou z metra (později se plošina rozbila a máma slepička měla problém), pak nakoupila v Tescu, vyzvedla straší kuřátko ze školky, odvedla obě kuřátka k babičce a dědovi, dala si kafe a šla jezdit do autoškoly. Další dny si máma slepička buď někde dávala kafe nebo jezdila autem nebo svěřovala kuřátka babičce a dědovi. Zdá se mi, že máma slepička má celkem pohodu :). Ještě později dostal táta kohout neštovice a musel zůstat doma, takže máma slepička řídila auto (už má řidičák, což jí zavidím) a hlavně si pořád dávala kafe. (Na rozdíl od mámy slepičky kafe piju tak dvakrát za týden, kluky mi někdo hlídá 0-2x týdně a znám i jinou zábavu než jezdit metrem/ autem a nakupovat. To jen pro pořádek.)
Hra na metro obvykle spočívá v tom, že Bertík běhá po bytě, vykřikuje, že je metro A a hlásí stanice. Aby to nebylo tak jednoduché, občas se metro rozbije a někdy dokonce jsou všechny opravny na Béčku, takže se ani nemůže opravit. V takových situacích se pak složí na zem a skučí a skučí.
Když je Bertík tramvaj, je to ještě zajímavější. Nejdřív mě informuje o tom, jakou má barvu a číslo, pak chodí po zastávkách (pamatuje si šest po sobě jdoucích zastávek ve správném pořadí) a potom se začnou dít věci. Tramvaj se totiž musí narodit z bříška velké mámy tramvaje. To znamená, že Bertík leze po čtyřech a stěžuje si, že je to hodně "dlouhá díra" a že je tam "moc trubek". (O porodu jsme se bavili, ale o tom přirozeném jen zběžně, protože Bertíka hlavně zajímalo, jak se narodil on, takže má víc znalostí o císařském řezu. Kde vzal tyhle informace, mi není moc jasné.) Když už se konečně narodí, tak pak čeká, až se narodí taky další tramvaje. Někdy si i vezme brýle, aby je mohla líp vyhlížet. Když už jsou všechny tři nebo čtyři na světě, tramvaj Bertík roste, začne chodit do školky, do školy a občas to dotáhne až na vysokou. Potom se odstěhuje od mámy tramvaje, začne pracovat a pořídí si malé tramvajky. Nic ale není tak idylické, dneska večer totiž tramvaj (zřejmě neprávem) zavřeli do vězení, Dali jí tam špunt a ona tam musela být celou noc. Potmě. Bylo to tam jako v pytli. Pak ale vzala kladívko a vězení zbourala, takže z něj zbyly jen malé kousíčky papíru a lepenky a mříží. Tramvaj se nejspíš na ten nepořádek nemohla koukat, tak si půjčila robotický vysavač (jasná inspirace od mých rodičů, kteří ho mají) a šla to uklidit.
Musím k tomu všemu ještě dodat, že Bertík ani k jedné ze svých her/příběhů nepotřebuje vůbec žádné pomůcky, stačí mu jen jeho fantazie. A důsledně dodržuje to, že když je tramvaj, mluví o sobě v ženském rodě, když metro, tak ve středním atd. Zabaví se klidně na hodinu, ovšem vyžaduje, abych všechno vnímala, komentovala a patřičně žasla/divila se/bála se/byla pobouřená apod. A já to dělám ráda. Ikdyž mě z toho celodenního přívalu slov už pěkně bolí hlava.


úterý 26. července 2016

Prázdninový režim

Nepíšu sem. Mám totiž moc času a zároveň málo. Spousta času s klukama - každý den od rána do večera a až na občasné záchvaty šílenství (ať už na jejich nebo na mé straně) si nemůžu stěžovat. Už jsou celkem rozumní a mě to s nimi baví. Zároveň ale nemám prakticky žádný čas pro sebe (zrovna v tuhle chvíli můžu sedět u počítače jen díky tomu, že Bertík Prokopovi téměř slovo od slova "čte" knížku o Krtkovi). Přes den se věnuju klukům a večer chodí Prokop spát docela pozdě. Ale nevadí. Věřím tomu, že až přestane spát po obědě, tak bude usínat pěkně s Bertíkem mezi sedmou a osmou a nám se zase večery prodlouží. Zatím takhle.
Užíváme sluníčko, snažím se přemluvit kluky, aby vzali na milost bezény, o víkendech chodíme na výlety, doma stavíme vláčkodráhy, občas slevím ze svých výchovných zásad a pustím jim Mašinku Tomáše, sledujeme, jak nám na balkoně rostou rajčata, učím Bertíka odnášet po jídle nádobí do myčky, čteme pořád dokola Krtky a pohádku o panu Zeleném a tak. Máme se dobře.

pondělí 11. července 2016

Opravdová dovolená

Když jsme se před rokem vraceli s kluky z dovolené, byli jsme plní zážitků, ale o tom, že bychom si odpočinuli, nemohla být řeč. Každý, kdo s dětmi někam na pár dnů vyrazil, ví, o čem mluvím. Vzhledem k tomu, že letošní léto je trochu nestandardní (4-6 týdnů strávím s Bertíkem a Prokopem v léčebně, kam pojedeme něco udělat s těmi jejich věčnými kašly, bronchitidami, laryngitidami a podobně), rozhodli jsme se nevymýšlet žádnou klasickou celorodinnou dovolenou. Místo toho jsme v úterý odpoledne svěřili kluky babičce a dědovi a sami s mužem odjeli do Slovinska. Pět nocí bez dětí! Neuvěřitelné! Něco takového jsme nezažili od té doby, co se narodil Bertík. A víte co? Bylo to super. Samozřejmě, že jsme na ně mysleli, povídali si o nich a řešili spoustu věcí, co se jich týkají, ale nestýskalo se nám. Možná jsem krkavčí matka, ale upřímně, byla jsem fakt ráda, že jsme bez nich. Klid, nerušený spánek, neomezené možnosti, čas jeden na druhého... To je něco, o čem se mi doma ani nesní. Opravdu mi to prospělo a teď se zase můžu vrhnout do prázdninového života s dětmi. Klukům se na chalupě s babičkou a dědou taky líbilo a všichni si to užili, takže jsme spokojení. Teď už jen zlikvidovat nedovybalená zavazadla a najet zase zpátky na pražský režim dvoudětné matky.
PS: Slovinsko je krásné a najdete v něm všechno. Během těch pár dnů jsme viděli vysoké hory, spoustu hradů, moře, horská jezera, stará i moderní města. Doporučuju.

pátek 1. července 2016

V útlumu

Vždycky jsem byla letní typ a z horka jsem, narozdíl od zimy, měla radost. Ale od té doby, kdy jsem byla poprvé těhotná a vedra přežívala jen díky tomu, že jsem si na břicho položila misku zmrzliny a tou se živila, se můj vztah k přílis teplému počasí změnil. A poslední dny, přestože teploty nejsou nijak závratně vysoké, se to potvrzuje. Zatímco dopoledne zvládám celkem s přehledem, poté, co vyzvednu Bertíka ze školky a společně vyřídíme všechny pochůzky, nákupy a hřiště, přepínám do módu "zombie". Obvykle nejsem pár hodin schopná dělat nic jiného než se někam svalit a vydat se napospas těm dvěma záškodníkům. Bertík si rád chvilku odpočine se mnou, po pár minutách už má ale dost (zatímco já ani omylem), takže vyskočí a začne si hrát na metro, což je moje oblíbená hra (spočívá v tom, že chodí po bytě, prohlašuje o sobě, že je metro A nebo C, hlásí zastávky a "Ukončete nástup, dveře se zavírají." Občas přijede ke mě do "Depa Hostivař", kde si na chvíli odpočine a vydá se na další cestu). Častěji si ale ze mě s Prokopem udělají prolejzačku, tunel, opičí dráhu, trampolínu a dráhu pro autíčka. Jsem omlácená ze všech stran, ale nevyžaduje se ode mě žádná aktivita, takže to beru. Jen doufám, že to takhle nebude vypadat celé léto a zase se trochu zmátořím.

středa 22. června 2016

Auta

Momentálně jsou u nás doma jedním z největších témat auta. Jak u mě, tak u Prokopa. A zbytek rodiny se k nám přidal. Já jsem skoro v půlce autoškoly a pořád se potácím mezi pocitem, že to nějak půjde (vždyť se naučil řídit kdekdo) a zoufalstvím, že mě není řízení souzeno a tohle prostě nedám. Prokop mě před každou jízdou "povzbuzuje" provoláváním Bouračka bouračka! a já se dost divím, že zatím ještě k žádné nedošlo. Dokonce i moje super-hodná paní instrukce (jak říká Bertík) už se mnou při poslední jízdě trochu ztrácela trpělivost. Koncem července bych chtěla jít ke zkouškám, tak jsem hodně zvědavá, jak to dopadne.
A Prokop se dostal do takového toho klasicky chlapečkovského období lásky ke všemu, co jezdí. Čím neobvyklejší vozidlo, tím lepší. Úplně nejoblíbenější jsou auta s vozíkem a míchačky. Skvělé jsou samozřejmě taky bagry, kropicí a čistící vozy. Popeláři jsou samostatná kapitola. Před naším domem jsou popelnice na tříděný odpad, takže je můžeme pozorovat skoro každý den, z čehož má Prokop ohromnou radost. A když už nejezdí nic neobvyklého, vždycky se ještě dají zkoumat zaparkovaná auta. Barvy už řešíme docela dlouho, teď Prokopa začaly zajímat i značky. Z každé škodovky a Fordu je u vytržení. U toho prvního nadšeně vykřikuje "babička, děda", u druhého zase "naše auto". Bertík se k němu přidal a zajímá se i o konkrétní model auta. Takže já, která jsem vždycky rozeznávala jen podle barev, teď už docela dobře rozpoznám aspoň deset modelů. Je neuvěřitelné, co všechno člověku mateřství přinese - dokonce i zájem o auta!

úterý 14. června 2016

Střípky

...drobnosti, co se jinam nevešly

Bertík
- si pamatuje věci, které se staly před více než dvěma lety. Je to neuvěřitelné, ale nejspíš to tak vážně je.
- si rád vymýšlí a zpívá písničky. Nejoblíbenější aktuálně jsou: "ÍÍÍ PÉÉ PAVLOVA ÍÍÍ PÉ PAVLOVA" a "ŠUMAVAA ŠUMAVAA" (jak přišel na Šumavu, netuším).
- má úžasnou představivost. Stačí, aby mu někdo něco vyprávěl, okamžitě se toho chytne a sám to vypráví tak živě, jako by u toho byl. V kombinaci s jeho sloní pamětí pak vznikají situace, kdy zničeho nic začne zapáleně povídat o tom, co před ním kdosi zmínil před několika měsíci a mě trvá hodně dlouho, než pochopím, o co jde.
- si přeje k narozeninám kolo se šlapkama. Červeno-černé. Rozhodně ho dostane a jsem zvědavá, jak se na něm bude cítit.
- se překvapivě hodně zajímá o vlasy a účesy. Často je největší zážitek ze školkového dne to, která holčička měla jaký počet culíků a jak jí paní učitelka pomáhala je učesat.

Prokop
- má bolavou pusu od rostoucích zubů (konečně to vypadá, že se dočkáme trojek). V neděli za mnou nešťastně přišel s otevřenou pusou a prosbou "vyndat vyndat". Když jsem mu řekla, že zuby mu trhat nebudu, vypdal trochu zklamaně.
- se začal zajímat o barvy, hlavně aut. Naše obvyklá konverzace cestou kolem zaparkovaných aut vypadá asi takhle: "Co to je?" "Červený auto." "Čeený óto... Co to je?" "Modrý auto." "Moí óto... Co to je?" "Černý auto." "Čený óto... Co to je?"  a tak dále a tak dále.
- si čím dál víc troufá na Bertíka. Většinou je to právě Prokop, kdo vyvolává různé šarvátky. Přijde za Bertíkem a začně do něj šťouchat, strkat, lézt mu po hlavě... Bertík většinou jen kňourá a nezmůže se na odpor.
- už umí hezky listovat v knížkách a často toho využívá. Má rád pohádky o Krtkovi, sám si je prohlíží, hledá obrázky, na kterých se Krtek směje a pak to předvádí.

středa 8. června 2016

Léto

Vždycky jsem milovala léto. V posledních letech už ne tolik jako dřív, protože to vedro je čím dál horší (nebo se mi to jenom zdá?), navíc dvakrát jsem si ho "užila" s obrovským břichem, což taky není žádná sranda. Ale letos se zase moc těším. Vlastně už jsem sama pro sebe léto prohlásila za zahájené - je teplo, jahody k dostání na každém rohu a hrášek na balkóně už má parádní lusky. A taky se mi chce míň a míň vařit (proto na nějakou dobu ani nebudu zveřejňovat jídelníčky), klidně bych následujících pár měsíců žila jen z jahod, zmrzliny a zeleninového salátu.
I když jsme se školkou všichni spokojení, už se těším i na prázdniny. Muž sice bude normálně chodit do práce, ale my ostatní si budeme užívat :). Nebude potřeba řešit, kdy jdou kluci spát, aby druhý den byl Bertík schopný včas vstát, oběd si budeme moct dát kdykoli a kdekoli a klidně se na celý den budeme moct sbalit a vyrazit do parku nebo na výlet, a to (pokud to dobře dopadne) dokonce i autem. Ano, doopravdy jsem se přihlásila do autoškoly.
Je toho před námi a přede mnou hodně a já už se nemůžu dočkat. Létu zdar!

středa 1. června 2016

Těším se na vrásky...

Myslím, že svůj vzhled řeším poměrně málo. Na manželovo výslovné přání se prakticky nemaluju (když se občas přepudruju a dám si řasenku, je to svátek), ke kadeřnici chodím nerada - vymýšlení účesů mě nebaví, takže si jen jednou za čas nechám od muže zastřihnout konečky. Oblečení kupuju většinou v second handech. V normálních obchodech mě vždycky zděsí ten nepoměr kvality a ceny. A z kosmetických přípravků používám jen základ, u kterého se snažím, aby byl jakž takž přírodní, ale víc neřeším. Přesto ale pochopitelně nechci vypadat, jako bych právě vylezla z pralesa a takovéty obecné představy o tom, co je a není hezké, mám určitě zažrané pod kůží stejně jako každý jiný. Tedy, každý jiný dospělý. Děti jsou tím vším ještě nedotčené, což se mi moc líbí. Poslední dobou se u Bertíka čím dál víc projevuje zájem o různé detaily na lidském těle. Často ke mě přijde, probírá mi a zkoumá vlasy (při tom tvrdí, že z nich vybírá pavouky:)), řeší, jestli je mám rozpuštěné, v culíku nebo copu a kolikrát mám kolem nich omotanou gumičku. Zajímají ho chlupy a vousy - o tom, kdo je kde má nebo nemá, se můžeme bavit hodinu. Kontroluje, jestli mám oholené nohy a zkouší, že on je má úplně hladké. Ale ze všeho nejvíc ho baví vrásky. Když si lehnu, hned se nade mě nakloní a ze vzdálenosti pár centimetrů si prohlíží můj obličej a má ohromnou radost, když se zašklebím tak, aby na něm bylo co nejvíc vrásek. Dokonce mi řekl, že už se těší, až budu stará a budu mít hodně vrásek, protože se mu to bude líbit a bude si je prohlížet. Tahle dětská nezkaženost, kdy ještě neví o tom, že se vyrábí milion krémů proti vráskám a že si je ženy pořád kupují v naději, že budou vypadat mladší, mě fascinuje. Kéž by mu aspoň něco z toho vydrželo až do dospělosti.

úterý 31. května 2016

Týdenní jídelníček č.20

Tentokrát je hodně jídel stejných jako minulý týden. Není to tím, že bychom pořád jedli jen makové buchty, pho a rizoto :).  O víkendu jsme nakonec byli pryč, takže na spoustu jídel nedošlo a protože už jsem si na ně udělala chuť, rozohodla jsem se je uvařit teď.

Pondělí
-snídaně: makové buchty
-oběd: kuře ala bažant, domácí houskový knedlík
-večeře: šopský salát, pečivo

Úterý
-snídaně:
buchty
-oběd: zeleninové chilli, pečivo
-večeře: pro děti: těstoviny s rajčatovou omáčkou a sýrem, pro dospělé (na manželovo přání po dlouhé době): párky

Středa
-snídaně:
musli, jogurt
-oběd: špenátová polévka, krůtí kousky se zeleninou, kuskus
-večeře: kváskový chleba, sýr, zelenina
 
Čtvrtek

-snídaně: chleba, med, burákové máslo
-oběd: špenátová polévka, tvarohové noky s povidly
-večeře: suši
 
Pátek

-snídaně: kupované sladké pečivo, ovoce
-oběd: těstoviny s lososem a cuketou
-večeře: pho ga

Sobota
-snídaně:
kaše
-oběd: hrášková polévka, rizoto se žampiony/zeleninou
-večeře: pečivo, mrkvová pomazánka

Neděle
-snídaně: kokosový koláč
-oběd: hrášková polévka, vepřové se sýrovou omáčkou, brambory
-večeře: zbytky apod.

čtvrtek 26. května 2016

Malé radosti...

...je potřeba hledat každý den. A tak hledám a nacházím.

Pivoňky od tchyně a Bertíka z chalupy. Už opadávají, ale právě to se mi strašně líbí.

Bertíka moc malování nebaví. O to víc si vážím jeho prvního a zatím posledního ztvárnění mámy (přibližně z Velikonoc). Ten červený ovál není velikonoční vajíčko, ale tělo, které na manželův pokyn Bertík nakreslil. Prostě teď má ukázkovou fázi hlavonožců a nějaké tělo do toho nepatří :)

Narychlo nakreslený obrázek naší rodiny. Už víc jak měsíc ho Prokop miluje. Ukazuje si a vypráví, kdo je kdo a od té chvíle, co jsem ho dala na ledničku rád schovává jednotlivé postavy pod magnety a "udiveně" provolává "Kde je táta? Kde je Prokop?" a podobně.

Vláčkodráhu stavíme každý den. Máme už několik sad, takže můžeme dělat parádní tratě. To mě fakt baví. A taky mi to jde dost dobře ;)

Na balkóně nám letos všechno roste úplně ukázkově. Kluci milujou zalévání a stříkání, takže o dostatek vláhy se rozhodně bát nemusím. A na jahody už se moc těšíme.

Dokonce mi znovu rozkvétá i vánoční kaktus. Hrášek taky vypadá nadějně, rajčátka rostou hezky, bylinkám se daří, muškáty kvetou (kvetly i celou zimu)... Škoda, že nemám opravdovou zahradu, sem se mi toho nevejde ani zdaleko tolik, kolik bych chtěla :)





úterý 24. května 2016

Týdenní jídelníček č.19

Bertík je už zase doma s kašlem, takže času na počítač mám ještě míň než obvykle a zase vařím víc polévek :)

Pondělí
-snídaně: housky, med, burákové máslo
-oběd: boloňské špagety
-večeře: zbytek od oběda nebo zastřené vejce se šunkou

Úterý
-snídaně:
tvarožník se zázvorem a citronem
-oběd: mrkvová polévka, soba nudle s tofu a zeleninou
-večeře: zapečené tousty se sýrem a šunkou, zelenina

Středa
-snídaně:
tvarožník
-oběd: mrkvová polévka, vařená krkovička s kořenovou zeleninou a jablečným křenem
-večeře: bramborové langoše z trouby
 
Čtvrtek

-snídaně: musli, jogurt
-oběd:  fazolová polévka s koprem, zeleninový guláš
-večeře: kváskový chleba, vajíčková pomazánka, zelenina
 
Pátek

-snídaně: chleba, med, burákové máslo
-oběd: cuketové placičky, bramborová kaše
-večeře: pho ga

Sobota
-snídaně:
makové buchty
-oběd: rizoto s hráškem a kuřecím masem
-večeře: pečivo, sýr, zelenina...

Neděle
-snídaně: buchty
-oběd: rajská polévka, kuře ala bažant, knedlík
-večeře: topinky s česnekovou pomazánkou

úterý 17. května 2016

Týdenní jídelníček č.18

Jak už jsem psala minule, s plánováním mám teď trochu problém. Spousta aktivit, hodně času venku a moje nechuť trávit u plotny jen o pár minut víc, než je nutné. Nejradši bych od rána do večera servírovala chleba s burákovým máslem nebo sýrem (a jsem si jistá, že u kluků by to mělo úspěch). Ale i tak se snažím něco vymyslet a následně ukuchtit.

Pondělí
-snídaně: tvarohová bábovka
-oběd: špenátová polévka, špagety se sýrovo-bylinkovou omáčkou
-večeře: pizza s mozzarelou a olivami

Úterý
-snídaně:
jidášky s medem (poslední velikonoční zbytek z mrazáku)
-oběd: špenátová polévka, halušky s bryndzou a slaninou
-večeře: rýžový salát se zeleninou

Středa
-snídaně:
rebarborové muffiny
-oběd: kuřecí stehna pečená se zeleninou, kuskus
-večeře: kváskový chleba, tvarohová pomazánka, zelenina
 
Čtvrtek

-snídaně: chleba, med
-oběd: mrkvová polévka, polenta se zeleninovou omáčkou a sýrem
-večeře: fazole v rajčatové omáčce
 
Pátek

-snídaně: musli, jogurt
-oběd: cizrnové karbanátky, zeleninový salát
-večeře: suflé z bramborové kaše

Sobota
-snídaně:
kaše
-oběd: venku
-večeře: pečivo, sýr, šunka, zelenina...

Neděle
-snídaně: linecký koláč
-oběd: zeleninová polévka, řízky, brambory
-večeře: zbytky apod.

Ztracený a nalezený

Ztracené dítě. Řekla bych, že dřív nebo později to zažije skoro každý rodič (aspoň doufám, protože jinak si budu připadat extra neschopná). A do té chvíle si nedokáže představit všechny ty pocity strachu a hrůzy, které tuhle zkušenost provází. Od soboty už vím, jaké to je. Nemocného muže jsme nechali doma a s kluky se vypravili do Stromovky, kde jsme se sešli s kamarády a jejich dětmi. Počasí krásné, společnost příjemná, děti překvapivě spolupracující. Část naší skupiny se vydala napřed, po schodech dolů. Já a kamarádka jsme s kočárky šly okolo, Bertík ale trval na tom, že chce jít po schodech. Už začal natahovat, když jsem mu řekla, že tudy se s kočárkem jít nedá, tak jsem se s ním domluvila, že jestli chce, může jít sám a sejdeme se dole pod schody. Chvilku koukám, jestli vážně půjde nebo se radši vrátí ke mě, ale vypadá to, že si troufne a brzy mi mizí z dohledu. Za okamžik jsme pod schody i my s mladšími dětmi v kočárcích. Bertík nikde. Rozhlížíme se všude okolo, ale nevidíme ho. Běžím po schodech nahoru, Bertík zase nikde. Díváme se na všechny strany, přemýšlíme, kde by mohl být. Jdu kus dál po hlavní cestě, po které jsme sem asi před půl hodinou všichni přišli, ale Bertíka nevidím. Uvažuju o tom, že se začnu ptát lidí okolo, ale všude tady běhá tolik dětí, že pochybuju o tom, že by si zrovna něj někdo všiml. Vracím se zpátky ke schodům, kde čeká kamarádka s kočárky (Prokop je naštěstí v pohodě). Začínám se cítít dost nepříjemně. Po krátké poradě se domlouváme na tom, že ona počká tady, kdyby se vrátil, a já půjdu s Prokopem dál hlavní cestou. Jdu znovu stejným směrem a doufám, že už ho konečně někde uvidím. V hlavě se mi zatím rozbíhají scénáře o policejním pátrání, vrtulníku s termovizí a plakátech s Bertíkovou fotkou. Slyším televizní zprávy, které mluví o "tříletém chlapci ve hnědých manžestrových kalhotách, červeno-bíle proužkovaném tričku s obrázkem mašinky a červené kšiltovce". Už je mi fakt špatně. Jdu pořád dál a přemýšlím o tom, kdy zavolám manželovi. Konečně zahlédnu červenou čepici. Je to on! Rozběhnu se k němu, protože předpokládám, že je chudák celý vyděšený a každá vteřina navíc pro něj musí být strašná. Není, tváří se trošku zmateně, ale jinak je úplně v klidu. Zato já se zhroutím. Musí na nás být divný pohled - brečící matka objímá klidné dítě. Hledala jsem ho celkem asi deset nebo patnáct minut, ale připadalo mi to jako věčnost. Bertík zatím ušel asi 250 metrů, naštěstí pořád po hlavní cestě, kterou jsme už jednou šli a zastavil se na křižovatce, kde nejspíš nevěděl kudy dál. Žádné vysvětlení se mi z něj nepodařilo dostat, pravděpodobně chtěl dohonit tu část naší skupinky, která šla napřed. Zdá se mi, že je až moc samostatný. O samostatnost jsem samozřejmě vždycky usilovala, ale nenapadlo mě, že by se mi to mohlo i vymstít. Ačkoli pořád něco řeším, jsem v podstatě bezstarostná matka, která se snaží dítě nezahlcovat vlastními strachy a nechat ho vyzkoušet jeho vlastní schopnosti a možnosti. A teď mě napadá, jestli to je dobře. Kdyby se mu něco stalo, budu si nadosmrti vyčítat, že jsem ho nehlídala na každém kroku. Jenže to už asi patří k rodičovství - umět zhodnotit rizika a své vlastní obavy na jedné straně a možnost, aby se dítě rozvíjelo a osamostatňovalo na straně druhé. Uf...

středa 11. května 2016

Hlavně nic nového

Zatímco já prožívám období, kdy mám chuť se pouštět do spousty nových věcí, najdou se i tací, kteří mé nadšení nesdílí. Jmenovitě Bertík. Že je staromilec už víme dávno, ale zdá se, že se tenhle jeho povahový rys vyostřuje čím dál tím víc. Každá změna mu působí problém a přijímá ji jen nechotně a bolestivě. A když říkám každá, tak tím myslím opravdu každá. Pomalu mu začínají být malá všechna trička, tak jsme koupili nová. Každé sám vybral, schválil, potvrdil, že se mu líbí a že ho bude nosit. Už je máme doma víc jak měsíc a zatím vzal na milost jen jedno (a i s tím byl dost krutý boj). O ostatních tvrdí, že si je vezme zítra a že dneska chce nějaké staré. Když si měl místo tlusté bundy vzít tenkou, byla z toho taková scéna, že málem neodešel do školky. Namazání opalovacím krémem znamená čtvrt hodiny breku. Nechce, abych si udělala řidičák. Odmítá se zúčastnit výletu, který pořádá školka. Nové boty začal nosit až po dvou měsících, kdy ležely v botníku. Nápad, že by mohl mít ještě jednoho sourozence (v tuhle chvíli jen hypotetický) jednoznačně odmítá - chce jen Prokopa, protože dvě děti stačí a když jsem řekla, že ve třech by byla větší legrace, tak mě odpálkoval tím, že větší legraci nechce. Když potřebujeme na myčce zapnout jiný program než jeho oblíbenou "trojku", stojí nás to hodně času a vysvětlování a stejně to skončí pláčem. S myšlenkou, že bychom jeho židličku obarvili na tmavo (aby se hodila k ostatnímu nábytku) už jsme se nadobro rozloučili. A tak dále a tak dále. Všechno musí být stejné, předvídatelné a staré. Nesmí se objevit nic nečekaného a nového. Je to dost náročný požadavek. Vzhledem k tomu, že změny Bertíka dost zúskostňují, snažím se k nim přistupovat citlivě, postupně a zlehka. Ale někdy to nejde a často mi pak rupnou nervy. Nakonec se s nimi ale bude muset Bertík naučit vyrovnávat, stejně jako já se musím naučit vyrovnat s jeho ne zrovna jednoduchou dušičkou.

úterý 10. května 2016

Prokop - rok a tři čtvrtě

Ještě před pár měsíci se s přimhouřenýma očima dalo o Prokopovi tvrdit, že je to mimino. Teď už ne. I on sám na otázku, jestli je mimi nebo chlapeček řekne, že chlapeček :). V posledních pár týdnech se úžasně rozpovídal. Mluvil dost i předtím, ale teď najednou začal tvořit o dost složitější věty a je schopný vyjádřit každou svou myšlenku. Umí poprosit (často sám od sebe!), poděkovat, pozdravit. Dokáže se ohradit, když mu někdo bere jeho věc: "Autobus Prokopa, kluk dát Prokopovi!". V pohodě se spolu domluvíme, skvěle mu rozumím, cizí lidi už hůř, ale taky většinou pochopí, o co mu jde. Celé dny si povídá, zpívá nebo říká básničky. Písniček a básniček umí celou řadu a většinu z nich prakticky slovo od slova. Naučil se vyslovovat K, ikdyž ho zatím ve slovech používá jen někdy.
Je veselý, energický a prudký. Snadno se rozčílí a pak vztekle hází věcmi (nebo sebou) na zem. Dokáže ho vytočit, že mu něco nejde, třeba krájení dřevěné mrkve - po neúspěšném pokusu zařval "Mrkvička zlobí!", odhodil ji a naštvaně utekl do pokoje. Pak se vrátil a celou akci několikrát zopakoval. Dokáže ale být i docela trpělivý a přesný, třeba u stavění různých kostek.
Má překvapivě dobrou stabilitu, dokáže chodit sám po schodech nahoru i dolů (to si ale troufne jen když je těch schodů málo), přejde po lavičce bez mé pomoci. Rád chodí po kolejích z vláčkodráhy.
Začal provokovat a různě pošťuchovat Bertíka. Často k němu přijde a jen tak do něj praští nebo šťouchne a pak brečí, když se Bertík ohradí. Taky ho baví Bertíka imitovat, což mu jde fakt dobře. I tak je ale vidět, že se mají rádi a tohle je asi jen zárodek klučičích pranic, které nejspíš k bratrskému vztahu patří (ať už si o tom myslím cokoli).
Chutnají mu olivy, hroznové víno, cherry rajčátka, sušenky (kterému dítěti ne?), zeleninové placičky, burákové máslo, okurka, sušené ovoce a bílý jogurt. Zrovna teď má období, kdy toho moc nesní, ale nijak to neřeším, hlady určitě neumře. Na některá jídla si vyžádá vidličku a dost dobře ji dokáže použít.
Pleny už nosí jen na dlouhé cesty autem (má je ale vždycky suché, takže to je jen pro jistotu) a na noční spaní (suché v nadpolovičné většině případů). V pohodě si říká i venku a dokáže chvíli vydržet, když zrovna není vhodná chvíle.
Chce teď dělat spoustu věcí "sám, sám, sám!". Něco mu jde - třeba mytí žínkou, něco ne - třeba zavazování tkaniček. Každopádně to vyžaduje dost diplomacie, když mu chci s pomoct, protože dokáže být pěkně vzteklý.
Povahově je úplně jiný než Bertík. Nestačíme se divit, jak je možné mít tak rozdílné děti. Jsem za to ale moc ráda, protože se vzájemě skvěle doplňují a já cítím, že máme přesně takové děti, jaké potřebujeme.

Týdenní jídelníček č.17

Trochu nestíhám. Mám teď spoustu různých aktivit a práce, takže jídelníček připravuju za pochodu. Minulý týden jsme z větší části strávili v Krkonoších, kde jsme se o jídlo nemuseli starat vůbec, tím pádem jsem plánování jídla moc neřešila. Teď už jsme zase v Praze a je potřeba nakupovat, vymýšlet a vařit, ale v tomhle počasí nemám s dětmi doma stání, takže řešení jídelníčku a postávání u plotny teď není zrovna hlavní náplň mých dnů. Nicméně, něco jsem vymyslela.

 Pondělí
-snídaně: housky s medem nebo burákovým máslem
-oběd: venku
-večeře: focaccia, mrkev s jablkem

Úterý
-snídaně:
rebarborový koláč s drobenkou
-oběd: bramborové noky se sýrovou omáčkou a špenátem
-večeře: šopský salát, pečivo

Středa
-snídaně:
rebarborový koláč
-oběd: pastýřský koláč
-večeře: kváskový chleba, rybičková pomazánka, zelenina
 
Čtvrtek

-snídaně: chleba, med
-oběd: zelňačka, brokolicové placičky se sýrem, brambory
-večeře: těstovinový salát
 
Pátek

-snídaně: musli, jogurt
-oběd: zelňačka, cizrna na paprice, bulgur
-večeře: palačinky s marmeládou a zakysanou smetanou

Sobota
-snídaně:
kaše
-oběd: venku
-večeře: pečivo, sýr, šunka, zelenina

Neděle
-snídaně: tvarohová bábovka
-oběd: hrášková polévka, hamburgery, hranolky
-večeře: zbytky apod.

neděle 8. května 2016

Nominovaná

Nevím, čím jsem si to zasloužila, protože se rozhodně necítím jako žádná super-blogerka. Příspěvky píšu ne podle nějakého časového plánu, ale podle toho, jak se mi zrovna chce a jak mám čas. Fotky už nějaký pátek nepřidávám prakticky vůbec, což je určitě velká blogerská chyba. Nepořádám žádné soutěže ani jiná lákadla, která by mi měla přinést víc čtenářů. Upřímně řečeno, počet čtenářů pro mě není podstatný. Píšu si sem hlavně z vlastných terapeutických účelů a když to zaujme i někoho jiného, jsem jen mile překvapená. Přesto jsem si něčím zasloužila nominaci na titul MAMAblog roku 2016 (kategorie Lifestyle). Jsem tam ve společnosti několika opravdu produktivních a zajímavých blogerek, takže kdo bude chtít, určitě si vybere svou favoritku. Hlasovat můžete tady. A nebo nemusíte :)

pondělí 2. května 2016

Nové začátky

Nevím, jak se to stalo. Možná za to může jaro, čerstvý vzduch a rozkvetlé kytky, možná něco jiného, ale rozhodně ne nic, co by bylo na první pohled vidět. V mém životě se nestala žádná zásadní změna, přesto mám silný pocit, že právě teď je ten správný čas začít něco dělat. Něco, cokoli, všechno. Mám tolik plánů a hlavně chuti je realizovat.
Začala jsem běhat. Tedy, běhat je možná moc silné slovo, protože se svojí fyzičkou se spíš jen plazím, ale už zvládnu dva kilometry a nemusím přecházet do chůze. Nejsem si vědomá žádného impulzu, s nikým jsem o tom nemluvila, nic nečetla, prostě jsem se jednoho dne probudila s tím, že by bylo fajn zkusit běhat.
Opravdu vážně uvažuju o řidičáku. Více nebo spíš méně intenzivně se k tomu odhodlávám už léta, ale pořád mi chybělo něco k tomu, abych se fakt přihlásila do autoškoly. Teď myslím, že by to mohlo vyjít. Pořád si neumím představit sebe samu za volantem, ale říkám si, že řídí kdejaký --- , tak proč bych to nezvládla já.
Přemýšlím o práci. Líbilo by se mi od října začít nějakým způsobem něco dělat. Jestli se to podaří, záleží na spoustě proměnných, ale najednou mám pocit, že by to mohlo být pro všechny členy naší rodiny přínosné.
A spousta dalších drobností. Vyházela jsem hromadu oblečení, které nenosím; konečně jsem se zbavila starých dek a polštářů; na balkóně mi rostou rajčata a hrášek; když se to podaří, tak bychom mohli s mužem sami na pár dnů vyrazit někam do zahraničí; chystám se s dětmi trávit venku daleko víc času než do teď. A mnoho dalšího, co nechci prozrazovat :) Mám prostě pocit, že začátek roku nebyl v lednu, ale v dubnu. Moc se na to všechno těším a strašně mě to baví. Hlavně proto, že cítím, že tentokrát (aspoň z větší části) určitě nezůstane jen u snů a plánů, ale budou se dít věci!

pondělí 25. dubna 2016

Týdenní jídelníček č.16

Už šestnáctý jídelníček! Jsem zvědavá, za jak dlouho přijde ta chvíle, kdy se mi ten další už nebude chtít nikam psát. Zatím tady ještě není :)

Pondělí
-snídaně: makovec
-oběd: mrkvová polévka, brambory zapečené se zeleninou
-večeře: zbytek oběda

Úterý
-snídaně:
musli, jogurt
-oběd: kuřecí vývar, rybí filé, pórek na másle, bramborová kaše
-večeře: kuskus se zeleninou a tuňákem

Středa
-snídaně:
rebarborový koláč s tvarohem
-oběd: polévka z medvědího česneku, rizoto z jáhel
-večeře: kváskový chleba, sýr, zelenina
 
Čtvrtek

-snídaně: chleba, med
-oběd: polévka z medvědího česneku, bramborové noky se zeleninou a sýrem
-večeře: zeleninový salát s balkánským sýrem, pečivo
 
Pátek

-snídaně: pečivo, tvarohová pomazánka
-oběd: fazolová polévka s koprem, těstoviny s hruškou a pohankovo-citronovou omáčkou
-večeře: zeleninový koláč

Sobota
-snídaně:
kaše
-oběd: venku
-večeře: pečivo, ředkvičkové máslo

Neděle
-snídaně: domácí sušenky (pohankové?), jogurt
-oběd: zeleninová polévka, kuřecí čína s rýží
-večeře: pečivo, sýr, zelenina

čtvrtek 21. dubna 2016

Mateřství a sobectví

Čas od času se mi stane, že nějaké téma na mě během pár dnů útočí hned z několika různých zdrojů najednou. Asi abych ho nepřehlédla. A v takovém případě se pak opravdu snažím nad ním zamyslet. Teď je to mateřství a sobectví, a musím říct, že je to pro mě dost tvrdý oříšek. Jsem totiž taková klasická hodná holka. Neustále se snažím, aby všichni kolem mě byli spokojení, abych jim dala to nejlepší, aby jim nic nechybělo, abych pro ně byla co nejdokonalejší. A ono mi to nejde a já se pak na sebe zlobím, že jsem neschopná. Nebo mi to (občas) jde, ale nikdo to neocení tak, jak bych si představovala. Ať tak či tak, tenhle postoj očividně moc nefunguje. Bylo by tedy rozumné vyzkoušet nějaký jiný. Třeba právě ten, který na mě v posledních dnech vykukuje na každém rohu. Na první místo dát sebe. Je to logické. Můžu se obětovat dětem, jenže ty jednou vyrostou, odejdou a já zůstanu vyčerpaná a beze smyslu života. Můžu se snažit všemožně se zavděčit manželovi, jenže nakonec budu jen naštvaná, že si toho neváží (protože ať to bude oceňovat sebevíc, nikdy to nebude dost) a já z toho nic nemám. A nebo můžu dělat všechno pro to, aby mě samotné bylo dobře. Nečekat na odměny a ocenění přicházející zvenku, neřešit, co si o mě kdo myslí a nepokoušet se naplňovat cizí (často nevyřčená) očekávání. Myslet na sebe je v roli matky a ženy v domácnosti docela těžký úkol. Vždyť v tomhle období je mou hlavní náplní starat se o druhé, jak do toho patří sobectví? Asi je potřeba si uvědomit, že jen spokojená máma může kolem sebe šířit dobrou náladu a spokojenost. Je to klišé, stokrát už jsem to někde četla, ale až teď si tu myšlenku doopravdy začínám připouštět. Není mou povinností vymáčknot ze sebe úplně každou kapičku energie jen kvůli pocitu, že to moje děti potřebují. Není na tom ani nic obdivuhodného a nemá to být můj ideál. Obdivuhodné je umět to zařídit tak, aby byli všichni v pohodě, tady všichni včetně mě. K tomu asi povede dlouhá cesta, ale myslím, že je potřeba se na ni vydat. Těžko můžu být laskavá na ostatní, když nebudu laskavá sama k sobě. Ode mě všechno začíná, já jsem střed.

pondělí 18. dubna 2016

Týdenní jídelníček č.15

Shodli jsme se, že Bertík už je zdravý a vyslali ho do školky. Ovšem štafetu převzal Prokop, takže v neštovicovém nenakupovacím a byt neopouštějícím módu jedeme dál...

Pondělí
-snídaně: hruškový koláč
-oběd: zapečené těstoviny se sýrovou omáčkou a rajčaty
-večeře: chleba, tvarohová pomazánka s mrkví

Úterý
-snídaně:
koláč
-oběd: pečené kuře se zeleninou a kuskusem
-večeře: pho ga

Středa
-snídaně:
musli, jogurt
-oběd: špenátová polévka, zeleninové karbanátky, bramborová kaše
-večeře: domácí housky, celerová remuláda
 
Čtvrtek

-snídaně: housky, med
-oběd: špenátová polévka, rizoto s červenou řepou
-večeře: palačinky s marmeládou
 
Pátek

-snídaně: jidášky s medem (z mrazáku od Velikonoc)
-oběd: rajská polévka s nudlemi, bramborový guláš s červenou čočkou
-večeře: v restauraci

Sobota
-snídaně:
kaše
-oběd: zeleninová polévka, bulgogi, pečivo
-večeře: pečené bramboráky s kysaným zelím

Neděle
-snídaně: makovec
-oběd: zeleninová polévka, treska s koprem, brambory
-večeře: pečivo, sýr, zelenina


pondělí 11. dubna 2016

Týdenní jídelníček č.14

Čím dál víc přicházím na chuť polévkám, resp. vaření polévek. Do teď jsem tomu moc nedala, nějak se mi s nimi nechtělo "patlat", ale Bertík je na ně zvyklý ze školky a tak je vyžaduje i doma. Když zrovna žádná není, těžko si to rovná v hlavě - po dojedení očekává ještě další jídlo, měly by být přece dva chody! Prokop má polévky taky moc rád - obvykle sní plnou misku, když už není co vyškrábat, odsune ji a zavelí "papání papání!", čímž se hlásí o hlavní chod. Takže většinou uvařím plný hrnec a na dva dny je polévkové téma vyřešeno.

Pondělí
-snídaně: tvarohová bábovka
-oběd: hrášková polévka, těstoviny s brokolicí a sýrem
-večeře: bageta se sýrovou pomazánkou

Úterý
-snídaně:
bábovka
-oběd: polévka z červené čočky, opečená polenta se zeleninovou omáčkou a sýrem
-večeře: vdolky s povidly a tvarohem

Středa
-snídaně:
musli, jogurt (nebo vdolky, když zbudou)
-oběd: polévka z červené čočky, pórkový quiche
-večeře: kváskový chleba, sýr/šunka jablko+mrkev
 
Čtvrtek

-snídaně: chleba, med, burákové máslo
-oběd: celerová polévka, cirzna na paprice, tarhoňa
-večeře: červená řepa se sýrem a ořechy/ pomazánka z řepy
 
Pátek

-snídaně: štrůdl
-oběd: celerová polévka, brambory s vejcem a špenátem
-večeře: pohankové placičky, zelenina

Sobota
-snídaně:
kaše
-oběd: zelňačka, bramborové noky se sušenými rajčaty a mascarpone
-večeře: pečivo, mrkvová pomazánka
 
Neděle
-snídaně: makovecc
-oběd: jemná bramborová polévka, masové kuličky, domácí hranolky, tzaziki
-večeře: podle chuti

sobota 9. dubna 2016

Domácí vězení

Jednou to přijít muselo a je to vlastně žádoucí. Objektivně vzato, teď je na neštovice ideální čas - nehatí nám letní plány, nemáme doma žádné malé miminko, které bych před nimi chtěla ochránit, ale ani ještě nechodím do práce a nevadí, že děti zase marodí. Přesto je to dost náročné. Bertík to zvládá v pohodě, má jen pár pupínků, které brzy téměř přestaly svědit, jenom jeden den měl zvýšenou teplotu a je trošku unavenější. Takový zápal plic, se kterým jsme se už taky potýkali, ho vyčerpával víc. A vůbec, nemocný je on nebo Prokop každou chvíli, tak co řeším? Tu nutnost zůstávat doma. Ještě se nám nestalo, že by týden nemohl vystrčit nos. Od soboty je doma (naštěstí ho aspoň dvakrát za tu dobu hlídala babička) a včera už jsem vážně byla na pokraji svých psychických sil. Ne že by kluci nějak zvlášť zlobili, ale zničilo mě to víc než jsem čekala. Všechny oblíbené knížky přečtené snad i pozpátku, vláčkodráha stokrát postavená, hromada pomalovaných papírů, vyčištěná mikrovlnka, trouba i lustr, několikrát vyluxováno, upečená spousta dobrot, vyleštěná koupelna, na balkóně pověšených asi deset várek prádla... Zkrátka všechny druhy zábavy a práce vykonány a stejně se dostavoval ten ubíjející pocit, že nemám do čeho píchnout. Navíc spousta pláče, křiku, dohadování a tahání o hračky (a nejen o ně), marných uspávacích pokusů i stejně marných pokusů udržet dítě při vědomí ve chvíli, kdy by fakt usnout nemělo. Jaká nádhera pak byla dneska dopoledne vyrazit s Prokopem na nákup a odpoledne na hřiště! Bertíkovy pupínky už všechny zaschly, takže příští týden si dáme "odpočinek" v klasickém nemocném režimu, tj. žádná školka, ale už krátké procházky a pochůzky a ten další už by snad zase mohl mezi kamarády. Jenže tou dobou se pravděpodobně osype Prokop a pokud se mi aspoň občas nepodaří sehnat někoho, kdo by mohl vyzvedávat Bertíka ze školky, tak budeme zase zavření doma všichni tři. Uf, už teď mě ta představa děsí. Ještěže to je jen jednou za život!
PS: Každý den vzdávám hold panu Milerovi. Jen díky jeho Krtkovi a Prokopově odpolednímu spánku (kterážto kombinace mi zajistí aspoň chvíli klidu) mě ještě neodvezli do Bohnic.