úterý 26. ledna 2016

Mimi

Prokop má rád panenky. Doma si jich moc neužije (vlastně vůbec), ale když nějakou ukořistí v rodinném centru, kam občas chodíme, je celý šťastný. A tak jsem se rozhodla mu jednu pořídit. Vzhledem k předpokladu, že to bude jediná panenka v naší domácnosti, chtěla jsem, aby to nebyla obyčejná plasťačka, ale něco trochu lepšího. Jenže látkové panenky, které jsem objevila na internetu, mi buď z nějakého důvodu nevyhovovaly nebo byly pekelně drahé a tak jsem se přemluvila k tomu, že ji zkusím ušít sama. /Vsuvka: Šití je pro mě dost zvláštní druh aktivity. Už řadu let se snažím to naučit, protože přece učení dělá mistra, ale pořád marně. Ušila jsem toho docela dost, ale stejně mi to nejde a nejde. Mám problém s prostorovou orientací, takže skoro pokaždé něco ustřihnu nebo sešiju naopak, naruby a vzhůru nohama. Vždycky u toho nadávám jak špaček a myslím, že kdyby mě někdo slyšel, tak by se divil, co všechno taková slušná holka jako já, vypustí z pusy. Jenže možná je to pro mě takový specifický druh terapie. Čas od času si pořádně zanadávat nemůže uškodit (obzvlášť, když se proti mě ty nitě, špendlíky a jehly vždycky tak podle spiknou!)./ Našla jsem skvělou stránku "Ovčí panenky", kterou tímto doporučuju každému, kdo by se chtěl do něčeho podobného pustit. Nakoupila jsem vše potřebné, včetně návodu, a začala. V listopadu. V neděli jsem panenku s velkou slávou dokončila. Není úplně přesně podle obrázku, hodně švů je křivých a je na ní spousta much, ale je hotová. Ode mě pro něj. Šitá v ruce; strávila jsem nad ní hodiny a hodiny. Když jsem zrovna nebyla ponořená do zoufalé snahy pochopit návod (myslím, že je psaný dobře a chyba byla na mé straně) nebo neremcala, že to nejde, myslela jsem na něj. Na mého malého, který je čím dál větší. Na toho, který už nadobro přestává (pokud už dávno nepřestal) být miminkem... Jakmile jsem mu panenku dala do ruky, objal ji, dal jí pusu a nadšeně prohlásil "mimi". Zatím se ještě pořád nerozpadla a Prokopovi se stále líbí. Mimi dělá ťap ťap, mimi papá, mimi s ním spí a když si s ním už nechce hrát, vždy ho odloží obličejem dolů (proč?). Stálo to za to.

neděle 24. ledna 2016

Týdenní jídelníček č.4

Rozpaluju troubu, leštím varnou desku a připravuju se na další vaření :)

Pondělí
-snídaně: musli, jogurt
-oběd: guláš z hlívy ústřičné, těstoviny
-večeře: domácí celozrnné housky, sýr, zelenina

Úterý
-snídaně:  housky, med, burákové máslo, ovoce
-oběd: zapečená brokolice s bramborami a sýrem
-večeře: salát z červené řepy a pomeranče, žitný chleba s lučinou

Středa
-snídaně: citronovo-makový koláč
-oběd: zeleninové karí, rýže
-večeře: batátová polévka s opečenou cizrnou

Čtvrtek
-snídaně: citronovo-makový koláč
-oběd: fazole s rajčatovou omáčkou
-večeře: domácí kváskový chleba, pomazánka z červené čočky
 
Pátek
-snídaně: chleba, med
-oběd: smažená rýže se zeleninou a vejcem
-večeře: bramborák z trouby, kysané zelí

Sobota
-snídaně: jáhlová kaše s ovocem
-oběd: pizza se sýrem, rajčátky a olivami
-večeře: zelňačka, pečivo

Neděle
-snídaně: domácí máslové sušenky, jogurt
-oběd: rajská polévka, ryba s bylinkovou krustou, pečené brambory
-zbytky...

čtvrtek 21. ledna 2016

Jen jedno

Říká se, že jedno dítě - žádné dítě. Já s tím teda nesouhlasím. Docela dobře si ještě vybavuju doby před Prokopovým narozením a rozhodně jsem tenkrát neměla pocit, že mít jenom Bertíka je úplná brnkačka. Jenže včera si ho ze školky vyzvedla babička vrátila mi ho až v pět, takže jsem byla skoro celý den sama s Prokopem. A pochopila jsem, jak výše zmíněná průpovídka vznikla. Prokop má dost ošklivou rýmu, není mu dobře, chce často chovat a hodně brečí. Nomálně něco takového znamená poměrně náročný den, včera jsem ale večer šla spát s pocitem, že to vlastně byla docela pohoda. Mít jen jedno dítě mi totiž připadalo prakticky jako odpočinek. A neubránila jsem se myšlence na to, co jsem vlastně celé dny dělala a z čeho jsme byla tak zničená, když ještě Prokop nebyl na světě. Je mi ale jasné, že jestli budeme mít někdy ještě třetí dítě, stejný pocit budu mít, když se mi poštěstí být doma jen se dvěmi. Že je to vlastně pohodička. Nešlo by si to myslet už teď?
PS: Dneska už mám doma zase oba dva, protože Bertík je taky nemocný...

neděle 17. ledna 2016

Týdenní jídelníček č.3

Taky se vám někdy zdá, že neděláte nic jiného než vaříte (a uklízíte)? Při pročítání svých jídelních plánů ten pocit někdy mám... I tak ale věřím, že to stojí za to a poctivá domácí přiměřeně zdravá strava má smysl.
Zítra k snídani tvarohová bábovka, resp. ta část, kterou se mi podařilo zachránit. Včera jsem na ni dostala chuť a tak přišla na řadu místo plánovaného nepečeného kuskusového koláče, na který dojde jindy.

Pondělí
snídaně: tvarohová bábovka, jablko
oběd: špenátové lasagne
večeře: domácí housky, zeleninová pomazánka

Úterý
snídaně: domácí housky, lučina/med/burákové máslo
oběd: zeleninové kuličky, brambory, jogurtová koprová omáčka
večeře: hrstková polévka, chleba

Středa
snídaně: musli, jogurt
oběd: zapečené brambory se zeleninou a sýrem
večeře: fazolový salát

Čtvrtek
snídaně: fermentovaná ovesná kaše s ořechy a semínky
oběd: těstoviny s čočkovým ragú
večeře: domácí chleba, rybičková pomazánka

Pátek
snídaně: domácí chleba...
oběd: v restauraci
večeře: slaný koláč (asi na způsob quiche)

Sobota
snídaně: mrkvové muffiny
oběd: čočka nakyselo, vejce
večeře: kuskus se zeleninou

Neděle
snídaně: mrkvové muffiny 
oběd: dýňová polévka, kuře pečeené se zeleninou
večeře: podle aktuální chuti












"

sobota 16. ledna 2016

Houfem opičky...

Bertík je posledních pár dnů nemocný. Není to nic strašného, jen pořádná rýma, ze které má kašel (kéž by se už konečně naučil doopravdy smrkat!). Ale nechali jsme ho radši doma. Z toho plyne absence jakéhokoli volného času pro mě až do chvíle, kdy oba usnou, ale taky možnost a nutnost vymýšlet klukům nějakou zábavu častěji než jindy. Kromě čtení (největším hitem je aktuálně Papuchalk Petr, kterého z větší části Bertík umí nazpaměť) je oblíbenou aktivitou taky zpívání a říkání básniček. K Vánocům Prokop dostal sadu hudebních nástrojů, kterou hojně využíváme. Nejraději mají triangl a rumba koule; mě obvykle přidělí bubínek. Překvapuje mě, kolik už Bertík umí písniček. Velkou zásluhu na tom má určitě školka, ale zdá se nám, že je docela muzikální sám od sebe. Prozpěvuje si kdykoli během dne a dokonce se zvládá držet melodie. Někdy si i různé písničky sám vymýšlí. A Prokop taky nezaostává. Naučil se několik říkánek a písniček. Jeho nejoblíbenější je Pásla ovečky, kterou si vždycky musíme i zatancovat. Hezky se ji snaží zpívat a většinu slov už mu docela rozumím. Ovšem ještě budeme muset vypilovat výslovnost, protože zatím to zní spíš jako "houfem opičky...houfem opičky..."

neděle 10. ledna 2016

Týdenní jídelníček č.2

Další týden si žádá další jídlo :)

Pondělí
snídaně: jahelník
oběd: kuskus s tempehem a zeleninou
večeře: guacamole, pečivo

Úterý
snídaně: domácí müsli, jogurt, makové mléko
oběd: bramborové noky se špenátem a sýrem
večeře: thajská polévka z červené čočky a batátů

Středa
snídaně: mléčná rýže (z makového mléka?)
oběd: cizrna na paprice, bulgur
večeře: těstoviny s rajskou omáčkou a sýrem

Čtvrtek
snídaně: domácí chleba, med, burákové máslo...
oběd: polenta se zeleninou a houbami
večeře: domácí chleba, sýr, mrkev+jablko

Pátek
snídaně: domácí pribináček, pečivo, ovoce
oběd: polévka z červené řepy, pórková pita
večeře: čočkový salát s červeným zelím

Sobota
snídaně: kaše
oběd: cizrnové hamburgery, domácí hranolky
večeře: salát coleslaw, toustový chleba

Neděle
snídaně: nepečený koláč z kuskusu
oběd: krůtí prsa na slanině, fazolky, mrkev, brambory
večeře: zbytky apod. 

pátek 8. ledna 2016

Paradox (ne)spokojenosti

Každému, kdo se mě zeptá, říkám, že jsem na rodičovské spokojená. Ono to tak skutečně je. Být doma s dětmi je ta nejsmysluplnější a nejvíc naplňující činnost, jakou jsem kdy zažila a je dost možné, že už to nikdy nic netrumfne. Vždyť přivést na svět nového člověka, starat se o něj od rána do večera do rána, mít možnost vidět každý jeho pokrok, být pro něj tou nejdůležitější osobou na světě, milovat ho naprosto bezmezně a nepodmínečně... to je něco úžasného. A co teprve když se to ještě vynásobí dvěma! A přesto, když se večer vrací muž z práce, skoro pokaždé si mu stěžuju, jaká to byla hrůza. Brečeli, řvali, pořád se něčeho dožadovali, dělali, to co neměli a nedělali to, co měli, zlobili, kňourali, ničili, dělali nepořádek, viseli na mě nebo mě naopak při každém pokusu o nějakou manipulaci odstrkovali a prali se se mnou, po stopadesáté chtěli přečíst tu samou knížku, užírali syrové těsto, počmárali stěny a tak dále a tak podobně. Takže když usnou (díky bohu, že to bývá tak brzo!), já se někam zhroutím a cítím se zralá na blázinec. Kde je v tom teda ta spokojenost? Možná v těch malých radostných chvilkách, když za mnou třeba Bertík ráno vleze do postele, dá mi pusu a řekne "vstávej, maminko!" nebo za mnou z ničeho nic přiběhne chechtající se Prokop, skočí mi do náruče a mazlí se, nebo když vyzvedávám Bertíka ze školky, on mě i Prokopa obejme a hrdě prohlásí "to je moje maminka, to je můj bratříček" a nebo ve spoustě dalších, které mi každý den přinese. Dá se ale najít spokojenost i v těch situacích, kdy bych za sebou nejradši zabouchla dveře a utekla někam daleko, kde je ticho a klid? Možná jo, ale chtělo by to víc nadhledu. Jasně, starat se o malé děti je náročné a spousta těch věcí, co s tím je spojená, je vyčerpávající a nervy drásající. Kdyby se mi ale podařilo si i v těch krizových momentech uvědomit, že tohle všechno vlastně hrozně brzo skončí a že to "zlobení" je prostě známka toho, že mám normální zdravé děti, určitě by mi bylo líp. Je to jen o mém přístupu a pohledu na věc. Zkusím teda být s těma svýma klukama spokojená pořád. I když mě zrovna budou strašně štvát. Jsem zvědavá, jak to půjde.

úterý 5. ledna 2016

Co mám pořád vařit? aneb Týdenní jídelníček č.1

Už nějaký ten pátek si plánuju jídla na celý týden dopředu. Návštevy, které vidí na lednici tabulku s názvy pokrmů, si ze mě dělají legraci, že je to jak na skautském táboře, ale já bych bez toho nebyla schopná fungovat. Díky tomuhle opatření odpadá každodenní stres s vymýšlením, co zase uvařit, jíme rozmanitěji (ikdyž rezervy tady pořád jsou), líp se mi nakupuje a tak vůbec. Často se od jídelníčku odchýlím. Dostaneme chuť na něco jiného, nečekaně jdeme na jídlo ven, uvařím toho víc a pak dojídáme další den atd. To mi ale vůbec nevadí, nejdůležitější je mít ten základ. A když už ho tak pracně sestavuju, napadlo mě, že by se třeba někomu mohl hodit jako inspirace. Nejsem žádný výživový poradce a vím, že by to šlo i líp, ale nechci trávit v kuchyni celý den a vycházím z toho, co je pro nás v tuhle chvíli reálné.

Pondělí
-snídaně: chleba, máslo, med, burákové máslo
-oběd: fazolový guláš, žitná placka
-večeře: brokolicová polévka, sýrové krutony

Úterý
-snídaně: fermentovaná ovesná kaše s karobem, ořechy a semínky
-oběd: těstovinová rýže se zeleninou, hlívou a parmazánem
-večeře: pečená řepa s ořechy, balkánským sýrem, česnekem, žitná placka/bílé pečivo

Středa
-snídaně: ovesné muffiny s datlemi
-oběd: zeleninová polévka se špenátem, celozrnné těstoviny se sýrovou omáčkou
-večeře: domácí kváskový chleba, tvarohová pomazánka s mrkví a celerem

Čtvrek
-snídaně: ovesné muffiny s datlemi
-oběd: květákové placičky, bramborová kaše, koprová majonéza
-večeře: domácí chleba, "škvarková" pomazánka z pohanky, zelenina

Pátek
-snídaně: pohankové sušenky, jogurt
-oběd: fazolové chilli, rýže
-večeře: restaurace (suši)

Sobota
-snídaně: kaše (ovesná/krupicová/jáhlová?)
-oběd: zeleninové lasagne s červenou čočkou
-večeře: pečené brambory s tvarohem

Neděle
-snídaně: jahelník
-oběd: hrášková polévka, pečená ryba, kapustičky na másle, brambory
-večeře: zbytky/co dům dá

Svačiny neplánuju, ty se řeší podle aktuální chuti a stavu zásob-ovoce, jogurt, ořechy, semínka, sušenka...

neděle 3. ledna 2016

Bez pleny

Nepřestává mě fascinovat, s jakou lehkostí zvládá Prokop každý svůj vývojový posun. Bertík si musí všechno tvrdě odpracovat a než se posune na vyšší stupínek dá mu (i nám) to obvykle pěkně zabrat. Proces odplenkování je toho skvělým příkladem. Poprvé jsem Bertíka nechala bez plen když mu byl rok a půl. Několik měsíců bylo na denním pořádku praní třeba pěti šesti kusů mokrého oblečení, další půlrok to bylo pořád dost nejisté a ještě teď radši hlídám, kdy naposledy čůral. Prokop se s nočníkem poprvé seznámil asi v deseti měsících, když už stabilně seděl a přebalování se stalo strašným bojem. Nic jsem nehrotila, prostě jsem ho (pokud neodporoval) posadila na nočník po spaní, po jídle nebo ve chvíli, kdy jsem ho chtěla přebalit. Občas se povedlo, občas ne. Po zkušenostech s Bertíkem jsem byla odhodlaná nějaké odplenkování vůbec neřešit, nebo aspoň určitě ne do doby, kdy to bude nutné. Dvou, dvou a půl leté dítě v plínách mi najednou už vůbec nepřipadalo jako něco strašného a bylo mi upřímně jedno, co si kdo bude myslet. Posledních pár týdnů ale Prokop býval čím dál častěji v suchu. Za celý den počůral třeba jen jednu plenu a tak jsme se odhodlali to zkusit. Opět předčil všechna naše očekávání. První den padly asi troje tepláky. Druhý den už začal říkat e-e v momentě, kdy to teklo a od třetího dne si říká s několikavtěřinovým předstihem, takže když jsem dost rychlá (a to já většinou jsem), skončí všechno tam, kde má. Jde to úplně přirozeně, jasně a bez problémů. Vzhledem k tomu, jaká je zima, tak na ven mu pro jistotu dávám tréninkové kalhotky, ty ale bývají suché, takže už je nejspíš brzo zruším a zbyde mu jen plena na noční spaní (přes den ji nepotřebuje). Nevěřila bych tomu, že dítě, kterému není ani 17 měsíců se samo bez mého většího přičinění zbaví plen, ale je to tak. Prokop už je fakt velkej kluk. Je to super, ale trochu na mě z toho jde nostalgie (on sám o sobě naštěstí pořád tvrdí, že je "mimi", takže to ještě tak špatný není :)).