úterý 26. ledna 2016

Mimi

Prokop má rád panenky. Doma si jich moc neužije (vlastně vůbec), ale když nějakou ukořistí v rodinném centru, kam občas chodíme, je celý šťastný. A tak jsem se rozhodla mu jednu pořídit. Vzhledem k předpokladu, že to bude jediná panenka v naší domácnosti, chtěla jsem, aby to nebyla obyčejná plasťačka, ale něco trochu lepšího. Jenže látkové panenky, které jsem objevila na internetu, mi buď z nějakého důvodu nevyhovovaly nebo byly pekelně drahé a tak jsem se přemluvila k tomu, že ji zkusím ušít sama. /Vsuvka: Šití je pro mě dost zvláštní druh aktivity. Už řadu let se snažím to naučit, protože přece učení dělá mistra, ale pořád marně. Ušila jsem toho docela dost, ale stejně mi to nejde a nejde. Mám problém s prostorovou orientací, takže skoro pokaždé něco ustřihnu nebo sešiju naopak, naruby a vzhůru nohama. Vždycky u toho nadávám jak špaček a myslím, že kdyby mě někdo slyšel, tak by se divil, co všechno taková slušná holka jako já, vypustí z pusy. Jenže možná je to pro mě takový specifický druh terapie. Čas od času si pořádně zanadávat nemůže uškodit (obzvlášť, když se proti mě ty nitě, špendlíky a jehly vždycky tak podle spiknou!)./ Našla jsem skvělou stránku "Ovčí panenky", kterou tímto doporučuju každému, kdo by se chtěl do něčeho podobného pustit. Nakoupila jsem vše potřebné, včetně návodu, a začala. V listopadu. V neděli jsem panenku s velkou slávou dokončila. Není úplně přesně podle obrázku, hodně švů je křivých a je na ní spousta much, ale je hotová. Ode mě pro něj. Šitá v ruce; strávila jsem nad ní hodiny a hodiny. Když jsem zrovna nebyla ponořená do zoufalé snahy pochopit návod (myslím, že je psaný dobře a chyba byla na mé straně) nebo neremcala, že to nejde, myslela jsem na něj. Na mého malého, který je čím dál větší. Na toho, který už nadobro přestává (pokud už dávno nepřestal) být miminkem... Jakmile jsem mu panenku dala do ruky, objal ji, dal jí pusu a nadšeně prohlásil "mimi". Zatím se ještě pořád nerozpadla a Prokopovi se stále líbí. Mimi dělá ťap ťap, mimi papá, mimi s ním spí a když si s ním už nechce hrát, vždy ho odloží obličejem dolů (proč?). Stálo to za to.

2 komentáře:

  1. Taky mi miminko vyrůstá a přestože jsem se na to celou dobu těšila, zároveň začínám být nostalgická... :) na panenky se časem chystám, ale nevím, nevím...

    OdpovědětVymazat
  2. To je krásný! :)
    (krásně napsané i ušité)

    OdpovědětVymazat