pátek 8. ledna 2016

Paradox (ne)spokojenosti

Každému, kdo se mě zeptá, říkám, že jsem na rodičovské spokojená. Ono to tak skutečně je. Být doma s dětmi je ta nejsmysluplnější a nejvíc naplňující činnost, jakou jsem kdy zažila a je dost možné, že už to nikdy nic netrumfne. Vždyť přivést na svět nového člověka, starat se o něj od rána do večera do rána, mít možnost vidět každý jeho pokrok, být pro něj tou nejdůležitější osobou na světě, milovat ho naprosto bezmezně a nepodmínečně... to je něco úžasného. A co teprve když se to ještě vynásobí dvěma! A přesto, když se večer vrací muž z práce, skoro pokaždé si mu stěžuju, jaká to byla hrůza. Brečeli, řvali, pořád se něčeho dožadovali, dělali, to co neměli a nedělali to, co měli, zlobili, kňourali, ničili, dělali nepořádek, viseli na mě nebo mě naopak při každém pokusu o nějakou manipulaci odstrkovali a prali se se mnou, po stopadesáté chtěli přečíst tu samou knížku, užírali syrové těsto, počmárali stěny a tak dále a tak podobně. Takže když usnou (díky bohu, že to bývá tak brzo!), já se někam zhroutím a cítím se zralá na blázinec. Kde je v tom teda ta spokojenost? Možná v těch malých radostných chvilkách, když za mnou třeba Bertík ráno vleze do postele, dá mi pusu a řekne "vstávej, maminko!" nebo za mnou z ničeho nic přiběhne chechtající se Prokop, skočí mi do náruče a mazlí se, nebo když vyzvedávám Bertíka ze školky, on mě i Prokopa obejme a hrdě prohlásí "to je moje maminka, to je můj bratříček" a nebo ve spoustě dalších, které mi každý den přinese. Dá se ale najít spokojenost i v těch situacích, kdy bych za sebou nejradši zabouchla dveře a utekla někam daleko, kde je ticho a klid? Možná jo, ale chtělo by to víc nadhledu. Jasně, starat se o malé děti je náročné a spousta těch věcí, co s tím je spojená, je vyčerpávající a nervy drásající. Kdyby se mi ale podařilo si i v těch krizových momentech uvědomit, že tohle všechno vlastně hrozně brzo skončí a že to "zlobení" je prostě známka toho, že mám normální zdravé děti, určitě by mi bylo líp. Je to jen o mém přístupu a pohledu na věc. Zkusím teda být s těma svýma klukama spokojená pořád. I když mě zrovna budou strašně štvát. Jsem zvědavá, jak to půjde.

2 komentáře:

  1. Pěkně napsané. Ano, i mě to napňuje a přesto někdy deptá a souží...

    OdpovědětVymazat
  2. Mně to moc nejde :) ale snažím se. A užívám si, když mi B. řekne, že mě má ráda, když na mě V. našpulí rty, že chce pusinku... tak to si uvědomím i uprostřed dne, že je to super.

    OdpovědětVymazat