čtvrtek 11. února 2016

Konečně konec (aspoň na chvíli)

Další ze série stížností na dětské nemoci. Poprvé po třech týdnech dneska ráno Bertík odešel do školky. Podle peněz za stravné, které nám ze školky vrátili, jsme spočítali, že tam tohle pololetí byl jen polovinu času. Ještě že nechodím do práce, to by ze mě moc radost neměli. Ale i tak je to docela otrava. Ten týden, kdy byl v Praze sníh, jsme si vůbec neužili, celý leden jsem neměla možnost mluvit s nikým kromě muže, kluků, jeho a mých rodičů a mého bráchy (a díky Bohu aspoň za to). Na cvičení pro děti nebo v nějakém rodinném centru jsme už taky nebyli víc než měsíc, na hřiště prakticky nechodíme, většinu času jsme zavření doma. Prasátko Peppu jsem viděla už tolikrát, že na něj začínám být alegrická. A oblíbené knížky umím nazpaměť. Jsem vážně ráda, že kluky netrápí nic horšího než zánět průdušek (a Prokopa ještě občas laryngitida), ale i tak mě mrzí, že nás ty neustálé nemoci vyřazují z normálního života. Jeden onemocní, druhý to od něj chytí, chvíli marodí spolu, pak se první uzdraví, v zápětí se uzdraví druhý, ale to už ten první jede další kolo. Zrovna v tuhle chvíli je Bertík  pohodě, ale Prokop už zase chroptí. Navíc se bojím toho, že na Bertíka někdo ve školce prskne a bude to nanovo. Počítala jsem s tím, že první školkový rok bude Bertík častěji nemocný, ale tohle jsem teda nečekala... No, snad se to časem nějak srovná.

Žádné komentáře:

Okomentovat