úterý 1. března 2016

Pryč s dudlíkem

Oba naši kluci v miminkovském věku měli moc rádi dudlík. Bertík ho kolem prvních narozenin dobrovolně odložil - prostě ho přestal chtít. Doufala jsem, že něco takového udělá i Prokop, ale ten se ho vzát nechtěl. Omezila jsem mu ho tedy aspoň jen na kočárek (moc ho to v něm nebavilo) a na spaní. Ten kočárek mi časem začal trochu vadit, ale jinak jsem byla smířená s tím, že do postele ho může mít klidně ještě třeba rok. Rozhodně jsem neměla v plánu uskutečňovat nějaké drastické odnaučovaccí akce. Jenže minulý víkend se Prokop dudlíku dožadoval v podstatě neustále. Řev, brek, pláč, "duí, duí, duí!". Tak jsme si řekli, že takhle to nejde. Dokud mu jen pomáhal usnout, tak OK, ale nechceme, aby na něm byl závislý. Bude lepší dudlík zrušit, stejně to jednou musí přijít. Sebrali jsme tedy všechny síly a odvahu a večer už Prokop dudlík nedostal. Odmítl bez něj ležet v posteli a zoufale se dožadoval odchodu z místnosti. Bylo to náročné, ale ne tak moc, jak jsem čekala. Byla jsem celou dobu s ním, hladila ho (když se nechal), povídala na něj, až nakonec se mi složil do náruče a usnul. Noc proběhla klidně, ráno se vzbudil v pět a už nemohl zabrat, takže bezcílně chodil po bytě a nutil mě, abych ho následovala. Druhý večer probíhal podobně jako ten první, ale už to šlo rychleji a teď už si v klidu sám vleze do postele, vezme si mimi a spí. Jediné, co ještě musíme vychytat, je spaní přes den. Zatím usíná buď v kočárku a nebo sice doma, ale hodně pozdě (třeba až kolem druhé, místo mezi devátou a desátou dopoledne) a zdlouhavě. Rozhodně jsem ale ráda, že jsme do toho šli a z Prokopa je zase o kousek větší kluk.

Žádné komentáře:

Okomentovat