středa 11. května 2016

Hlavně nic nového

Zatímco já prožívám období, kdy mám chuť se pouštět do spousty nových věcí, najdou se i tací, kteří mé nadšení nesdílí. Jmenovitě Bertík. Že je staromilec už víme dávno, ale zdá se, že se tenhle jeho povahový rys vyostřuje čím dál tím víc. Každá změna mu působí problém a přijímá ji jen nechotně a bolestivě. A když říkám každá, tak tím myslím opravdu každá. Pomalu mu začínají být malá všechna trička, tak jsme koupili nová. Každé sám vybral, schválil, potvrdil, že se mu líbí a že ho bude nosit. Už je máme doma víc jak měsíc a zatím vzal na milost jen jedno (a i s tím byl dost krutý boj). O ostatních tvrdí, že si je vezme zítra a že dneska chce nějaké staré. Když si měl místo tlusté bundy vzít tenkou, byla z toho taková scéna, že málem neodešel do školky. Namazání opalovacím krémem znamená čtvrt hodiny breku. Nechce, abych si udělala řidičák. Odmítá se zúčastnit výletu, který pořádá školka. Nové boty začal nosit až po dvou měsících, kdy ležely v botníku. Nápad, že by mohl mít ještě jednoho sourozence (v tuhle chvíli jen hypotetický) jednoznačně odmítá - chce jen Prokopa, protože dvě děti stačí a když jsem řekla, že ve třech by byla větší legrace, tak mě odpálkoval tím, že větší legraci nechce. Když potřebujeme na myčce zapnout jiný program než jeho oblíbenou "trojku", stojí nás to hodně času a vysvětlování a stejně to skončí pláčem. S myšlenkou, že bychom jeho židličku obarvili na tmavo (aby se hodila k ostatnímu nábytku) už jsme se nadobro rozloučili. A tak dále a tak dále. Všechno musí být stejné, předvídatelné a staré. Nesmí se objevit nic nečekaného a nového. Je to dost náročný požadavek. Vzhledem k tomu, že změny Bertíka dost zúskostňují, snažím se k nim přistupovat citlivě, postupně a zlehka. Ale někdy to nejde a často mi pak rupnou nervy. Nakonec se s nimi ale bude muset Bertík naučit vyrovnávat, stejně jako já se musím naučit vyrovnat s jeho ne zrovna jednoduchou dušičkou.

Žádné komentáře:

Okomentovat