úterý 17. května 2016

Ztracený a nalezený

Ztracené dítě. Řekla bych, že dřív nebo později to zažije skoro každý rodič (aspoň doufám, protože jinak si budu připadat extra neschopná). A do té chvíle si nedokáže představit všechny ty pocity strachu a hrůzy, které tuhle zkušenost provází. Od soboty už vím, jaké to je. Nemocného muže jsme nechali doma a s kluky se vypravili do Stromovky, kde jsme se sešli s kamarády a jejich dětmi. Počasí krásné, společnost příjemná, děti překvapivě spolupracující. Část naší skupiny se vydala napřed, po schodech dolů. Já a kamarádka jsme s kočárky šly okolo, Bertík ale trval na tom, že chce jít po schodech. Už začal natahovat, když jsem mu řekla, že tudy se s kočárkem jít nedá, tak jsem se s ním domluvila, že jestli chce, může jít sám a sejdeme se dole pod schody. Chvilku koukám, jestli vážně půjde nebo se radši vrátí ke mě, ale vypadá to, že si troufne a brzy mi mizí z dohledu. Za okamžik jsme pod schody i my s mladšími dětmi v kočárcích. Bertík nikde. Rozhlížíme se všude okolo, ale nevidíme ho. Běžím po schodech nahoru, Bertík zase nikde. Díváme se na všechny strany, přemýšlíme, kde by mohl být. Jdu kus dál po hlavní cestě, po které jsme sem asi před půl hodinou všichni přišli, ale Bertíka nevidím. Uvažuju o tom, že se začnu ptát lidí okolo, ale všude tady běhá tolik dětí, že pochybuju o tom, že by si zrovna něj někdo všiml. Vracím se zpátky ke schodům, kde čeká kamarádka s kočárky (Prokop je naštěstí v pohodě). Začínám se cítít dost nepříjemně. Po krátké poradě se domlouváme na tom, že ona počká tady, kdyby se vrátil, a já půjdu s Prokopem dál hlavní cestou. Jdu znovu stejným směrem a doufám, že už ho konečně někde uvidím. V hlavě se mi zatím rozbíhají scénáře o policejním pátrání, vrtulníku s termovizí a plakátech s Bertíkovou fotkou. Slyším televizní zprávy, které mluví o "tříletém chlapci ve hnědých manžestrových kalhotách, červeno-bíle proužkovaném tričku s obrázkem mašinky a červené kšiltovce". Už je mi fakt špatně. Jdu pořád dál a přemýšlím o tom, kdy zavolám manželovi. Konečně zahlédnu červenou čepici. Je to on! Rozběhnu se k němu, protože předpokládám, že je chudák celý vyděšený a každá vteřina navíc pro něj musí být strašná. Není, tváří se trošku zmateně, ale jinak je úplně v klidu. Zato já se zhroutím. Musí na nás být divný pohled - brečící matka objímá klidné dítě. Hledala jsem ho celkem asi deset nebo patnáct minut, ale připadalo mi to jako věčnost. Bertík zatím ušel asi 250 metrů, naštěstí pořád po hlavní cestě, kterou jsme už jednou šli a zastavil se na křižovatce, kde nejspíš nevěděl kudy dál. Žádné vysvětlení se mi z něj nepodařilo dostat, pravděpodobně chtěl dohonit tu část naší skupinky, která šla napřed. Zdá se mi, že je až moc samostatný. O samostatnost jsem samozřejmě vždycky usilovala, ale nenapadlo mě, že by se mi to mohlo i vymstít. Ačkoli pořád něco řeším, jsem v podstatě bezstarostná matka, která se snaží dítě nezahlcovat vlastními strachy a nechat ho vyzkoušet jeho vlastní schopnosti a možnosti. A teď mě napadá, jestli to je dobře. Kdyby se mu něco stalo, budu si nadosmrti vyčítat, že jsem ho nehlídala na každém kroku. Jenže to už asi patří k rodičovství - umět zhodnotit rizika a své vlastní obavy na jedné straně a možnost, aby se dítě rozvíjelo a osamostatňovalo na straně druhé. Uf...

4 komentáře:

  1. Taky jsem celkem beztarostna mama a Erwina vedu k samostatnosti. Jednou se nam ale takhle vyparil, kdyz jsme byli v Krkonosich. Byl tam a najednou nebyl. Jak kdyz se do zeme propadne. A i kdyz jsem vedela, ze ho nikdo nikam odvest ci odvezt nemohl a protekajici potucek mel sirku asi tricet centaku a na hloubku misty maximalne deset, takze ani utonuti, nebylo moc realny, stejne to byl strasny pocit! Najit ho trvalo asi jen minutu, protoze jsme se rychle dovtipili, ze asi jen prebehl cestu a vydal se za babi zpatky do chaty. Behat 15 minut po Stromovce muselo bejt strasny! A jsem rada, ze jste se nakonec nasli!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V Krkonoších se nám shodou okolností Bertík taky na chvilku ztratil, ale nepočítám to za opravdové ztracení, protože jsem si celou dobu hledání byla jistá, že tam někde je (nakonec jsem ho našla v pokoji, ve kterém jsme po dobu pobytu spali-bylo to už poté, co jsme z něj vynosili věci a chystali se k odjezdu). Stromovka byla ale ještě jiný level. Ještě teď je mi z toho špatně, když si na to vzpomenu (zato Bertík už vůbec netuší, o čem mluvím, v něm to žádné trauma nezanechalo).

      Vymazat
  2. Uf. 15 minut muselo být jako věčnost. Chce to hledat rovnováhu, já jsem od Z. otřesu mozku taky opatrnější na to, kam leze a někdy si říkám, jestli ji tím zase moc nebrzdím...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To si umím představit, že otřes mozku taky donutí přehodnotit úroveň volnosti, kterou dítěti dáváš. No, není to sranda a myslím, že to nejhorší nás ještě čeká - už teď si lámu hlavu s otázkou, kdy dovolit dětem samostatně chodit po městě, cestovat MHD a podobně...

      Vymazat