středa 10. srpna 2016

Odjeli jsme. Do léčebny udělat něco s bronchitidou, laryngitidou a podobnými legracemi. Strávíme tu asi měsíc, možná i víc. Zatím se nám tu líbí, akorát já špatně nesu tu nemocniční stravu... Snad bude celý pobyt pohodový a hlavně užitečný.

úterý 9. srpna 2016

Prokop dva roky

Je to tady. Teda, včera to tu bylo, ale po rušném víkednu přišlo ještě rušnější pondělí a na nějaké vysedávání u počítače nebyl čas... V posledních dnech se hodně ve vzpomínkách vracím k našemu pobytu v porodnici. Ačkoli všechno proběhlo daleko víc v pohodě než s Bertíkem (plánovaný císařský řez vs. akutní) nemám z toho dodneška moc dobrý pocit. Hlavní problém vidím v tom, že jsem po porodu neměla vlastní pokoj, kde bych se s mužem mohla v klidu starat o sebe a Prokopa, ale byla jsem v jedné místnosti spolu se dvěma dalšími rodičkami a jejich dětmi. Obě paní byly milé a jejich miminka poměrně tichá, zato o Prokopovi se totéž říct nedalo. Takže jsem celá unavená v noci chodila s vřeštícím dítětem po chodbách, aby se moje spolubydlící aspoň trochu vyspaly, zatímco já jsem téměř padala. Bolavá záda, bolavé břicho, bolavá prsa, podpora mého milého manžela jen na pár hodin denně a věčně ukřičené miminko... Jestli se mi poštěstí někdy rodit znovu, vím jistě, že takhle už to fakt nechci.
Ale dost vzpomínání, teď k dvouletému Prokopovi. Je úžasný. Ví, co chce a dokáže to dát patřičně najevo. Je energický, aktivní, razantní. Na mazlení ho moc neužije, ale umí hezky dávat pusinky a má odzbrojující úsměv. Miluje houpání. Nejradši si hraje s autíčky všeho druhu, u toho vydrží třeba hodinu - jezdí si a komentuje, že auto jede nahoru a dolů a couvá a tady skočí a podobně. Vlastně pořád mluví a když už neví, co říct, tak si aspoň prozpěvuje nebo vypráví básničky. Na otázku proč se naučil říkat "protožeee... jo!" nebo "protožeee... ne!". Často o sobě už mluví v první osobě. Rád pomáhá s vařením, hlavně když se něco míchá, musí u toho být. K narozeninám od nás dostal odrážedlo a hned se na něm naučil parádně jezdit. Miluje Krtka, Peppu a mašinku "Tomáša". S Bertíkem se samozřejmě čas od času perou a mlátí, ale většinou se k sobě chovají opradu hezky. Když ho zrovna nevidí, vykřikuje "Betítu, kde seš?", rád se s ním rozdělí, nemá problém mu půjčit hračku. Pořád pije ráno a večer mléko z lahvičky, které miluje nade všechno. Přes den je už dávno (asi od Vánoc) bez plen a v pohodě si říká, zvládne docela dlouho vydržet, když zrovna není příležitost. Na noc mu plínu dáváme jen občas, když si vzpomeneme (večer ji totiž dost silně odmítá, takže mu ji někdy nasadíme, když spí, ale někdy taky ne). Většinou bývá suchý, občas to nezvládne a pak je z toho celý nešťastný, chudák. Je docela malý, nevím přesně, kolik měří, ale docela dost oblečení, které nosí, je velikost 12-18 měsíců. Je s ním legrace a skvěle se povahově doplňuje nejen s Bertíkem, ale i s námi dospělými. Prokop je prostě nenahraditelný dílek do naší rodinné skládačky.

úterý 2. srpna 2016

Metro, tramvaj a máma slepička

Dětská fantazie nezná mezí. A to mě strašně baví. Bertík se dostal do stádia, kdy dokáže neuvěřitelně dlouho vyprávět a žít své vymyšlené příběhy a já nestačím žasnout. Po mašinkách a nejrůznějších variacích na Krtka jsou teď nejoblíbenějšími náměty metro, tramvaje, ale taky třeba život mámy slepičky. To poslední bylo fakt zábavné, protože jak se příběh formoval dál a dál, vyplynulo z něj, že si vlastně hraje na mě a na to, co (podle něj) celé dny dělám. Nejdřív máma slepička jela s malým kuřátkem plošinou z metra (později se plošina rozbila a máma slepička měla problém), pak nakoupila v Tescu, vyzvedla straší kuřátko ze školky, odvedla obě kuřátka k babičce a dědovi, dala si kafe a šla jezdit do autoškoly. Další dny si máma slepička buď někde dávala kafe nebo jezdila autem nebo svěřovala kuřátka babičce a dědovi. Zdá se mi, že máma slepička má celkem pohodu :). Ještě později dostal táta kohout neštovice a musel zůstat doma, takže máma slepička řídila auto (už má řidičák, což jí zavidím) a hlavně si pořád dávala kafe. (Na rozdíl od mámy slepičky kafe piju tak dvakrát za týden, kluky mi někdo hlídá 0-2x týdně a znám i jinou zábavu než jezdit metrem/ autem a nakupovat. To jen pro pořádek.)
Hra na metro obvykle spočívá v tom, že Bertík běhá po bytě, vykřikuje, že je metro A a hlásí stanice. Aby to nebylo tak jednoduché, občas se metro rozbije a někdy dokonce jsou všechny opravny na Béčku, takže se ani nemůže opravit. V takových situacích se pak složí na zem a skučí a skučí.
Když je Bertík tramvaj, je to ještě zajímavější. Nejdřív mě informuje o tom, jakou má barvu a číslo, pak chodí po zastávkách (pamatuje si šest po sobě jdoucích zastávek ve správném pořadí) a potom se začnou dít věci. Tramvaj se totiž musí narodit z bříška velké mámy tramvaje. To znamená, že Bertík leze po čtyřech a stěžuje si, že je to hodně "dlouhá díra" a že je tam "moc trubek". (O porodu jsme se bavili, ale o tom přirozeném jen zběžně, protože Bertíka hlavně zajímalo, jak se narodil on, takže má víc znalostí o císařském řezu. Kde vzal tyhle informace, mi není moc jasné.) Když už se konečně narodí, tak pak čeká, až se narodí taky další tramvaje. Někdy si i vezme brýle, aby je mohla líp vyhlížet. Když už jsou všechny tři nebo čtyři na světě, tramvaj Bertík roste, začne chodit do školky, do školy a občas to dotáhne až na vysokou. Potom se odstěhuje od mámy tramvaje, začne pracovat a pořídí si malé tramvajky. Nic ale není tak idylické, dneska večer totiž tramvaj (zřejmě neprávem) zavřeli do vězení, Dali jí tam špunt a ona tam musela být celou noc. Potmě. Bylo to tam jako v pytli. Pak ale vzala kladívko a vězení zbourala, takže z něj zbyly jen malé kousíčky papíru a lepenky a mříží. Tramvaj se nejspíš na ten nepořádek nemohla koukat, tak si půjčila robotický vysavač (jasná inspirace od mých rodičů, kteří ho mají) a šla to uklidit.
Musím k tomu všemu ještě dodat, že Bertík ani k jedné ze svých her/příběhů nepotřebuje vůbec žádné pomůcky, stačí mu jen jeho fantazie. A důsledně dodržuje to, že když je tramvaj, mluví o sobě v ženském rodě, když metro, tak ve středním atd. Zabaví se klidně na hodinu, ovšem vyžaduje, abych všechno vnímala, komentovala a patřičně žasla/divila se/bála se/byla pobouřená apod. A já to dělám ráda. Ikdyž mě z toho celodenního přívalu slov už pěkně bolí hlava.