úterý 27. září 2016

Jak jsme nezačali chodit do Sokola

Úplně na úvod musím poznamenat, že Sokol se mi moc líbí. Je pro všechny, rozvíjí děti všestranně (co se týká pohybu) a není zaměřený na soutěživost a výkon.
 
Ve školce jsem zaslechla rozhovor dvou maminek o tom, jak a kam přihlásit své čtyřleté děti na judo. Při něčem takovém si Bertíka nedokážu představit, ale zjistila jsem, že v nejbližším Sokolu pořádají cvičení pro rodiče s dětmi, tak jsem jednoho krásného odpoledne popadla kluky a vyrazili jsme. První hodina se setkala až s nečekaným úspěchem. Byli jsme venku na hřišti, a ikdyž se nás tam sešlo opravdu hodně, mým stydlínům to nijak zvlášť nevadilo. Dokonce i Bertík se ve většině cviků a říkánek zapojoval. Já jsem z té masovosti, nástupů do řady a provolávání "nazdar" měla trochu rozporuplné pocity, ale řekla jsem si, že když se jim to líbí, tak proč ne. Za týden jsme dorazili znovu. Tentokrát už se ale cvičilo vevnitř a bylo to o  něčem jiném. Prokop se pořád více méně snažil dělat to, co se po něm chtělo, ale Bertík prakticky všechno bojkotoval. Když děti seděly, on stál, když děti stály, on seděl. Na konci hodiny to vyvrcholilo záchvatem pláče a křiku, když jsem se snažila ho posunout tak, aby nepřekážel ostatním v cestě. Křik a brekot mu vydržel i při převlékání, při cestě domů a pak ještě dlouho doma, až nakonec vyčerpáním usnul na zemi. Spal až do rána (teda už ne na zemi). A já jsem se zařekla, že tohle už podruhé absolvovat nechci. Uvědomila jsem si totiž jednu věc. Bertík o jakoukoli organizovanou zábavu prostě nestojí. Nepotřebuje společnost cizích lidí a nejde s davem. Moje představy o tom, že by se měl věnovat nějakému sportu, chodit do nějakého kroužku nebo se jakkoli jinak cíleně "rozvíjet", jsou jen moje představy. Pohybově se může úplně stejně dobře vyžít na hřišti nebo v lese. Není potřeba ho někam cpát jen proto, že ostatní to tak dělají. Jim to nejspíš vyhovuje, ale nám ne. Ano, budu vypadat jako líná matka, která si doma vychovává pecivála, ale já vím, že to tak není (teda, ta část o lenosti asi nemá od pravdy daleko). Bertík je zkrátka svůj a mě nezbývá než to respektovat.

neděle 18. září 2016

Školkáčci

Ještě na konci školního roku jsem si nebyla jistá. Je dobrý nápad poslat Prokopa (na jedno dopoledne týdně) do školky? Nakonec jsme si jednu vyhlédli, byli se tam podívat a předběžně se domluvili, že to zkusíme. Nikam nespěchám, vlastně nepotřebuju ho nikam "odkládat", ale chtěla bych, aby si pomaličku začal zvykat na cizí děti, jiné prostředí a tak. A co si budeme namlouvat - mít pár hodin jen pro sebe, to rozhodně není k zahození! Z našeho ustrašeného děťátka, co se neustále drží mámíny sukně, se přes léto stal docela společenský a neohrožený človíček, takže když se začal blížit den D, měla jsem jen přiměřeně velké obavy. Bertík do své školky nastoupil už v pondělí (všechno proběhlo naprosto v pohodě), Prokopa jsme připravovali na to, že on půjde do "školky pro malé děti" v pátek. Děsně se na to těšil. Dokonce se ve čtvrtek ráno, když Bertík odcházel, rozbrečel, že chce taky do školky. V pátek jsem ho ale stejně do školičky vedla se smýšenými pocity. Bylo to poprvé, kdy jsem se chystala ho svěřit někomu jinému než prarodičům. Prvních pár minut byl Prokop poněkud nejistý, pak ale zpozoroval auta a mašinky a za chviličku už mě ani nevnímal. Tak jsem ho chvíli pozorovala a odhodlávala se odejít. Nakonec jsem teda sebrala odvahu a rozloučila se. To se Prokopovi moc nezamlouvalo a prohlásil, že půjde se mnou. Naštěstí se celkem snadno nechal přemluvit a nalákat na koleje a mašinku Tomáše, takže jsem odešla bez slziček. Celých těch pár hodin svobody jsem si připadala strašně divně a byla tak nervózní, že jsem si to ani nemohla pořádně užít. Nicméně telefonát volající o záchranu (byly jsme s "tetou" domluvené, že kdyby to vypadalo špatně, má mi zavolat) se neozvýval, tak jsem doufala, že to zvládá. V Bertíkově školce jsem byla jako první a šli jsme spolu za Prokopem tak rychle, až chudák po vydatném obědě hekal :). Shledání bylo dojemné. Hlavně proto, že Prokop přecejen brečel. Víc než ze stesku ale nejspíš z únavy, vypadal fakt zmoženě. Během chvilky se ale uklidnil a ještě než jsme odešli, tak mi trvdil, že se mu tam líbilo a příště zase přijde. Jo a teta prý vůbec nebrečela :). Takže od téhle chvíle mám doma už dva školkáčky, ikdyž jen na jedno dopoledne za týden. Rostou nějak rychle...

čtvrtek 8. září 2016

Bertík 4 roky

Od minulého úterý máme doma čtyřletého kluka. K narozeninám si přál červeno-černé kolo "se šlapkama" a když ho poprvé uviděl, byl vážně dokonale šťastný. Během pár dnů pochopil šlapání, rovnováhu už má natrénovanou z odrážedla, takže s menší pomocí (hlavně při rozjíždění) už zvládne kousek jet úplně sám. Vypadá při tom tak strašně dospěle a samostatně!
Jeho největší zálibou je městská hromadná doprava. Dokáže si hrát na metro a tramvaj, nebo o nich vyprávět půl dne. Z plánku o změnách tramvajových linek byl úplně nadšený :). Rád staví vláčkodráhu a jezdí s vlaky, někdy taky staví z dřevěných kostek koleje pro tramvaj, ale s ostatními hračkami si sám od sebe obvykle nezačne hrát. Často se přidá ke mě a dělá to, co já (vaření, uklízení, praní apod.) a nebo se rozvalí na pohovku, hodí si nohy nahoru a něco si vypráví. Co se týká obsahu, už mluví perfektně (výslovnost je pro cizí lidi pořád nesrozumitelná). Říká "ano" a dost mluví spisovně, používá hodně výrazů z knížek (např. jsem mu ráno po probuzení řekla, ať si dojde na záchod a on mi na to odpověděl "žádné strachy, mámo"). Napovídá toho hodně a vyžaduje, abych opravdu vnímala to, co mi říká. Ale umí i dobře naslouchat a všechno si zapamatuje.
V porovnání s ostatními dětmi je docela klidný a řekla bych, že taky dost svůj. Nemá problém s tím jít proti proudu, z čehož mám docela radost. Klasické triky, co platí na jiné děti, se u něj často setkají s neúspěchem (třeba při nějakém skupinovém cvičení ostatním stačí dost nadšeně říct, že mají zvednout ruce, ale on prohlásí, že se mu nechce a na všechny okolo kouká jak na blázny). Hodně si vystačí sám nebo se mnou/ s Prokopem. Zdá se mi, že ho často jiné děti nechápou, ale vypadá to, že mu to nevadí nebo si toho nevšimnul. Jsem zvědavá, jak se tyhle jeho povahové rysy budu vyvíjet dál, protože si myslím, že nám před očima roste opravdová individualita.
Umí vystřihnout pěkný hysterák (hlavně ve chvílích, kdy má hlad nebo je unavený), ale dokáže být taky pozorný a citlivý. Dokonce mi už poprvé z vlastní iniciativy natrhal kytku. Byla jsem úplně naměkko.
Jsem strašně ráda, že ho mám.  Nikdo mě toho o mě nenaučil tolik, co on. Pořád pro něj nejsem taková máma, jak bych si představovala, v některých oblastech mám dost velké mezery, ale asi před dvěma týdny se mi zahleděl do očí a řekl mi "Mámo, seš dobrá.", tak věřím, že to tak je.

středa 7. září 2016

Zase doma

Čtyři týdny utekly jako voda a my jsme se dneska před polednem vrátili z léčebny zpátky domů. Plní zážitků a hezkých vzpomínek. Z lesů Lužických hor zase do Prahy. Za ten měsíc jsem skoro zapomněla, jak máme krásný byt a kluci zase byli štěstím bez sebe ze všech svých hraček, které tady na ně čekaly. Těším se na svou vlastní postel, na svoje vlastní jídlo, svůj vlastní režim a klid. Necháme si pár dnů na zvyknutí a od pondělí začne chodit Bertík zase do školky (zatím to vypadá, že se tam těší).
V léčebně se nám (až na to zmiňované jídlo) moc líbilo. Prokop se otrkal a přestal se bát cizích dětí. Vyzkoušeli jsme si spoustu technik a cvičení proti kašli, na odhleňování a podobně (Prokop na sebe bohužel nenechá ani sáhnout, takže s ním je moc praktikovat nemůžu, ale snad se to časem zlepší). Dala jsem si předsevzetí, že tenhle podzim, zimu a jaro budu dělat všechno, co bude v mých silách, abychom snížili počet jejich nemocí, protože loni to byla hrůza. Vytahuju inhalátor, bylinkové sirupy, mořskou vodu ve spreji a vzlhčovač vzduchu. Vyrazím na nákup čajíčků, psího sádla (ne ze psů, ale z bylinek) a sběr šípků. Budu se snažit přesvědčit kluky, aby cvičili, to co by měli. Jo a konečně by se mohli naučit smrkat! Kdybyste někdo měl nějaký osvědčený tip na zlepšení imunity, zmírnění průběhu onemocnění horních i dolních cest dýchacích, tak sem s nimi :)