úterý 27. září 2016

Jak jsme nezačali chodit do Sokola

Úplně na úvod musím poznamenat, že Sokol se mi moc líbí. Je pro všechny, rozvíjí děti všestranně (co se týká pohybu) a není zaměřený na soutěživost a výkon.
 
Ve školce jsem zaslechla rozhovor dvou maminek o tom, jak a kam přihlásit své čtyřleté děti na judo. Při něčem takovém si Bertíka nedokážu představit, ale zjistila jsem, že v nejbližším Sokolu pořádají cvičení pro rodiče s dětmi, tak jsem jednoho krásného odpoledne popadla kluky a vyrazili jsme. První hodina se setkala až s nečekaným úspěchem. Byli jsme venku na hřišti, a ikdyž se nás tam sešlo opravdu hodně, mým stydlínům to nijak zvlášť nevadilo. Dokonce i Bertík se ve většině cviků a říkánek zapojoval. Já jsem z té masovosti, nástupů do řady a provolávání "nazdar" měla trochu rozporuplné pocity, ale řekla jsem si, že když se jim to líbí, tak proč ne. Za týden jsme dorazili znovu. Tentokrát už se ale cvičilo vevnitř a bylo to o  něčem jiném. Prokop se pořád více méně snažil dělat to, co se po něm chtělo, ale Bertík prakticky všechno bojkotoval. Když děti seděly, on stál, když děti stály, on seděl. Na konci hodiny to vyvrcholilo záchvatem pláče a křiku, když jsem se snažila ho posunout tak, aby nepřekážel ostatním v cestě. Křik a brekot mu vydržel i při převlékání, při cestě domů a pak ještě dlouho doma, až nakonec vyčerpáním usnul na zemi. Spal až do rána (teda už ne na zemi). A já jsem se zařekla, že tohle už podruhé absolvovat nechci. Uvědomila jsem si totiž jednu věc. Bertík o jakoukoli organizovanou zábavu prostě nestojí. Nepotřebuje společnost cizích lidí a nejde s davem. Moje představy o tom, že by se měl věnovat nějakému sportu, chodit do nějakého kroužku nebo se jakkoli jinak cíleně "rozvíjet", jsou jen moje představy. Pohybově se může úplně stejně dobře vyžít na hřišti nebo v lese. Není potřeba ho někam cpát jen proto, že ostatní to tak dělají. Jim to nejspíš vyhovuje, ale nám ne. Ano, budu vypadat jako líná matka, která si doma vychovává pecivála, ale já vím, že to tak není (teda, ta část o lenosti asi nemá od pravdy daleko). Bertík je zkrátka svůj a mě nezbývá než to respektovat.

Žádné komentáře:

Okomentovat