neděle 18. září 2016

Školkáčci

Ještě na konci školního roku jsem si nebyla jistá. Je dobrý nápad poslat Prokopa (na jedno dopoledne týdně) do školky? Nakonec jsme si jednu vyhlédli, byli se tam podívat a předběžně se domluvili, že to zkusíme. Nikam nespěchám, vlastně nepotřebuju ho nikam "odkládat", ale chtěla bych, aby si pomaličku začal zvykat na cizí děti, jiné prostředí a tak. A co si budeme namlouvat - mít pár hodin jen pro sebe, to rozhodně není k zahození! Z našeho ustrašeného děťátka, co se neustále drží mámíny sukně, se přes léto stal docela společenský a neohrožený človíček, takže když se začal blížit den D, měla jsem jen přiměřeně velké obavy. Bertík do své školky nastoupil už v pondělí (všechno proběhlo naprosto v pohodě), Prokopa jsme připravovali na to, že on půjde do "školky pro malé děti" v pátek. Děsně se na to těšil. Dokonce se ve čtvrtek ráno, když Bertík odcházel, rozbrečel, že chce taky do školky. V pátek jsem ho ale stejně do školičky vedla se smýšenými pocity. Bylo to poprvé, kdy jsem se chystala ho svěřit někomu jinému než prarodičům. Prvních pár minut byl Prokop poněkud nejistý, pak ale zpozoroval auta a mašinky a za chviličku už mě ani nevnímal. Tak jsem ho chvíli pozorovala a odhodlávala se odejít. Nakonec jsem teda sebrala odvahu a rozloučila se. To se Prokopovi moc nezamlouvalo a prohlásil, že půjde se mnou. Naštěstí se celkem snadno nechal přemluvit a nalákat na koleje a mašinku Tomáše, takže jsem odešla bez slziček. Celých těch pár hodin svobody jsem si připadala strašně divně a byla tak nervózní, že jsem si to ani nemohla pořádně užít. Nicméně telefonát volající o záchranu (byly jsme s "tetou" domluvené, že kdyby to vypadalo špatně, má mi zavolat) se neozvýval, tak jsem doufala, že to zvládá. V Bertíkově školce jsem byla jako první a šli jsme spolu za Prokopem tak rychle, až chudák po vydatném obědě hekal :). Shledání bylo dojemné. Hlavně proto, že Prokop přecejen brečel. Víc než ze stesku ale nejspíš z únavy, vypadal fakt zmoženě. Během chvilky se ale uklidnil a ještě než jsme odešli, tak mi trvdil, že se mu tam líbilo a příště zase přijde. Jo a teta prý vůbec nebrečela :). Takže od téhle chvíle mám doma už dva školkáčky, ikdyž jen na jedno dopoledne za týden. Rostou nějak rychle...

Žádné komentáře:

Okomentovat