sobota 29. října 2016

Největší knižní hity současnosti...

...teda aspoň u nás doma :)
Nevím, jak to mají jiné děti, ale co se týká knížek, je to u nás vždycky stejné - kluci si jich několik oblíbí a ty čteme pár měsíců pořád dokola. Několikrát denně každý den. A pak se to zase vymění a po bývalých oblíbencích na nějaký čas ani nevzdychnou.


Hervé Tullet: Knížka
Kdo by ji neznal? Bylo toho o ní napsáno spousta, takže nebudu zbytečně nic opakovat, jen řeknu, že je prostě skvělá. Baví oba dva už nějaký ten pátek.

Petr Horáček: Papuchalk Petr
Taky dost známá knížka, ale není se co divit, protože je opravdu moc hezká. Milý, jednoduchý příběh a krásné ilustrace. Bertík ji jeden čas recitoval nazpaměť slovo od slova.

Christina Goodings: Moje malá Bible
Čteme každý večer. Samozřejmě se nejedná o žádnou velkou teologii, příběhy jsou hodně zjednodušené (a velikonoční události úplně chybí, což je podle mě špatně), ale jako první seznámení myslím poslouží dostatečně. Texty jsou krátké, obrázky jen přiměřeně kýčovité, takže celkem spokojenost.

Anne Möllerová: Můj první atlas zvířat
Moc hezky zpracovaná knížka s odklápěcími okénky. Máme ji už přes rok a za tu dobu se utrhlo jen jedno, a to je Prokop rozhodně nešetří. Díky okénkům kniha baví děti i když si ji prohlížejí samy, ale zároveň obsahuje zajímavé informace, které může rodič přečíst (sama jsem se v lecčem poučila).

Miro Stacho: Mašinky
Ideální volba pro milovníky vláčků. Realistické ilustrace různých mašinek a jejich názvy. Nic víc nic míň.

Jiří Kahoun: Příhody včelích medvídků
Večerníček se u nás moc neujal, ale knihy o včelích medvídcích Bertík miluje. Tuhle dostal k narozeninám a od té doby ji čteme skoro každý večer. Pohádky jsou krátké a občas jsou i doplněné notami a texty písniček.

Zdeněk Miler: Hledáme s Krtkem
Krtek je prostě oblíbenec nejoblíbenější a knížek o něm máme už nepočítaně. Tahle je v naší sbírce nejnovější a Prokop si ji hodně oblíbil. Na každé stránce má dítě najít několik schovaných obrázků, což teda, když to čtete po dvěstěpatnácté už trošku ztrácí svůj význam, ale kluky to pořád baví.

Christina Goodings: Moje dětské modlitbičky
Jednoduché veršované modlitbičky, které spolu s Biblí čteme každý večer. Říkáme si vždy tu, která se vztahuje k aktuálnímu ročnímu období a poslední "Na dobrou noc". Občas ještě nějakou další na přání. Kluci je už umí nazpaměť. Snažím se Bertíka vést k tomu, aby pomalu začal tvořit vlastní modlitby, ale zatím to ještě není úplně ono, takže beru tyhle básničky jako dobrý předstupeň.

Eva Martina Jones a Jana Župová: Jak pan Zelený ztratil zelenou
Tuhle knížku dostal v létě Prokop od babičky k svátku a stal se z ní absolutní hit. Hezký příběh, který mě dokonce ani po tolika opakováních pořád neštve :) a originální ilustrace. Navíc se díky Panu Zelenému naučil (ikdyž zatím ne úplně dokonale) barvy.

neděle 23. října 2016

Všednodenní zábava

Žádné velké vymýšlení a chystání aktivit z mé strany. Prakticky všechno, co kluci doma dělají, vychází z jejich iniciativy. A možná že je to tak nejlepší...


Vláčkodráha je už dlouhodobě nejoblíbenější hračka. Zatímco dřív ale kluci potřebovali mou asistenci, teď si ji postaví kompletně sami (a že často žasnu, jaké trasy vymyslí) a přidávají i legová nádraží.

Kaštany jsou všudypřítomné. Sice jsme je nikdy cíleně nesbírali, ale vždycky když je příležitost, tak si oba dva musí vzít aspoň jeden kaštánek. A pak je Prokop vozí, vyklápí, nakládá, ztrácí a objevuje.

Vaříme. Někdy já, ale častěji Prokop. Naše home-made kuchyňka zažívá zlaté časy. A dávno rozbitý šlehač taky. Posledních pár dnů před vařením chodí Prokop nakupovat-místo nákupního košíku používá kyblík a platí zásadně "kartou" (jeho stará průkazka na MHD). Svoje výtvory nám pak horlivě dává ochutnávat.

Autíčka, autíčka, autíčka. Prokop je miluje. Bertík si sice sem tam taky s něčím zajezdí, ale opravdu ocenit je dovede jen náš mladší. Jsou všude - i na stole během oběda. A běda tomu, kdo by je chtěl dát pryč!

A někdy taky jen tak odpočíváme. Tady zrovna Bertík dospává probdělou a problinkanou noc (naštěstí se z toho nevyklubalo nic závažnějšího, asi jen snědl něco, co mu nesedlo). Pohovka je oblíbeným místem celé rodiny :)

čtvrtek 20. října 2016

Úspěchy posledních dnů

Přestože vlastně nic moc neděláme, dějou se věci. Dobré, dlouho očekávané věci. V první řadě se  mi v pondělí povedlo úspěšně zakončit autoškolu. Když jsem se do ní v květnu přihlásila, nenapadlo mě, že to bude trvat skoro půl roku. Ale přišel do toho letní měsíční pobyt v léčebně a pak v září první nepovedená zkouška... Takže se zadařilo až teď. S odřenýma ušima, ale koho to zajímá. Kluci už se těší, jak je budu vozit v autě a já jenom doufám, že to půjde dobře.
Další úspěch má na svědomí Bertík. Po víc jak roce pravidelných návštěv logopedie, kde jsme řešili v podstatě jen dýchání a rozcvičování mluvidel, najednou sám od sebe začal říkat K. Já vím, že to z hlediska jiných rodičů asi není žádný zázrak, ale pro nás to je jak rajská hudba. Hlavně jsem šťastná za to, že je vidět nějaký posun a snad se ta jeho výslovnost začně konečně zlepšovat. Už by to potřeboval, má dost problémy s tím, že mu cizí děti nerozumí... Zatím místo K říkal T, teď, když se naučil K, tak ho zase naopak často cpe místo T. Takže doma máme někdy "kátu" a ve školce si hrál s "Koníkem". Chce to ještě trochu vychytat, ale je to legrace :)

sobota 15. října 2016

Líný podzim

Četli jste tu slavnou knihu Líný rodič? Já jo, před pár lety. Základní myšlenka mě dost oslovila, ale stejně jsem dál bojovala s aktuálně všeobecně zažitou představou, že svým dětem se člověk prostě musí vždy plně věnovat, vymýšlet, rozvíjet, tvořit, řešit... Teď ale líné rodičovství žiju ani nevím jak. Sebe ani kluky nenutím do ničeho, v čem nevidím smysl. Když to není nutné nezasahuju, neřeším, nevychovávám. Zrovna teď je nechávám růst jak dříví v lese. Nemám sílu na žádné akce, dohrabat se někam pár zastávek tramvají je největší výkon, jakého jsem schopná. Jsme hodně doma - bez cílených aktivit, kreativních vsuvek a kulturního rozvíjení. Když po mě nic nechtějí, nic nedělám. Čtu jim pořád dokola pár oblíbených knížek, ovšem až ve chvíli, kdy o to sami dostatečně důrazně požádají. Občas jim pustím i pohádku na počítači (jsem fakt ráda, že nemáme televizi, protože si umím představit to pokušení před ni děti posadit a dál se nestarat). Nechávám všechno plynout a na tom proudu se vezu. Nejdu proti němu, vím, že by mi to nešlo a sama jsem si dovolila to zbytečně nezkoušet. Prostě jsme. Jsme spolu - většinou je nám spolu dobře, někdy hůř a někdy mizerně. A podzimní počasí tohle moje rozpoložení tak výborně dokresluje! Jak asi bude v zimě?

pátek 7. října 2016

27

Poslední dny byly rušné a náročné. Psychicky i fyzicky - k tomu prvnímu už jsem si stěžovala minule, k tomu druhému řeknu to, že jsme se postupně všichni více nebo méně zhroutili. Nejdřív všeobecné nachlazení, rýma a kašel u všech členů rodiny (dokonce i u mě, která obvykle bývám jediná zdravá) a pak moje střevní chřipka nebo otrava jídlem (?), která vypukla jen pár hodin po dopsání minulého článku a na dva dny mě totálně odrovnala. Nucená pauza v posteli mi ale paradoxně psychicky pomohla a teď se cítím jako fénix, který právě vstal z popela. A od včerejška jsem zase o rok starší. Prokop prohlásil, že "máma je mladá", takže dobrý :). Doufám, že teď bude už zase dobře a těším se na to, co mi osmadvacátý rok mého života přinese.

pondělí 3. října 2016

Druhá strana

Život (nejen) s dětmi se snažím brát pozitivně. Dívat se na všechno z té lepší stránky a moc se nenimrat v nepříjemnostech. Jinak to asi ani nejde, to bych se zbláznila. Ale někdy je líp a někdy zase hůř. Nebo možná ne hůř, ale náročněji. Třeba teď. Každý den bojujeme s Bertíkovými záchvaty pláče a křiku, které dokáže vyvolat i ta nejmenší drobnost. Vyspinká se dorůžova, vesele zasedne ke snídani a za chvíli je všechno v háji, protože měl v kaši kromě ořechů i kousíček skořápky. Nebo mu špatně podám kartáček na zuby. Nebo ho zničí, že vláčkodráhu jsme dopoledne s Prokopem postavili jako uzavřený okruh a on nemá žádnou konečnou, kde by zaparkoval mašinku. A tak dále a tak podobně. Už několikrát neodešel do školky, protože byl v takovém stavu, že to nešlo. Není to poprvé, kdy řešíme tyhle (nebo trochu jiné) problémy, jenže tentokrát to hůř snáším. Nemám tolik trpělivosti jako dřív, vybuchuju, řvu a pak je mi to líto. Částečně pro to mám objektivní důvody a jakous takous vyhlídku na zlepšení, to ale neznamená, že mě to nedeptá.
Tohle je ta druhá strana mateřství. Ta, která se obvykle nevystavuje na facebookových profilech a v blogových příspěvcích. Ale já věřím tomu, že ji není možné ignorovat. I tu je potřeba si čas od času prožít a vyžrat. A tak si vyžívám...