neděle 27. listopadu 2016

Advent aneb Hlavně se nerozbrečet

Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť dojímací typ. Ani při Titanicu jsem ze sebe nedokázala vymáčknout slzičku. Těhotenské hormony ale dělají divy a já bych se udojímala k smrti. Kromě takových těch klasických a pochopitelných věcí, jako miminka a zvířecí mláďátka (při pohledu na obojí mám pokaždé jedinou nutkavou myšlenku a to "ňuňu"- ano, přesně takhle), mě ale silně dojímají Vánoce a všechno, co se jich týká. Nemám pro to vysvětlení, ale je to tak. Poprvé jsem měla na krajíčku, když jsem z okýnka tramvaje zahlédla děti, které se chystaly zdobit vánoční stromeček na náměstí. Trochu mě moje reakce zaskočila, ale říkala jsem si jo, jsou to děti velké jako Bertík a u něj ve školce taky dělali ozdoby na stromeček na náměstí a on tam chudák není (jemu to bylo samozřejmě úplně jedno), asi proto mě to dojímá. Jenže pak jsme se šli podívat na adventní trh a já zase cítila knedlík v krku. Co mě dojímá na svařáku, trdelníku a voňavých svíčkách? A další den jsem prakticky nebyla schopná říct prodavačce v supermarketu nashledanou, protože zrovna začali hrát koledu (na svoji obranu dodám, že fakt dojemnou, Pásli ovce Valaši mě aspoň zatím nechávají v klidu). Nicméně, za pomoci kluků se mi podařilo vyrobit adventní věnec i upéct perníčky a teď mi už zbývá jen doplnit zásoby papírových kapesníčků, protože nadcházející období bude asi náročné :)

První trimestr potřetí


14. týden
Mám ho za sebou (hurá!) a celá rodina, včetně mě, to přežila ve zdraví (dvakrát hurá!). Tentokrát to nebyla taková pohodička jako s klukama. Po předchozích zkušenostech jsem si myslela, že jsem prostě ten typ, kterému se těhotenské nevolonosti vyhýbají, ale zjistila jsem, že to není o typu matky ale o dítěti. Tohle nové mě totiž podle Bertíka šimralo v břiše a mě z toho pak bylo špatně. Překvapivě nejhorší to vůbec nebývalo ráno, ale tak od deseti dopoledne do večera, hlavně obědy byly dost zoufalé, protože na jednu stranu jsem měla strašný hlad, na druhou ale na nic chuť a věděla, že cokoli si dám, bude mi z toho špatně. Jediná věc, která mi fakt pomáhala, byly instantní polívky. Takové ty malé, do hrnečku, nejlíp brokolicová. Normálně takové věci nejím, ale jednou už jsem fakt nevěděla, co si dát, jednu vyhrabala někde vzadu ve spíži a k mému velkému překvapení mi z ní nebyla hůř, ale líp. Naopak spoustu věcí, které mám ráda, jsem nemohla ani vidět. Dýně (hlavně polévka), tofu, kysané zelí, ovesná kaše, kokosový olej, dýňový olej (ten teda nedávám do teď)... Naštěstí to s koncem třetího měsíce přešlo a já jsem šťastná, že zase můžu jíst normálně. Celkově se teď, ve čtvrtém měsíci, cítím (oproti těm předešlým) skvěle. Únava, výbuchy hněvu i lítostivosti, všeobecná "blbá nálada"... Všechno to (téměř úplně) zmizelo a já se konečně začínám radovat tak, jak jsem si představovala. Ten zázrak nového života je pro mě totiž i potřetí úžasný, neuvěřitelný a nepopsatelný. Užívám si to.

středa 23. listopadu 2016

Rozcvička


S hrůzou jsem si uvědomila, že za posledních několik let jsem přečetla neuvěřitelně málo knih. Když nepočítám ty hromady dětských knížek, co už znám nazpaměť, tak to bylo sem tam něco o výchově, pár oddychovek a nějaká ta kuchařka. A z celého toho seznamu byl asi intelektuálně nejnáročnější Prachett (nic proti němu, jeho knihy mám ráda, ale určitě mi dáte zapravdu, že žádné velké myšlení nevyžadují) A pochopitelně má tenhle stav svoje následky. Poměrně zřetelně cítím, že moje vyjadřovací schopnosti i myšlenkové pochody nejsou zrovna na nejvyšší úrovni. Tak jsem se rozhodla se sebou něco dělat a při poslední návštěvě knihovny jsem kromě obligátního Krtka a Mašinky Tomáše rychle popadla i něco pro sebe. A teď během večerních půlhodinek, než se mi zavřou oči, rozcvičuju svůj mozek, aby úplně nezakrněl. A taky svojí duši. Jde to překvapivě dobře a po té dlouhé době bez aspoň trochu náročnější knihy mi to vyloženě dělá radost.
Pro začátek jsem si vybrala knihu Hanse Maiera Svět bez křesťanství - co by bylo jinak?. Název mi připadá trošku bulvární, ale obsah je míněný vážně. V první části na několika příkladech (umění, vztah k práci, času...) autor ukazuje, jak křesťanství ovlivnilo moderního člověka (který už si to dávno neuvědomuje) a ve druhé naznačuje, co všechno by bez tisíceletého vlivu křesťanství bylo jinak a jak. Útlá, čtivá knížka, na rozehřátí ideální :)
Jako další jsem (celkem náhodně) zvolila knihu Tomáše Halíka Chci, abys byl: křesťanství po náboženství. Něco takového už jsem nečetla ani nepamatuju. Chvílemi jsem musela knížku odložit a přečtené řádky vstřebat a promyslet, přesto se ale čte krásně lehce. Poctivé zamyšlení nad tématem lásky z křesťanského pohledu. Opravdu mi sedla, obzvlášť u některých částí jsem měla pocit, že jsou napsané přímo pro mě. Zaujaly mě například tyhle pasáže:

Nemohu se ubránit myšlence, že Boha příliš nezajímá, zda v něho věříme. Velmi mu však záleží na tom, zda ho milujeme.
Nebo přesněji: Nezáleží tolik na víře v onom smyslu, jak se dnes tomuto pojmu často rozumí, totiž že věřit v Boha znamená být přesvědčen o jeho existenci. Nemyslím, že naše spása závisí na našich náboženských názorech, představách a přesvědčeních. Už svatý Tomáš Akvinský tvrdil, že nevíme, co znamená "být" v případě Boha, neboť Bůh je jinak, než jsou věci. To, co Boha opravdu zajímá a podle čeho nás zřejmě bude soudit, nejsou naše názory, nýbrž povaha naší lásky. Jde mu nikoliv o víru ve smyslu "názorů", nýbrž o víru bytostně spojenou s láskou. (...)

Vycházíme ze situace lidí, jimž je tato kniha především určena, tedy těch, kteří se v uvažování o Bohu vždy stále vracejí k pokornému nevíme. (...) Ponechává-li nás náš rozum (či přesněji moderní racionalita) v nejistotě, pak si můžeme položit prostou, leč stěžejní otázku: Chci, aby Bůh byl, nebo aby nebyl?

středa 16. listopadu 2016

Třetí

12. týden shora
Už je tady s námi. Teda zatím spíš jen se mnou. Naše třetí děťátko. Dává mi zabrat víc než oba kluci dohromady, ale i tak prostě miluju ten pocit být těhotná. Bertík s Prokopem se na něj už těší, Bertík se zajímá o to, jak je zrovna velké a vůbec jak to v tom břiše funguje (pupečník, placenta a tak), Prokop si zase čas od času pohladí pupek a prohlásí, že má taky v bříšku miminko. Já jsem dost unavená, neschopná a bývá mi špatně, ale už jsem se se svým jiným stavem (jak výstižné vyjádření!) celkem sžila, takže mi to zas tak moc nevadí. Není uklizeno, navařeno, napečeno, většinou jsem s kluky doma a nic moc nedělám... Ale nevadí mi to. Kdy jindy se můžu půlku odpoledne válet na pohovce, aniž by mi na to kdokoli cokoli řekl a aniž bych se cítila provinile? :) Věřím, že brzy zase bude líp a hlavně vím, že těhotenství uteče jako voda a co nevidět tu bude konec května a s ním i pátý člen naší rodiny. Tak moc se těším na tu miminkovskou vůni!

pondělí 14. listopadu 2016

Chvilky

Ať je den sebenáročnější, vždycky se v něm najdou chvilky, kvůli kterým to prostě stojí za to.
Miluju...
...když po ranním mlíku (od tatínka) přiběhne Prokop do ložnice a vleze si ke mě pod peřinu (lepší možnost) nebo vesele pokřikuje "Už je uáno, už je uáno, vstávej mámo!" (horší, ale stejně roztomilá možnost).
...když se Bertík s Prokopem vezmou za ručičky a někam spolu jdou.
...když mě přemlouvají, ať si jdu odpočinout.
...když Bertík Prokopovi "čte" Krtka (dávno všechny kratší knížky umí nazpaměť).
...když spolu dělají "bratříčky" (tj. obejmou se), když jeden o druhém láskyplně mluví jako o bratříčkovi a vůbec, když vidím, jak se mají rádi.
...když Prokop sedí u jídla a s plnou pusou prohlašuje "To mi šutná!".
...když si Bertíka vyzvedneme ze školky a on pak na chodníku vesele poskakuje.
...když se ke mě přijdou pomazlit.
...když večer přijde muž domů a Bertík s Prokopem úplně ožijou a jsou štěstím bez sebe.
...když se ke mě Bertík při večerním čtení Bible přitulí.
...když jim dávám dobrou noc.
...když ještě po pohádce Prokop vesele přiběhne/přihopsá, aby se naposledy vyčůral, pak mi řekně pápá a dobrou noc, opatrně za sebou zavře dveře a jde zpátky do postýlky.
...když usnou a jsou ty nejhodnější a nejroztomilejší děti na světě.

pátek 4. listopadu 2016

Do boje!

Loňský podzim-zima-jaro byly co se týká zdravotního stavu naší rodiny dost zoufalé. Kluci minimálně polovinu tohodle období byli více (Bertíkův zápal plic, Prokopovy laryngitidy a záněty průdušek u obou) nebo méně (lehčí kaše a rýma) nemocní. Jim to většinou nijak zvlášť nevadilo, ale já jsem z toho byla totálně vyčerpaná, takže letos jsem se rozhodla, že udělám všechno, co bude v mých silách, aby se to neopakovalo. Zatím máme za sebou jen jedno nachlazení, což je velký úspěch, ale nejhorší období nás teprve čeká. Aby i to proběhlo co nejlíp, připravujeme se už teď...

Šípky mám moc ráda. Jakmile začnou děti chrchlat, vaříme čaj.

Přiznám se, že ve spoustě věcí, co by se měly dělat pravidelně, nejsem moc důsledná. Ale na inhalování každé ráno (no dobře, sem tam uděláme výjimku) opravdu trvám. Většinou si kluci těch svých pět až sedm minut oddýchají v klidu, občas je ale boj. Věřím ale, že tohle vážně má smysl, takže když je to nutné, tak přetrpím i nějaký ten pláč.

Nejsem velký fanda různých doplňků stravy. Ale vitaminu D je v zimě málo a Céčko možná nepomůže (četla jsem spoustu různých názorů, jestli má vitamin C význam z hlediska prevence, a moc chytrá z toho teda nejsem), ale určitě neuškodí a kluci si ho hrozně rádi sypou do čaje :)

Jsem ráda, že Bertík i Prokop ochotně pijí jakýkoli bylinkový nebo ovocný čaj a ani je nenapadne, že by měl být oslazený. Na běžné pití momentálně střídáme Vitamínek od Dr. Popova a Krtečkův čaj Na imunitu. Průduškový vytahuju, když už jde do tuhého (a kluci jsou z něj vždycky nadšení, protože tam Krtek jede v mašince :)).