neděle 27. listopadu 2016

Advent aneb Hlavně se nerozbrečet

Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť dojímací typ. Ani při Titanicu jsem ze sebe nedokázala vymáčknout slzičku. Těhotenské hormony ale dělají divy a já bych se udojímala k smrti. Kromě takových těch klasických a pochopitelných věcí, jako miminka a zvířecí mláďátka (při pohledu na obojí mám pokaždé jedinou nutkavou myšlenku a to "ňuňu"- ano, přesně takhle), mě ale silně dojímají Vánoce a všechno, co se jich týká. Nemám pro to vysvětlení, ale je to tak. Poprvé jsem měla na krajíčku, když jsem z okýnka tramvaje zahlédla děti, které se chystaly zdobit vánoční stromeček na náměstí. Trochu mě moje reakce zaskočila, ale říkala jsem si jo, jsou to děti velké jako Bertík a u něj ve školce taky dělali ozdoby na stromeček na náměstí a on tam chudák není (jemu to bylo samozřejmě úplně jedno), asi proto mě to dojímá. Jenže pak jsme se šli podívat na adventní trh a já zase cítila knedlík v krku. Co mě dojímá na svařáku, trdelníku a voňavých svíčkách? A další den jsem prakticky nebyla schopná říct prodavačce v supermarketu nashledanou, protože zrovna začali hrát koledu (na svoji obranu dodám, že fakt dojemnou, Pásli ovce Valaši mě aspoň zatím nechávají v klidu). Nicméně, za pomoci kluků se mi podařilo vyrobit adventní věnec i upéct perníčky a teď mi už zbývá jen doplnit zásoby papírových kapesníčků, protože nadcházející období bude asi náročné :)

1 komentář:

  1. Já mám doteď koledy, u kterých brečím, ani nepotřebuju být těhotná. U některých vím proč (naučila mě ji babička, co už není mezi námi), ale třeba "Svatou dobu již tu máme" obrečím skoro vždycky a vůbec netuším, z jakého důvodu. Naštěstí ji moc často nikde nehrají :D

    OdpovědětVymazat