pátek 30. prosince 2016

Oťukáváme se...

... s miminkem. Možná je to tím, že těhotenství prožívám už potřetí, možná nějakým mým nastavením, možná něčím jiným. Každopádně mám pocit, že tentokrát jsem k miminku vnímavější. Ikdyž je ještě tak maličké, zdá se mi, že ho začínám poznávat. Z toho, jak je u mě v břiše projevuje, z toho, jak se cítím... Už nevím přesně, jak to bylo s Bertíkem, ale Prokop v tomhle "věku" už vyváděl pěkné vylomeniny, mrskal se o sto šest a kopal do všech stran. Tohle děťátko je jiné. Jemnější. Cítím, jak se překuluje, sem tam zachytím lehké ťuknutí, ale rukou na břiše je to cítit teprve pár dní. Překvapivě s tím souvisí i výběr jména. Pro kluka teda pořád máme problém, protože už jsme se nějak vyčerpali na předchozích dětech, ale s holčičkou máme jasno. A je to jméno, které by mě nikdy předtím ani nenapadlo. Když jsme se s mužem před pár měsíci poprvé bavili o jménu pro nové miminko, byla to jasná Dorotka. Měli jsme ji vybranou už pro Prokopa, kdyby byl náhodou holka, a pořád se nám líbilo. Jenže jak bříško začínalo růst a já jsem děťátko měla možnost víc vnímat, cítila jsem, že tentokrát to není to pravé. Pro Prokopa v holčičí podobě by se hodilo skvěle, ale tohle dítě potřebuje něco měkčího, něžnějšího. Když jsem prohlížela na internetu jakýsi seznam jmen a narazila jsem na to pravé, hned jsme se s mužem shodli, že to je ono. Tak moc se mi líbí, že bych si přála mít holčičku jen proto, abych ho mohla použít :) To těhotenství je zkrátka úžasný čas!

čtvrtek 29. prosince 2016

Letošní...




...Vánoce byly (a pořád jsou) moc hezké. Klid - takový, jaký jen s dvěma chlapečky může být. Milé dárky. Dlouhé ranní spaní. Spousta smíchu i pláče - jak jinak v domácnosti, kde jsou malé děti a těhotná ženská. Světla svíček i prskavek. Zdobení stromečku. Nefalšované dětské nadšení. Dobré jídlo. Příjemná setkání. Nové knížky, tramvajové pexeso, myčka pro autíčka, točna a depo k vláčkodráze. Radost. Dárek od miminka - od rána 25. prosince kope dost silně na to, abychom to s mužem cítitli rukou. Zpívání koled s klukama - "Anděl se jim ukázal, do Betléma zakázal." :).

...rok byl poměrně klidný. Oba kluci udělali obrovský pokrok, obzvláš't to vidím na Prokopovi - z ustrašeného batolete se stal komunikativní nebojácný chlapeček. Druhé a čtvrté narozeniny, šest let od svatby. Dvě čárky na těhotenském testu a poprvé v životě nevolnosti. Radost z miminka. Další rok bude rušnější, ale těším se na něj moc.

čtvrtek 22. prosince 2016

Přípravy

Dárky zabalené, cukroví napečené (nakonec jsem se překonala na 6 druhů!), stromeček připravený na balkoně, děti natěšené. Všechno tak, jak má být. Letos se mi to s klukama fakt líbí, ikdyž mám často na krajíčku (nojo, ty hormony).

Bertík slepuje karobové hvězdičky

Prokop pomáhá s výrobou kokosových kuliček: "Kuličky dělají kolo kolo mlýnský."


Bertíkovo keramické souhvězdí ze školky pověšené na lustru

Díky adventnímu kalendáři mají kluci přehled o tom, za jak dlouho budou Vánoce

Home made ozdoby na stromeček

...a miminko nám roste jako z vody :)

středa 14. prosince 2016

Naše knižní novinky

První dvě dostal Bertík k svátku od babičky, další dvě si počkají na prohlédnutí až pod stromeček.



Robert Mara: Pražské tramvaje
Největší hit poslední doby. Od lásky k vlakům totiž Bertík přešel k metru a hlavně tramvajím. Nejedná se o dětskou knihu, takže těžko říct, jestli by bavila i jiné děti, ale u nás prostě jede. Fotky a informace a všech typech pražských tramvají a taky depa, opravny... Bertíka teď taky hodně zajímají čísla (a počítání), takže si na fotkách krásně procvičuje rozeznávání číslic. A jako bonus se naučil poznat Národní divadlo, protože u něj jede devítka :)


Jan Werich: Bleška a veška

Krásně ilustrace, text poněkud komplikovaný. Když jsem ji četla poprvé, měla jsem co dělat, abych pochopila pointu. Ale klukům to očividně nevadí a hrozně se jim zalíbil slovní obrat "jak byl velký, tak byl hloupý".


Martin Sodomka: Jak si postavit auto

Tuhle knížku vybral pro Bertíka k Vánocům manžel. A já ho trochu podezřívám, že ji koupil i proto, abych konečně trochu pochopila, jak auta fungují :). Pohádka o tom, jak si zvířátka staví auto obsahuje spoustu technických detailů, které kluky možná budou, možná zatím nebudou zajímat, ale příběh se jim nejspíš líbit bude. Opět hezké ilustrace.

Kitty Crowther: Skříp, škráp, píp a žbluňk

Na první pohled trošku ponurá knížka jak námětem (řeší se zde dětský strach ze tmy a z noci vůbec), tak vizuálně. Prokopovi ji asi před dvěma měsíci jednou četla babička a udělala na něj velký dojem. Ovšem jednoznačně pozitivní. Často si na ni od té doby vzpomene a vypráví. Poměrně málo textu a hodně obrázků, to já mám ráda :)

neděle 11. prosince 2016

Status quo

Na miminko se samozřejmě náležitě těšíme. Na tu jeho vůni, úsměvy, miniaturní oblečky, chvilky spánku, kdy každé dítě vypadá jako anděl, na to, jak si ho budeme mazlit a nosit... Přesto ale právě teď jsem ve stadiu, kdy bych byla těhotná třeba další dva roky. Bříško je ještě pořád dost malé na to, aby nepřekáželo, ale zároveň už je vidět. Nevolnosti ustoupily, ale těhotenské obtíže posledních měsíců (jako otoky, pálení žáhy, únava nebo noční běhání na záchod) jsou ještě v nedohlednu. Miminko mi už o sobě dává vědet jemnými pohyby, ale ještě mě nekope do žeber nebo močového měchýře. Hezky se mi zaobluje postava, ale ještě jsem nepřibrala třetinu své normální hmotnosti. Můžu si o miminku snít, představovat si ho, ale ještě nemusím řešit žádné praktické věci, které s jeho příchodem budou spojené. Navíc při třetím dítěti už celkem vím, do čeho jdu a moc si to neidealizuju. Takže i když se na děťátko těším, netěším se na rozřízlé bolavé břicho po císaři, na boj s kojením a bolest prsou, na nemožnost se doopravdy vyspat a na tu všeobjímající únavu. Na miminkovský pláč, na neschopnost cokoli doma udělat, na poblázněné poporodní hormony a z nich pramenící lítostivost a ubrečenost, na hromady špinavých plínek... Nemá smysl si nic nalhávat, přijde to. Vím to a věděla jsem to už ve chvíli, kdy jsme o dalším dítěti teprve začali uvažovat. A přesto do toho jdu. Asi to přecejen stojí za to. Ale jsem moc ráda, že v tuhle chvíli je to perfektní přesně tak, jak to je. Užívám si to.

pondělí 5. prosince 2016

Předvánoční

Od adventního kalendáře se Prokop prvního prosince nemohl odlepit...
Ještě před měsícem jsem byla přesvědčená o tom, že letos snad nakoupím dárky, ale tím moje předvánoční přípravy končí. Válet těsto, vyrábět dekorace a vůbec dělat cokoli navíc mi připadalo jako nemyslitelná námaha. Ale nevolnosti zmizely, únava a neschopnost se k čemukoli dokopat (aspoň z větší části) taky a tak pomalu chystám. Čím jsou kluci větší, tím víc mě to baví, ale ani tak nejsem žádný zdobící-pečící-chystací maniak, naopak mám ráda střídmost (a přiznejme si to, taky jsem líná). To, jak moc bude naše domácnost vypadat vánočně, je zásluha hlavně Bertíka a Prokopa. Od chvíle, kdy jsme koupili vánoční balicí papír, mě Bertík každý den nutí zabalit nějaký dárek (za jejich asistence je jeden kus maximální množství, které se dá za den zvládnout) a Prokop tři dny pobíhal po kuchyni s formičkami v ruce a tak dlouho se dožadoval pečení cukroví, až jsem musela změnit svoje minimalistické plány (rozuměj perníčky, marokánky pro manžela a nepečené kuličky z oříšků a sušeného ovoce) a vymyslet další druh, který by se dal vykrajovat. Ale jsem ráda, že je to všechno baví a že tu adventní a předvánoční atmosféru už krásně vnímají. A snad ještě víc mě těší, že ještě pořád nejsou zasažení dárkovým šílenstvím. Z Bertíka jsem musela hodně dlouho tahat, co by si tak asi přál (Prokop měl jasno hned-prý auto...zdá se, že plná krabice a tři velká, co se do ní ani nevejdou, mu nestačí) a nejvíc se těší na stromeček a světýlka... A já si to všechno moc užívám - jejich radost z maličkostí,  i tu radost, co nosím v sobě. Krásné období!

pátek 2. prosince 2016

Nejmilejší boule

Vidět miminko na ultrazvuku je samozřejmě hezké. Ale nikdy nejsem schopná doopravdy uvěřit, že tam skutečně je, dokud ho fyzicky necítím. "Něco" dokážu zachytit už skoro dva týdny, ale zdálo se mi moc brzo na to, aby to bylo ono, takže jsem tomu nepřikládala moc velkou váhu. Dneska v noci jsem se ale probudila a kousek pod pupkem našla bouli velkou asi jako moje dlaň. A v tu chvíli mi to bylo jasné-miminko tam fakt je a vystrkuje na mě záda! Byla jsem tak nadšená, že jsem měla sto chutí probudit manžela, abych se s ním o tu radost podělila (a kdyby mezi námi neležel Bertík, tak bych to možná doopravdy udělala). Naštěstí boule tam byla i ráno a na různých místech mého břicha se objevuje a zase mizí celý den. Od teď už si můžu být jistá, že se mnou miminko je. A mám z toho neuvěřitelnou radost.