neděle 11. prosince 2016

Status quo

Na miminko se samozřejmě náležitě těšíme. Na tu jeho vůni, úsměvy, miniaturní oblečky, chvilky spánku, kdy každé dítě vypadá jako anděl, na to, jak si ho budeme mazlit a nosit... Přesto ale právě teď jsem ve stadiu, kdy bych byla těhotná třeba další dva roky. Bříško je ještě pořád dost malé na to, aby nepřekáželo, ale zároveň už je vidět. Nevolnosti ustoupily, ale těhotenské obtíže posledních měsíců (jako otoky, pálení žáhy, únava nebo noční běhání na záchod) jsou ještě v nedohlednu. Miminko mi už o sobě dává vědet jemnými pohyby, ale ještě mě nekope do žeber nebo močového měchýře. Hezky se mi zaobluje postava, ale ještě jsem nepřibrala třetinu své normální hmotnosti. Můžu si o miminku snít, představovat si ho, ale ještě nemusím řešit žádné praktické věci, které s jeho příchodem budou spojené. Navíc při třetím dítěti už celkem vím, do čeho jdu a moc si to neidealizuju. Takže i když se na děťátko těším, netěším se na rozřízlé bolavé břicho po císaři, na boj s kojením a bolest prsou, na nemožnost se doopravdy vyspat a na tu všeobjímající únavu. Na miminkovský pláč, na neschopnost cokoli doma udělat, na poblázněné poporodní hormony a z nich pramenící lítostivost a ubrečenost, na hromady špinavých plínek... Nemá smysl si nic nalhávat, přijde to. Vím to a věděla jsem to už ve chvíli, kdy jsme o dalším dítěti teprve začali uvažovat. A přesto do toho jdu. Asi to přecejen stojí za to. Ale jsem moc ráda, že v tuhle chvíli je to perfektní přesně tak, jak to je. Užívám si to.

Žádné komentáře:

Okomentovat