úterý 17. října 2017

Spolu u stolu

Před chvílí se narodila a už je z ní plnohodnotný člen rodiny i s vlastní židličkou. Původně jsme miminkovskou židli pro Lottynku vůbec pořizovat nechtěli. Mysleli jsme si, že těch pár měsíců, než začne sedět, ji budu krmit v autosedačce, ale postupem času se mi ta představa líbila míň a míň, takže jsme přece jen židličku koupili. K vaření a mixování mrkviček, dýniček a podobných dobrot jsem se zatím ještě neodhodlala (nojo, se třetím dítětem už člověk není na všechno tak děsně natěšený :D), ale Lottynka už svoje posezení několikrát využila. Ještě před pár týdny jí to bylo jedno, ale v posledních dnech ji nebaví ležet na zemi, když všichni ostatní jedí u stolu. Takže se na chvíli přidala k nám a byla úplně spokojená. Jak je možné, že roste tak strašně rychle?!

pondělí 16. října 2017

První nemoc letošního podzimu

Něco málo z našich bohatých protikašlíkových zásob
Dřív nebo později to muselo přijít. Trochu se divím, že zrovna teď, když je tak krásně, ale bacily si asi nevybírají. Prokop kašle, smrká, má teplotu. Nevypadá to nijak zvlášť vážně a tváří se vesele, ale do školky nemůže, čehož lituje jak on tak já. Ale tentokrát nezůstávám jen u lítosti - naopak budu bojovat vším, co doma máme. A že toho není málo! Inhalátor s Vincentkou, šípkový čaj s medem a citronem, bylinkový sirup, mořská voda do nosu, zvlhčovač vzduchu s eukalyptovým olejíčkem, Psí sádlo... Věřím, že to doopravdy pomůže a Prokop bude zase brzo fit. A hlavně doufám, že zbytek rodiny odolá. Kdyby se totiž měl opakovat stejný scénář jako když Bertík chodil první rok do školky (týden nemoc-dva týdny školka-dva týdny nemoc-týden školka...), ovšem s dalším dítětem navíc, tak mě to asi zničí. No, snad to bude tentokrát lepší!

pátek 6. října 2017

28: Konečně dospělá

Dneska jsem zase o rok starší. Bylo potřeba 28 let života, 7 let manželství a 3 děti, ale nakonec to přišlo. Pocit, že jsem dospělá. Vědomí toho, že jsem zodpovědná sama za sebe i za svoje děti. Nezávislost na tom, co si o mě kdo myslí. Schopnost uvědomit si a dát najevo, co chci. Není to ještě dokonalé a asi ani nikdy nebude, ale na zlepšování mám před sebou další roky. Teď jsem spokojená. A vděčná. Mám skoro všechno, co jsem chtěla. Kluci mi namalovali obrázek - co víc si přát?

úterý 26. září 2017

Čas ve dvou

V pětičlenné rodině se dá vytvořit už poměrně velké množství různých dvojic. Ovšem čas ve dvou je (kromě dvojice já a Lottynka) docela vzácnost. Proto jsme se rozhodli ho klukům aspoň někdy dopřát a zařadit ho do našich plánů. První pokus proběhl předminulou neděli, kdy jsem s Prokopem vyrazila ven jenom já. Nevymýšlela jsem žádný extra složitý program. Dojeli jsme metrem k Vltavě, prohlídli si zakotvené lodě, nakrmili kachny a labutě, dali si něco dobrého v kavárně a nakoupili pár drobností. Nebylo to nic moc zvláštního, ale přesto jsme z toho odpoledne měli oba velký zážitek. Prokop byl nadšený, že děláme jen to, co on chce, že poslouchám jen jeho a on je jediný, komu se věnuju. A pro mě byla hrozná pohoda být venku jenom s jedním dítětem, vnímat ho na 100%, nemuset hledat kompromisy mezi potřebami všech tří a opravdu si ho užívat. Minulou sobotu byl na řadě zase Bertík. Ten jel s mužem do IQ parku v Liberci a taky si to oba moc chválili. V plném počtu bychom si na takovou akci netroufli, ale ve dvou to zvládli hezky. A já jsem doma se zbývajícími dětmi měla více méně taky docela klídek. Příště vyrazí zase Prokop s tátou a pak budu na řadě já s Bertíkem. Mít víc sourozenců je z mnoha důvodů super, ale je to něco za něco. Rodič, ať se snaží sebevíc, se prostě nemůže neustále věnovat všem tak, jako kdyby měl jen jedno dítě. Neřekla bych, že tím naše děti nějak výrazně trpí, ale trocha kompenzace jim určitě udělá jen dobře. A nám vlastně taky.

čtvrtek 21. září 2017

Co kdyby...

Když mám špatnou náladu, někdy mi probíhají hlavou různé katastrofické scénáře zahrnující snad všechny oblasti mého života. Opravdu mě napadá ledacos, ale nikdy jsem neuvažovala o tom, co by se stalo, kdybych vážně onemocněla. Až do nedávna. Krátce po porodu se mi objevila v prsu boulička. Když jsem to říkala laktační poradkyni, kterou jsem měla pozvanou domů, čekala jsem, že mi řekne, že je to normální a možná mi vynadá, že jsem hypochondr. Místo toho se zatvářila vážně a kladla mi na srdce, ať se nechám prohlídnout v porodnici. Tak jsem tam šla a zase jsem čekala, že se doktor bude divit, co tam s takovou blbostí dělám. Nedivil. Prohlásil, že to asi bude retence mléka, ale ať si s tím zajdu na ultrazvuk. Tam jsem se dostala až na začátku září (a tentokrát to nebylo způsobenou jen mou liknavostí, ale neuvěřitelnou objednací dobou). Když jsem šla do instituce s názvem "Centrum pro nemoci prsu", cítila jsem se dost nepatřičně, protože mi přece nic nebylo a opět jsem čekala, že mě nějaká místní kapacita vyhodí. Překvapivě se tak nestalo. Kapacita řekla, že to pravděpodobně nebude nic vážného, ale objednala mě na biopsii. A v tu chvíli mě snad poprvé napadlo, že i já bych třeba mohla být nemocná. A nebo tu taky někdy nebýt. Samozřejmě že jsem vždycky tak nějak tušila, že asi nebudu nesmrtelná, ale když jsem si před ordinací prohlížela nástěnky s informacemi o volnočasovém vyžití pacientek s rakovinou prsu, nějak to na mě padlo. Co děti? Co muž? Co by dělali? Ačkoli samotná biopsie o několik dní později nebyla nijak super zážitek (modřinu mám doteď), tyhle myšlenky byly o dost nepříjemnější. Díky Bohu jsem se ale za další týden dozvěděla, že za všechno mohly hormony poblázněné po porodu a jsem úplně zdravá. Jak lehce se mi pak šlo domů! Doufám, že žádný podobný zážitek zase hodně dlouho nebudu muset absolvovat...

sobota 9. září 2017

Školkáčci

Od pondělí chodí do školky Bertík i Prokop. Bertík je už oficiálně předškolák, ačkoli je nám i paním učitelkám jasné, že příští rok ještě do školky určitě nepůjde. Kromě toho, že omluvy musíme psát pouze mailem, má možnost zúčastnit se kurzu angličtiny a bude si víc procvičovat grafomotoriku (což potřebuje jako sůl  a já na to s ním doma nemám čas ani nervy), se celkem nic nemění. Má pořád stejné skvělé učitelky, stejného kamaráda a stejnou zálibu ve stavění kolejí. Pro Prokopa přinesl nový školní rok větší změnu. K našemu velkému nadšení ho nakonec přijali do Bertíkovy školky a tak tam chodí s ním. V pondělí ráno byl celý natěšený a prohlásil, že "rozhodně půjde do školky". Vidím, jak vekou výhodou má, že ji díky Bertíkovi už důvěrně zná. Dopředu jsme mu mohli říct, co přesně ho tam čeká a na co se může těšit. A z nového kapsáře s mašinkou byl úplně na větvi :) První dny zvládl úplně v pohodě, v pátek si tam ale prý ráno trochu pobrečel. Po obědě ale už byl zase veselý, tak věřím, že to po víkendu bude zase v klidu. Paní učitelky vypadají moc mile a Prokop vděčně přijímá program, který si pro děti připravují. Konečně se taky dozvídám, co se ve školce dělá - Bertík mi totiž nikdy nic moc nevypráví. Maximálně ty nejzajímavější momenty, jako že někdo rozbil hrnek nebo Bertíkovi spadl chleba pomazánkou na stůl. Zato když pomáhám Prokopovi v šatně s oblékáním, vypráví a odpovídá i na otázky cizích rodičů. Určitě ještě přijdou rána, kdy jeden nebo druhý nebo oba budou kňourat, že do školky nechtějí, ale myslím, že se jim tam líbí a bude líbit. A já mám dopoledne takovou pohodičku jen s Lottynkou, že tomu ani nemůžu věřit :)

neděle 3. září 2017

Bertík 5 let

Tentokrát se budu držet a vynechám obvyklé řeči o tom, jak to letí a že nemůžu uvěřit tomu, že už je tak velký :) Ve středu jsme s Bertíkem oslavili páté narozeniny a od té chvíle jsem se ještě nestihla zastavit, abych k tomu něco napsala. Dlouho a těžce jsme vymýšleli vhodný dárek, protože Bertík v mnoha ohledech není typické dítě. Kromě vláčkodráhy ho hračky totiž vlastně nebaví. Nakonec jsme mu dali dětský foťák a zatím to vypadá, že to byla dobrá volba. Každou chvíli si něco fotí, zkoumá různé funkce, promazává nepovedené fotky a vůbec si a ním užije spoustu zábavy. Když chce - a to většinou chce - dokáže se už chovat fakt rozumně, až si chvílemi úplně živě umím představit, jaké to bude, až bude dospělý. Větší, silnější, rychlejší a dost možná chytřejší než já. Zvláštní pocit. Pak jsou ale momenty, kdy zase naopak vnímám, jak moc mě ještě pořád potřebuje. Je hodně citlivý, bojí se tmy (ikdyž se to snažíme překonávat), rád se mazlí... Sám od sebe mě nebo manželovi často říká, že nás má rád a je vidět, že to myslí opravdu upřímně. S Prokopem mívají různé spory, kdy dochází i k násilí, ale stejně jeden bez druhého nedá ani ránu. Jeho vztah k Lottynce byl ze začátku spíš chladnější. Nějak moc ho nezajímala sestřička jako taková, ale spíš to, co, jak a proč se v péči o miminko dělá. Jak ale Lotta roste a víc reaguje, už si s ní rád přijde povídat, má radost, když se na něj směje a líbí se mu, když se o ni může starat. Celkově rád a často pomáhá (a ta pomoc už je fakt pomoc!) - myje a utírá nádobí, uklízí myčku, utírá linku (to dělává sám od sebe), věší prádlo, zametá, připravuje příbory, zalévá kytky... Má neuvěřitelnou paměť a nasává všechno, co kdo kolem něj řekne. Člověk si před ním musí dávat pozor na jazyk :) Pořád ho baví dopravní prostředky, hlavně metro a tramvaje (my bychom se asi fakt nemohli odstěhovat na venkov:)). Celé dny si prozpěvuje písničky s vlastními vymyšlenými nesmyslnými slovy. Večer z toho mívám hlavu jak balon. Když ho nechám, bez problémů stráví několik hodin povalováním na pohovce a omíláním jednoho popěvku. Na jednu stranu jsem ráda, že má natolik bohatý vnitřní svět, že se tak dlouho dokáže sám zabavit, na druhou stranu já sama přes den moc neposedím a mám nutkání ho nutit k nějaké aktivitě. Když se mu ale nechce, tak se stejně nenechá. Vlastně poslední dobou, když se mu nechce, tak se nenechá donutit nebo přemluvit k ničemu. Začal prvotřídně odmlouvat a dokáže být pěkně paličatý. Často člověka chytí do různých pastí otázek a hypotéz - někdy je to otravné, někdy zábavné, někdy oboje. Asi ve školce se naučil vymýšlet hádanky a umí tím bavit širokou společnost (např. "Je to v lahvi, je to tekutý a je to bílý. Co je to?" Mléko? Ne! Bílá voda.). Teď po narození Lottynky vidím, že s Bertíkem už je to úplně jiný level. Často jsem z jeho výchovy zoufalá a bezradná, mívám pocit, že to dělám úplně špatně, ale nevím, jak jinak. Kamarádky mě vždycky obdivují, jaká jsem trpělivá a klidná, ale já sama vím, že to vůbec není pravda. Jen mě nevytáčí věci, co obvykle rodiče vytáčí. Ale často na Bertíka i Prokopa doma vybouchnu. A pak mě to strašně mrzí a večer se jim omlouvám. Utěšuju se tím, že sice nepoznají dokonalou mámu (kterou bych podle všech těch časopisů, webinářů a internetových stránek o výchově měla být), ale uvidí, že je normální dělat chyby a je normální se za ně umět omluvit a snažit se z nich poučit. Občas už dokonce vidím výsledky téhle snahy. Bertík si už totiž někdy dokáže uvědomit, co udělal špatně a upřímně se za to omluvit. Myslím, doufám a věřím tomu, že z něj vyroste dobrý člověk.

sobota 26. srpna 2017

Lotta tříměsíční

Je úžasná! Třetí těhotenství i porod pro mě byly nejhorší, ale teď mi to Lottynka všechno vynahrazuje. Pokud zrovna nemá nějaký problém, tak skoro nebrečí, hezky jí, usíná sama, spí celou noc, nepotřebuje moc nějakého cíleného zabavování a celkově je taková "bezúdržbová" :) Největší zábava pro ni je sledovat kluky, jak si hrajou a když si s ní začnou povídat, tak je úplně šťastná. Ráda se koupe, nerada se převléká (což je vzhledem k tomu, jak moc blinká, trochu nepříjemné) a má hroznou legraci z toho, jak si já nebo muž čistíme zuby. Reakce na zrcadlo jsou zatím trochu rozporuplné - někdy se směje (spíš teda na můj než na svůj odraz), jindy ale vypadá trochu vyděšeně z toho, kdo to na ní kouká. Už má docela pravidelný režim, svůj den začíná v šest ráno a končí mezi sedmou a osmou večer. Líbí se jí v kočárku i v nosítku, to ale zatím moc nevyužívám, protože jsme se v něm teď v létě obě vždycky děsně zpotily a kočárek má pro mě velkou výhodu v tom, kolik věcí se do něj vejde a já nemusím už tahat nic dalšího. Kluci ji milujou a ona na ně kouká jak na svatý obrázek. Prostě si to s ní užívám!

pátek 11. srpna 2017

Uvidíme se za týden!

První týden bez rodičů, první cesta letadlem, první výlet do zahraničí, první koupání v moři. Kluci dneska brzy ráno odletěli s babičkou a dědou na dovolenou do Bulharska. Těšili se, trochu se báli (hlavně Bertík), ale všichni věříme tomu, že to zvládnou dobře a užijou si to. Přiznám se ale, že nejvíc jsem se nejspíš těšila já. Mít na starost nonstop tři malé děti je pro mě chvílemi fakt náročné. V posledních dnech jsem z kluků dostávala lehkou ponorku, takže jsem vážně ráda, že si od sebe můžeme dát pauzu. Lottynka je čím dál hodnější - skoro nebrečí, hezky jí, už se umí zabavit, večer usíná sama a často vydrží spát bez probuzení až do šesti ráno. Ona je prostě za odměnu. A já si jí teď budu moct celý týden v klidu užívat. A to ani nemluvím o tom, že budu mít čas i pro sebe!

úterý 8. srpna 2017

Prokop tři roky

Už jsme s ním tři roky! I když je na výšku docela malý, je už tak velký! Hlavně vedle Lottynky. Mazlíček, bojovník, odpůrce, pomocník, uřvánek, koumák, zpěvák, tanečník... Na všechno má vlastní názor a umí ho dát jasně najevo. Sveřepě prohlašuje, že má rád jenom maminku a Lottynku, ve skutečnosti jsou ale s Bertíkem skvělá dvojka. Sice se každou chvíli hádají a mlátí (kdo za co může a kdo si začal už dávno neřeším), úžasně se doplňují, krásně si spolu hrají, navzájem rozvíjejí nápady jednoho nebo druhého, vymýšlí hlouposti a pak se můžou potrhat smíchy. Rád si hraje, že je něco nebo někdo jiný (prasátko, slůňátko, vláček, metro, mašinka...), miluje autíčka a vláčky, rád si prohlíží knížky a nechává si číst, baví ho i kreslení. Přestože mi právě on často dává zabrat nejvíc ze všech tří, jsem nepopsatelně ráda, že ho mám a že je právě takový, jaký je. Úžasný. A teď už tříletý.

neděle 30. července 2017

První dovolená v pěti

Původně jsme si mysleli, že léto tak nějak proflákáme doma, protože se nám s malým miminkem nebude chtít nikam jezdit. Ale pak jsme si řekli, že to zvládneme a je škoda sedět dva měsíce v Praze a na poslední chvíli začali hledat ubytování. Překvapivě se to povedlo a dokonce k naší velké spokojenosti. Uplynulý týden jsme totiž strávili sami v šumavské chalupě (a přilehlém okolí samozřejmě). Počasí teda nebylo úplně ideální, ale i tak jsme si to užili víc, než jsem čekala. Chodili jsme na výlety a procházky, zdolali čtyři rozhledny (kluci prostě rozhledny milují), topili v kamnech dřevem a já jsem díky mému milému muži nemusela celou dobu vůbec vařit. Zkrátka, bylo nám opravdu dobře. Jedinou stinnou stránkou takové pětičlenné výpravy jsou ty neuvěřitelné hromady prádla. Pračka se od včerejška už šestkrát otočila (tři várky normálního prádla, dvakrát pleny a ručníky a jednou boty) a koš pořád přetéká. Ještěže nic nežehlím! :)

pondělí 10. července 2017

Šest týdnů

Ach, šatičky! :)
Ve čtvrtek jsme se s Lottynkou přehouply přes magickou hranici šesti týdnů a z novorozence se stalo regulérní mimino. Vydrží docela dlouho vzhůru, zkoumavě pozoruje všechno kolem a už nás dokonce sem tam oblaží opravdovým úsměvem. Je krásná, úžasná a tak dále, ale v posledních dnech taky hodně náročná. S večerním usínáním měla problém vždycky, teď už ale s uspáváním a spaním bojujeme i během dne. Mimo náruč nezabere a i když už se poštěstí, po chvíli se vzbudí a pokračuje v pláči dál. Chovám, nosím, houpu, ale není to žádná sranda, protože do toho se o svoje právo na mámu hlásí i kluci a to ani nemluvím o tom, že je potřeba uklidit, uvařit  a starat se o domácnost nebo aspoň se snažit o to, abychom neumřeli hladem zavalení špínou. Doufám, že je to jen nějaká chvilková záležitost a zase se nám vrátí to spokojené miminko, co jsme tu ještě nedávno měli. I kdyby ne, pořád se utěšuju tím, že víc než několik měsíců (rok?) to trvat nebude, tak to nějak zvládnu. Ale abych si jenom nestěžovala, musím říct, že jsem pořád na větvi z toho, že fakt máme další miminko a navíc holčičku. Už teď s ní cítím to ženské spojenectví a strašně se těším na to, co všechno spolu my dvě holky podnikneme. Za chlapečka bych samozřejmě byla taky šťastná, ale tohle je ještě něco trochu jiného a já jsem moc vděčná, že to můžu zažít.

neděle 2. července 2017

Král autíček

Kolik autíček má asi doma průměrný chlapeček? Nevím teda, kolik přesně jich máme my, ale zdá se mi, že strašně moc. Ale Prokop je miluje a nedá na ně sáhnout, i když už se některá rozpadají (naopak auto se dvěma koly je daleko zajímavější než normální čtyřkolové). K Vánocům, svátku i narozeninám si vždycky přeje auto a moje nesmělé návrhy, že jich má hodně a mohl by dostat i něco jiného, vždycky razantně odmítne. Ale abych mu nekřivdila, musím uznat, že si s nimi opravdu vyhraje. Po období jednoduchého ježdění přišla doba, kdy nejlepší zábava bylo inscenovat bouračky a teď se u nás zase od rána do večera parkuje - kolmo, podélně, do řady, do dvou řad, někdy i do trojúhelníku nebo jiných útvarů. A pak je tu ještě vymýšlení jmen a funkcí k vybraným autům. Pro představu - na fotce dole jsou (zleva doprava): odtahovka, sanitka, policejní sekačka a Kub-bak. Jak na to s Bertíkem přišli, vážně netuším, ale ta dětská fantazie mě fakt baví.

sobota 17. června 2017

Řev a pohoda

Čím víc dětí, tím větší pohoda...
S každým dalším dítětem utíká čas rychleji. Za chvíli bude Lottynce měsíc, nemůžu tomu uvěřit... Od chvíle, kdy jsem se vzpamatovala z porodu a přežila ty první dny, které vůbec nebyly jednoduché, si to fakt užívám. Mít třetí dítě je totiž super. Konečně jsem totiž pochopila, že jakýkoli problém trvá jen chvilku a vůbec nemá smysl se jím znepokojovat. Například u nás bývají odpoledne a večery dost náročné. Kluci jsou už unavení (obzvlášť Prokop, který přestává spát přes den) a Lottka řve, řve a řve. V noci obvykle spí hezky, dopoledne ji stačí pochovat a je v klidu. ale k večeru je to síla. To pak na ni zkouším všechno možné, jen aby se uklidnila a konečně usnula. Jsou to takové ty okamžiky zoufalství, kdy už prostě nevím, co dělat, ale právě v těch chvílích si vždycky vzpomenu na to, že 1)dřív nebo později každé dítě přestane brečet a 2)tohle je maximálně na pár měsíců, které utečou neuvěřitelně rychle. Takže jsem vlastně v klidu (i když už bych si konečně ráda došla na záchod/najedla se/vysprchovala se...) a to mě baví. Snad to tak půjde i dál.

neděle 11. června 2017

Velcí bráchové

Skoro až do konce těhotenství jsem byla přesvědčená o tom, že klukům Lottynčino narození nebude dělat žádný zásadní problém. Bertík už přece jednou tuhle situaci zažil (a zvládnul ji docela v pohodě) a Prokop je zvyklý se o pozornost dělit už od malička. Poslední dny před porodem jsem ale začala trochu pochybovat. Kluci vycítili moji nervozitu a začali se chovat jinak. Prokop byl vzpurnější a uřvanější a Bertík zase ještě citlivější než obvykle. První setkání se sestřičkou proběhlo docela dobře, oba byli trošku zaražení, ale líbila se jim a dokonce se nelekli ani toho, jak vypadám (druhý den po císaři v obří bílé erární košili a s hodně nezdravou barvou v obličeji jsem se bála, že jim pohled na mě způsobí šok). Bertík byl zdrženlivější, zato Prokop si ji hned chtěl hladit a zkoumat. Tohle jim vydrželo i po návratu z porodnice. Bohužel ale ty tendence, co měli před porodem, pokračovaly dál a ještě intenzivněji. Prokop opravdu hodně křičel a vynucoval si pozornost v těch nejnevhodnějších chvílích. Bertík se tvářil docela rozumně a samostatně, ale stačilo jediné neuvážené slovo a okamžitě se rozbrečel. I díky tomu byly ty první dny doma opravdu hodně náročné. Já jsem měla dost co dělat sama se sebou, bojovala s kojením a do toho viděla, jak kluci nezvládají, že se jim nevěnuju, což mi samozřejmě nijak nepřidalo. Věřím ale, že teď už máme nejhorší za sebou. Všichni jsme se uklidnili, nacházíme přijatelný režim pro pětičlennou rodinu, Lotta je většinu času opravdu moc hodné miminko a kluci jsou spokojení, že už zase mají více méně funkční mámu. Uvidíme, jak se jejich vztahy budou vyvíjet dál, ale v tuhle chvíli to vidím docela optimisticky :)

neděle 4. června 2017

Zotavování

Před porodem jsem si naplánovala, že minimálně první týden nevylezu z postele. Abych si pořádně odpočinula a pak mohla v pohodě fungovat. To jsem ale netušila, že to nebude jen moje přání nebo rozmar ale naprostá nutnost. Stejně jako pro mě bylo třetí těhotenství daleko náročnější než předcházející dvě, i poporodní období mi dává mnohem víc zabrat. Nejde ani tak o bolavé břicho a jizvu, ale o celkové vyčerpání. Několik dní po návratu z porodnice jsem měla co dělat, abych při sebemenší námaze neomdlela, naspala jsem toho skoro stejně jako Lottynka     (tj. prakticky celý den i noc) a musela se nechat kompletně obsluhovat. Zatímco s Bertíkem jsem už druhý den doma v pohodě vyrazila na procházku s kočárkem, teď jsem se jen nechala dovézt autem k dětské doktorce a zpátky (a byl to pro mě velký výkon) a na procházku sbírám odvahu až dneska, desátý den po porodu. Nevím, jestli to je tím, že jsem už o něco starší nebo prostě moje tělo nezvládá tři císaře během relativně krátké doby, nebo něčím jiným, ale nebýt muže a mé maminky, naprosto by to nešlo. Teď už začínám pozorovat postupné zlepšování a pomaličku se snad začnu vracet do normálu. Zatím se teda moje dny skládají převážně ze spánku, krmení miminka a odsávání, ale věřím, že zanedlouho budu schopná dělat i něco jiného. Dost by mi pomohlo, kdyby se mi přecejen podařilo normálně kojit, což zatím nejde, ale mám domluvenou návštěvu laktační poradkyně a doufám, že mi pomůže. Kojící čaje piju po litrech, odsávačka si neodpočine, s Lottynkou se mazlíme kůže na kůži, snažím se udržovat pozitivní přístup, hodně odpočívám... Zkrátka dělám všechno, co by se mělo, ale pokud se nám to během následujících dnů nepovede, budu muset polevit, protože až budu mít na starost i domácnost a kluky, na tohle všechno už nebude prostor. I tak jsem ale na sebe hrdá, že jsem tentokrát sebrala sílu na to, abych o kojení bojovala a i kdyby to nakonec nestačilo, budu mít čisté svědomí, že jsem se fakt snažila.

úterý 30. května 2017

Lotta

25.5. v 10:58 se nám narodila naše holčička. Vážila 2,8kg a měřila 49cm, takže nakonec vůbec nebyla tak malinká, jak mě doktoři strašili. Porod proběhl plánovaným císařským řezem ve spinální anestezii a bohužel (stejně jako s klukama) to nešlo úplně hladce-cítila jsem hodně nepříjemné a bolestivé věci, takže jsem během operace dostala ještě další oblbováky rovnou do žíly a některé chvíle si vůbec nepamatuju. Až teď potřetí jsem se dozvěděla, že to není (jen) tím, že bych byla hysterka, ale jsem moc vysoká a kvůli tomu mi anestezie nedosáhne až pod prsa, jak by měla. Ale trauma z toho nemám :) Dokonce jsem si užila i krátké přiložení rovnou na sále. Teď už jsme doma a já se snažím dát nějak dohromady, i když to asi půjde dost pomalu. Jsem strašně bolavá, vyčerpaná, rozbitá, po chvíli na nohách se mi chce omdlívat... Opět bojujeme s kojením-jak já bych si přála, aby to aspoň jednou šlo normálně a bez problémů! No, v nejhorším ale mám dvakrát potvrzeno, že i na umělém mléku vyrostou krásné děti. Klukům se sestřička moc líbí, obzvlášť Prokop je z ní nadšený a každou chvíli ji chodí okukovat a hladit. A jako správní znalci ocenili, jak umí brečet :)
Je mi mizerně, ale stojí to za to-ty ručičky, ty nožičky, ta vůně!

středa 17. května 2017

Za pár dnů...

39.týden
...nás už bude pět. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že vážně budeme mít další miminko. V pondělí jsem byla na kontrole v porodnici (naštěstí už poslední, protože se vším všudy to byla zábava na čtyři hodiny) a všechno vypadá docela dobře. Miminko je teda docela malé a moje jizva hodně tenká, ale prý je to v pohodě, tak tomu budu věřit. Pokud se děťátku nebude chtít dřív, příští čtvrtek ho už uvidíme. Je to zvláštní, vědět předem přesné datum a musím se přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem se smířila s tím, že to fakt přijde a že už můžu odpočítávat dny, ale v tuhle chvíli jsem zase v klidu a moc se těším. Vím, že to nebude sranda a je mi jasné, že noc před akcí asi nebudu spát, ale konečně si tu svoji malinkou holčičku (jestli z ní nakonec bude chlapeček, tak asi budu trochu v šoku:)) pochovám, očuchám, pohladím... To stojí za všechny nervy, nepříjemnosti i bolesti.

pondělí 8. května 2017

Poslední příležitosti

Porodem dítěte samozřejmě život nekončí, naopak nový začíná, ale s novorozencem se spousta věcí dost dobře dělat nedá nebo na to nejsou síly. Ještě nedávno jsem se bála, že se před porodem budu nudit a teď najednou nevím, kam dřív skočit. Už jsme stihli poslední víkend ve dvou, večeři v dobré restauraci, divadelní představení, několik setkání a před pár hodinami jsme se vrátili z prodlouženého víkendu v Krkonoších, kde jsem překvapivě v pohodě vyšlápla i nějaký ten kopec. Na seznamu je toho ale pořád ještě hodně-zajít do knihovny, zasadit sazenice rajčat a lilku, vyřídit cosi v pojišťovně, vyvézt se s klukama lanovkou na Petřín, sejít se minimálně s dvěma kamarádkami a jejich dětmi, dopřipravovat drobnosti pro miminko, využít s Bertíkem a Prokopem poslední volný vstup do solné jeskyně, užít si o samotě den a noc, jít na besídku ke dni matek, kterou pořádá Bertíkova školka, zúčastnit se holčičího mejdanu spojeného s výměnou nepotřebného oblečení, navařit jídla do mrazáku (v šestinedělí jako když najdeš) a do toho všeho chodit už do porodnice na kontroly... Sice se po dlouhé době najednou cítím, že mám energie na rozdávání, ale i tak je mi jasné, že za ty tři týdny (ve skutečnosti teda ještě míň), které mi do příchodu miminka zbývají, nemám šanci všechno stihnout. Ale to nevadí, co stihnu, to stihnu a už se těším, jak budu po porodu jen ležet v posteli a mazlit se s tou mou malinkou holčičkou.

sobota 22. dubna 2017

Těšení

Od chvíle, kdy jsme do světa vypustili zprávu, že čekáme miminko, se na naše kluky sypou dotazy, jak se na sourozence těší. Až do nedávna nebylo nadšení ani zdaleka takové, jaké tázající očekávali. Když se jedna moje kamarádka snažila s Bertíkem zavést řeč na to, že až bude sestřička větší, asi jí pořídíme nějaké panenky a hračky pro holky, protože teď žádné nemáme, on jen suše odvětil: "Nemáme. Nepotřebujeme." Prokop docela často řešil, kde bude miminko sedět u stolu a Bertíka zajímalo, jak je zrovna asi velké, ale to bylo tak nějak všechno. Jak ale moje břicho roste a v bytě přibývá miminčích věcí, začíná být pro kluky představa sourozence reálnější a víc se o něj zajímají. Chvilky, kdy rukama zkoumají pohyby miminka, mě fakt dojímají. A Bertík už má přesně naplánované, jak bude sestřičku učit jezdit na motorce, hlavně teda brzdit, prý aby se nám nerozmlátila. Nejvíc ze všech se ale pochopitelně těším já. Tohle těhotenství mi opravdu dává zabrat od začátku do konce. Neustále mě něco bolí, tlačí, píchá, jediné slušné těhotenské kalhoty na mě pomalu ale jistě začínají praskat ve švech, nemůžu pořádně jíst, spát, chodit. Zkrátka je mi moje tělo už strašně nepohodlné a já se nemůžu dočkat, až se zase začnu vracet do normálu a miminko si budu užívat i s klukama a manželem.

středa 12. dubna 2017

Můj malý

I když mě dokáže vytočit na nejvyšší obrátky, v naprosté většině času, si Prokopovu přítomnost moc užívám. Intenzivně vnímám, že teď si můžeme užít poslední chvíle "ve dvou". Když je Bertík ve školce, jsme spolu doma, vaříme, hrajeme si, čteme, uklízíme, povídáme si a je nám spolu moc dobře. Pořád mě překvapuje, co všechno dokáže vymyslet a jak skvěle si může člověk pokecat s dvouletým dítětem. Zatímco Bertík je taková vytáhlá žížala, Prokop je (a vždycky byl) spíš menší, robustnější a kulatější. Díky tomu vypadá pořád trošku miminkovsky a já ho tak chtě nechtě vnímám. Je mi ale jasné, že jakmile se doma objeví opravdové malé miminko, najednou mi dojde, že už i on je velký kluk, jak o sobě rád prohlašuje. Ale v těch pár zbývajících týdnech si ho chci užít a vymazlit do zásoby, protože benjamínek může být jen jeden a Prokopův čas nejmladšího člena rodiny se chýlí ke konci...

středa 5. dubna 2017

Pomalu



33.týden 
Kromě bolestí zad a únavy se cítím výborně. Snad nejlíp za celé těhotenství. Hrozně mi pomáhá sluníčko a teplo a taky to, že už tomu těhotenství vidím na konec. Jenom jednou otočím list v kalendáři a budeme mít miminko! Teprve teď se doopravdy začínám těšit, představovat si tu svou malinkou holčičku (ikdyž to stejně moc nejde) a pomalu se chystat. Vyprala jsem oblečeníčko, postupně dávám dohromady věci do porodnice, chystáme se složit postýlku, kolébku a přebalovací pult, vyprat pleny a poskládat je na novosklad, vytáhnout ze sklepa kočárek a pořádně ho vyčistit, dokoupit poslední drobnosti... Celkově jsem se teď zklidnila a miminko v bříšku si docela užívám. Ještě aby ne, když je tak hodné! Sem tam dokáže pěkně řádit, ale obvykle jen tak lehce šťouchá, abych věděla, že tam doopravdy je. A hlavně pořád mě nechá spát celou noc. Už teda přestávám mít ten super-tvrdý spánek, na který jsem byla zvyklá, ale usínám rychle a stále nemusím v noci chodit na záchod, což v osmém měsíci fakt nechápu, ale rozhodně si nestěžuju :)


pátek 31. března 2017

Sezona zahájena

Jedna z mála věcí, které mě na našem současném bytě mrzí, je absence zahrady. V Praze si ale člověk nemůže moc vybírat, takže jsem fakt vděčná i za balkon. Zatímco minulou zimu mi tam spousta kytek krásně přežila, letos všechno zmrzlo (nebo uschlo?). Tak jsme se vydali do OBI pro hlínu a pelargonie (tentokrát zkouším převislé) a na trh pro bylinky (máme mátu, dobromysl, koriandr, tymián a bazalku), s klukama pořádně celý balkon vyčistili a pustili se do přesazování. Teď už se každý den dožadují toho, aby mohli na kytky stříkat z rozprašovačů a zalívat, takže nedostatku vody se bát nemusím. Spíš naopak :) Časem ještě zasadíme hrášek a rajčata, možná přibude nějaká kvetoucí paráda a pak už si to budeme jen užívat.

úterý 21. března 2017

Kde, kdy, jak?

Břicho roste a roste, týdny ubíhají (moc rychle a zároveň i moc pomalu) a já cítím, že začíná jít do tuhého. Jsem opravdu ráda, že veškeré závažnější těhotenské potíže se mi stále vyhýbají, přesto mi ale i ty běžné už dost ztrpčují život. Žáha, únava a hlavně záda. Ach ta záda! V posledních dnech bolí nonstop, jen se během dne mění intenzita z otravné přes nesnesitelnou až po paralyzující. Není se co divit, že už se nemůžu dočkat, až to budu mít za sebou. Jenže, ono to taky nebude jen tak. Po mnoha a mnoha hodinách přemýšlení, googlování, pročítání a přispívání do různých internetových diskuzí jsem došla k závěru, že pokoušet se o přirozený porod po dvou sekcích je mimo mé možnosti. Důvodů je víc, radost z toho nemám, ale celkem jsem se smířila a už se v tom nechci moc patlat. Teď ovšem přichází na řadu otázka, kde teda to dítě přivést na svět. Stejně jako u předchozích těhotenství jsem se (v tom absurdním 14.týdnu) zaregistrovala do Podolí. To mi ale nebrání pohrávat si s myšlenkou, že někde jinde by to třeba bylo lepší. Nejbližší alternativou jsou Neratovice, kde jsem se byla i podívat. Porodnice je příjemně malinká, porodní asistentka byla milá, nadstandardní pokoje o poznání levnější než v Podolí a určitě i dostupnější, a možnost být hned po operaci s miminkem a mužem na pokoji. Přesto si ale pořád nejsem jistá, jestli se radši zase nevrátit na "místo činu". Podolskou porodnici mám o dost blíž, manžel tam může být se mnou na operačním sále (v Neratovicích by musel čekat vedle),vím, že tam jsou jedni z nejlepších doktorů u nás a že z lékařského hlediska určitě udělají císaře perfektně, kdyby se něco dělo s miminkem, jsou tam na to vybavení, znám to tam a vím, do čeho jdu a říkám si, že když jsem to tam zvládla dvakrát, tak proč ne potřetí. Takže nakonec teď vím akorát to, že nevím. Do termínu mi zbývají dva měsíce, což je ještě pořád docela dost, ale ráda bych v tom už měla jasno, což zatím rozhodně nemám... Manžel po dlouhé debatě nakonec prohlásil, že mi toho císaře udělá doma sám a bude klid :D

pátek 10. března 2017

Nový život

Minulou středu se nám narodil synovec. Krása. Tak dlouho jsem neměla v ruce novorozence, až jsem zapomněla, jak je to malinké. Ikdyž oproti našim ani ne tříkilovým chlapečkům byl veliký... Konečně přichází jaro. Raduju se z každého stupně na teploměru, z rašících pupenů, ze všeho, co už je na spadnutí. Jsem čím dál víc těžká, velká, neohrabaná, unavená a neschopná, ale pomalu tomu začínám vidět na konec. Bříško zase povyrostlo a já z něj mám radost. Trochu se uklidňuju (ikdyž představa porodu mi pořád na náladě moc nepřidává) a mám pocit, že ty zbývající dva a půl měsíce bych si v rámci možností mohla docela užít. Možnosti mám teda poměrně omezené, ale snažím se nevyčítat si, co všechno nezvládám a věřit tomu, že to všichni přežijeme ve zdraví... Nesystematicky nakupuju šatičky a růžová trička a těším se na tu naši (už třikrát potvrzenou :)) holčičku.

sobota 4. března 2017

Bertík - čtyři a půl

Za "chvíli" mu bude pět, nemůžu tomu uvěřit! Už je tak velký, že mi občas přijde hrozně divné mu říkat, co má/nemá dělat. Jako bych to říkala dospělému. (Vždycky ale brzo pochopím, že dospělý ještě fakt není ;)) Někdy to s ním není lehké - je tak jedinečný a svůj, že se to často vymyká běžným výchovným i komunikačním postupům. Na druhou stranu, ale spoustu problémů, které běžně rodiče takhle starých dětí řeší, já vůbec neznám. Má opravdu bohatou fantazii, úplně mě to fascinuje. Dokáže třeba hodinu někde stát nebo sedět a zaujatě vyprávět příhody ze svého vnitřního světa. Nejčastěji se v nich vyskytují tramvaje, případně další dopravní prostředky. Tramvaje celkově jsou u nás doma téma číslo jedna. Z hraček ho baví vláčkodráha a nově taky geoboard (ten dostal už v listopadu k svátku, ale samostatně se s ním naučil pracovat až nedávno). Nadšení z vaření a dalších domácích prací se ho stále drží a už mi opravdu dokáže pomoct (třeba vypne pračku a vyndá z ní prádlo do sušičky, utře špinavou linku atd.). Pozná všechna čísla (už začíná rozmět i dvouciferným) a většinu písmen. Některá čísla nebo písmena dokáže napsat, ale celkově to s psaním, resp. kreslením moc slavné není - tužku pořád drží v pěsti a výtvarně tvoří jen ve školce, doma si k tomu sám od sebe nesedne a ani ho to moc nebaví. K většině svých her nepotřebuje nic kromě Prokopa. Bertík vymýšlí a vymýšlí, Prokop se toho chytí  a už to jede. Kromě toho, že si často hrají na tramvaje nebo vláčky, míváme doma potopu, při které se musí zapnout barvy a rámus (neptejte se mě, co to znamená a jak na to přišel) nebo pořádá "koncert", na který zve všechny přátele a já pak musím sedět na gauči a sledovat jeho vystoupení (obvykle se skládá z dlouhého úvodu, ve kterém přátelům ukazuje, kde jsou záchody, usazuje je na místa a odnáší miminko do kolíbky, aby nebrečelo, pak se řeší Kvak a Žbluňk, potom čaruje a nakonec pouští pohádky-Mašinku Tomáše). Ve školce je pořád spokojený, ikdyž málokdy z něj dostanu, co tam dělal. Pravděpodobně tam nemá moc kamarádů (i paní učitelka mi potvrdila, že většina ostatních kluků je na Bertíka moc divokých), ale nevadí mu to. Když potkáme venku nějaké dítě ze třídy, vždycky Bertíka nadšeně zdraví, on ale bývá myšlenkami tak mimo, že si toho většinou ani nevšimne, natož aby na pozdrav odpověděl. Zato když kolem jede tramvaj, tak si ví o každém detailu :). S Prokopem se samozřejmě často hádají a mlátí, ale jeden bez druhého nedá ani ránu a mají se opravdu rádi. Doufám, že stejné to bude brzo i s dalším sourozencem.

pondělí 27. února 2017

Druhý trimestr potřetí

Někdo si nevidí na špičku nosu, někdo na špičky nohou...
Už jenom tři měsíce. Ještě tři měsíce... Říká se, že druhý trimestr je z celého těhotenství nejhezčí. Těšila jsem se na něj a ten čtvrtý měsíc jsem si opravdu užívala. Ta úleva, že mi není špatně! Pátý a šestý měsíc už ale byly horší. Únava, neschopnost a nechuť cokoli dělat, nálada na nic, sama bych si často nafackovala. Něco podobného jsem zažívala i v předchozích těhotenstvích, tentokrát je to ale daleko intenzivnější. Péče o kluky mě často opravdu vyčerpává a mívám pocit, že následujích pár měsíců by se o ně radši měl starat někdo jiný. Jsou dny, kdy zoufale potřebuju být sama a jenom odpočívat... Fyzicky jsem na tom (kromě té ochromující únavy) naštěstí docela dobře - záda nebo nohy bolí jen tak aby se neřeklo, žáha se ozve sem tam, když sním něco nevhodného, a ikdyž přes den běhám na záchod každou chvíli (miminko je hlavou nahoru, takže kope do těch "správných" míst), v noci se ještě pořád nebudím a spím jak zabitá. Jako obvykle přibírám zase celkem dost (aktuálně mám nahoře asi 9-10kg), což mě trochu štve, protože už teď si připadám neohrabaně a nepohyblivě. V posledních dnech jsem se přistihla, že se drbu víc, než je běžné a začínám být nervózní z toho, jestli se už nehlásí hepatopatie. Stejně tak to ale může být jen psychické, protože je jasné, že když čekáte na nějaký konkrétní příznak nemoci, pravděpodobně se objeví. Po další kontrole a jaterních testech budu moudřejší... Celkově se snažím zvolnit a přizpůsobit se tomu, že těhotenství je opravdu jiný stav. Mám v hlavě spoustu plánů a nápadů co bych chtěla nebo měla udělat, ale nejsem schopná téměř ničeho. Snažím se s tím smířit, ale jde to dost ztuha. Už se začínám těšit na to, až budu zase normální a schopná nějaké akce. Tohle těhotenství je prostě nejnáročnější ze všech, ale věřím, že výsledek bude stát za to!

středa 15. února 2017

Předjaří

Tohle období nemám ráda. Občasné sluníčko sice předstírá, že už je teplo, ve skutečnosti je ale pořád zima a šedivo. Mám pocit, že jsem celou zimu žila z nějakého záložního zdroje energie, který je v tuhle chvíli skoro úplně vyčerpaný. Už druhý měsíc se plácáme v nemocech, každodenní péče o kluky mě vyčerpává, nemám na nic náladu. Těšila jsem se, jak si tohle (pravděpodobně poslední) těhotenství budu užívat - minimálně jako ta dvě předchozí nebo i víc. Nejdřív ale byly nevolnosti a poslední týdny se mi zase zdá, že než o užívání jde o přežívání. Za miminko v bříšku jsem samozřejmě vděčná, ale ta pravá radost, kterou si pamatuju z čekání na Bertíka i Prokopa, přichází jen výjimečně. Snad mi pomůže čtyřdenní pauza na jihu Španělska, kam se s mužem chystáme. Nebo skutečné jaro. A nebo prostě nějak těch pár zbývajících měsíců zvládneme a po šestinedělí zase pomalu začne být dobře.

úterý 7. února 2017

Prokop dva a půl

Ve chvílích, kdy se mu to hodí, o sobě občas tvrdí, že je miminko, ale nikdo mu na to už     neskočí :). Je to už dlouho opravdový chlapeček se vším všudy. Rázný, důrazný a průrazný, ale i citlivý, roztomilý a něžný. Umí mlátit a řvát, až z toho bolí uši, ale i mazlit se a vyznávat lásku. Bertíkův největší a nejlepší parťák, ale i rival. A tak to asi všechno má být. Mluví úplně skvěle (tedy, co se týká výslovnosti, samozřejmě ještě nemá všechno úplně vypilované, ale s Bertíkem jsou na tom tak nějak podobně). Do svých proslovů plynule zařazuje fráze a hlášky z různých knížek a pohádek, což působí často vtipně. Pomaličku přichází období "proč", ale zatím to je snesitelné ;). Nejoblíbenější hračky: vláčkodráha, autíčka, případně oboje dohromady a různé bouračky a železniční neštěstí. Nejoblíbenější pohádky: z knížek Včelí medvídci, Kvak a Žbluňk, Skříp, škráb, píp a žbluňk, Krtek. Z večerníčků: Peppa, Pohádky o mašinkách, Mašinka Tomáš. Nejoblíbenější jídla: rizoto, šunkofleky, muffiny, cherry rajčátky, cokoli se sýrem, černé olivy, jablíčko s burákovým máslem. Momentálně je nemocný - poprvé má někdo z našich dětí angínu. Bojuje s tím statečně, ale celkově je to s ním náročnější. Jinak ale je v zásadě pohodový a veselý, ikdyž dokáže dát jasně najevo co chce a nechce. S Bertíkem se mají opravdu rádi, dokážou si spolu krásně hrát a to jak s hračkami, tak bez nich jen za pomoci (hlavně Bertíkovy) fantazie. Miminko ho zatím nějak moc nezajímá, ikdyž rád řeší to, kde bude sedět u stolu :). Přestože bych ho někdy nejradši přetrthla, je to můj mazlíček a já si to hrozně užívám, protože to uteče jako voda...

pondělí 30. ledna 2017


už 24. týden

Je to klišé, ale tohle těhotenství utíká nějak rychle. Překvapivě celkem zvládám registrovat, v kterém týdnu přibližně jsem, ale ikdyž je to už šestý měsíc (no fakt!), nemůžu se zbavit pocitu, že jsem pořád vlastně skoro na začátku a na všechno je ještě spousta času. Předpokládám, že za tuhle iluzi může fakt, že jsem zvyklá rodit v srpnu, takže koncem ledna doopravdy ještě je brzo. Navíc mi všichni říkají, jaké mám malé bříško. Takže když mě začně pálit žáha, bolet nohy nebo záda, nemůžu se zvednout ze země nebo pořádně otočit na druhý bok, vždycky se strašně divím, že UŽ je to tady. Ale ono to tak doopravdy je. Miminko je na cestě a ta se každým dnem krátí. Snažím se tomu uvěřit - budeme mít tři děti. Obávám se ale, že dokud to třetí nebudu držet v náručí, stejně tomu úplně věřit nedokážu. Je to až příliš velký zázrak.

neděle 22. ledna 2017

Rýmička, kašlíček

Už skoro dva týdny bojuju s nachlazením. Není to nic smrtelně vážného - rýma, kašel, bolavá hlava a krk, únava... znáte to. Ale tentokrát mě to fakt vzalo. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Ta neschopnost starat se o děti a domácnost podle svých představ mě dost zdeptala. Ve dnech, kdy jsem se snažila fungovat jako obvykle, jsem byla totálně vyčerpaná a litovala se, že si nemůžu odpočinout. A ve dnech, kdy jsem se na všechno vykašlala a snažila se odpočívat, jsem zase byla úplně rozhozená z toho, jak to doma vypadá. Tím nemyslím jen nepořádek a absenci pořádného jídla, ale hlavně znuděné děti (ne, nevydrží celé odpoledne koukat na pohádky), které moje špatné rozpoložení samozřejmě vycítily a ještě znásobily tím svým. Tenhle víkend jsem prakticky celý strávila v posteli a zdá se, že to přineslo svoje ovoce - cítím se o poznání líp a věřím, že zase budu schopná normálně fungovat. Je na to totiž nejvyšší čas, Prokopovi se pravděpodobně rozjíždí laryngitida a Bertík sice zatím nekašle, ale podle toho, jakým hlasem mluví, má určitě hlavu plnou rýmy. Doufám, že teda zase o ně zase budu moct pečovat jako už tolikrát. Mít nemocné děti je totiž samozřejmě nemilé, ale když onemocní máma, je to snad ještě horší.

čtvrtek 19. ledna 2017

Nevydržela jsem...

Od začátku tohodle těhotenství jsem si přála nenechat si říct pohlaví miminka. Chtěla bych aspoň jednou zažít to překvapení na porodním sále a navíc mě děsila představa toho, že už s břichem budu poslouchat, jaký jsem chudák, že budu mít tři kluky. Vždyť třetí kluk by nebyl žádná tragédie, naopak chlapečci se jednomyslně shodli na tom, že bratříček by byl lepší. Jenže pak se mi zdály dva sny. Říká se, že těhotné mívají hodně živé a divoké sny, ale já jsem nic takového nezaznamenala. Večer vytuhnu během minuty a spím jako zabitá až do rána. Vlastně za celou dobu, co jsem těhotná, si pamatuju jen ty dva sny. A oba byly o tom, že čekáme nebo že se nám narodila holčička. Takže mi to nasadilo brouka do hlavy, jestli se mi moje podvědomí snaží něco sdělit nebo je to jen přání (co si budeme nalhávat, po holčičce přecejen toužím trošku víc) otcem myšlenky, respektive snu. A začala jsem o tom přemýšlet a přemýšlet, až mi nakonec nezbylo nic jiného, než původní plány změnit a pana doktora se při nejbližším ultrazvuku zeptat (a dalšího pana doktora při dalším ultrazvuku pro jistotu taky). Nebudu vás dál napínat, ty šatičky z úvodního obrázku nezůstanou na dně skříně :) Holčičku mi potvrdili oba dva, dokonce jsem to i na vlastní oči viděla, takže tomu začínám věřit a kupovat růžové mini-oblečky, které samozřejmě vůbec nepotřebujeme, ale jsou RŮŽOVÉ! Vím, že do porodu nikdy není nic jisté, ale i kdyby to byl nakonec další chlapeček, aspoň na chvilku si tu představu dcery užiju.

pondělí 9. ledna 2017

Dvoupatrová

O víkednu u nás doma proběhla velká akce, která zahrnovala přesuny nábytku, vrtačku, elektrický šroubovák, spousty prken a šroubů... Až z toho vzniknul nový dětský pokoj. Původní plány byly daleko skromnější. Bylo prostě potřeba Prokopovi pořídit větší postel, aby si do té jeho miminkovské mohlo lehnout miminko, až na to přijde. Nakonec jsme ale v povánočním výprodeji našli krásnou palandu a tak jsme plány změnili. Kluci dostali nové lampičky, Bertík se konečně dočkal velké deky a oba jsou úplně nadšení. Dokonce tak moc, že obě noci zatím prospali u sebe, tedy bez toho, aby se k přesunuli k nám do postele jako obvykle. (To se samozřejmě zase může změnit, ale i tak dvakrát po sobě se probudit v posteli jen vedle manžela, to je velký zážitek!) Jediné negativum vidím v tom, že nám tímhle krokem zase nějak moc vyrostli a dospěli. Hlavně Prokop - jeden den šel spát do malé postýlky pro miminka a druhý vesele vylezl na palandu. (Ano, nahoře spí on. Tak si to s Bertíkem domluvili a tak jsme i my radši, protože náš druhorozený je zkrátka pohybově zdatnější, ne nadarmo mu interně říkáme "opice".) Jsem na ně oba hrdá, jaké dělají pokroky, jak se osamostatňují, ale zároveň mě to pod vlivem rozbouřených hormonů až rozlítostňuje. Ještě že je na cestě další malé miminko! :)

pondělí 2. ledna 2017

Za pět měsíců v pěti

20. týden
S největší pravděpodobností to teda bude o něco dřív než za pět měsíců, ale den sem, den tam. S klukama je to poslední dobou docela pohoda - už jsou oba dost velcí a relativně samostatní, dokážou si sami hrát, dá se s nimi toho hodně podniknout, jejich chování už není tak úplně nevypočitalené (ikdyž samozřejmě mají své dny a chvíle, kdy bych je přetrhla)... S miminkem se rozjede zase nový kolotoč, který se podle mých zkušeností trochu zpomalí tak za rok a půl, spíš dva roky. Takže teď, dokud je ještě více méně klid, ráda bych co nejvíc využila možností, které se nám nabízejí. Můj to-do list nebo spíš seznam přání vypadá asi takhle:

1. Zajít si s mužem na dobou večeři. Několikrát :)
2. Jít do ZOO. Nejlíp někdy na jaře, v březnu nebo dubnu.
3. Dolepit fotky do našeho rodinného alba. Momentálně jsem u ledna 2016...
4. Několikrát jít do divadla.
5. Sepsat aktualizovaný seznam jídel, která vaříme - to věčné vymýšlení, co k obědu a večeři, je úmorné.
6. Vyrazit s mužem někam na pár dní (nebo aspoň na víkend) jen ve dvou.
7. Upéct dort. Žádná rodinná slavnost nás nečeká, takže jen tak :)
8. Přečíst několik knížek.
9. Jet s dětmi aspoň na pár výletů.
10. Vyjet s klukama na Petřín lanovkou (doufám, že bude fungovat).
11. Pořádně uklidit byt. Uspořádat věci, které to potřebují a poctivě vygruntovat.
12. Ušít závěsy do obýváku. Manžel po nich touží od doby, kdy jsme se sem nastěhovali.
13. Zařídit si jeden celý den (nebo rovnou víkend!) jen pro sebe. Ideálně v květnu, poslat děti s mužem na chalupu a užít si poslední chvilky klidu, přichystat oblečky pro miminko a tak.

Když to tak po sobě čtu, tak si říkám, že mám vlastně docela dost co dělat. A to je dobře!