středa 17. května 2017

Za pár dnů...

39.týden
...nás už bude pět. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že vážně budeme mít další miminko. V pondělí jsem byla na kontrole v porodnici (naštěstí už poslední, protože se vším všudy to byla zábava na čtyři hodiny) a všechno vypadá docela dobře. Miminko je teda docela malé a moje jizva hodně tenká, ale prý je to v pohodě, tak tomu budu věřit. Pokud se děťátku nebude chtít dřív, příští čtvrtek ho už uvidíme. Je to zvláštní, vědět předem přesné datum a musím se přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem se smířila s tím, že to fakt přijde a že už můžu odpočítávat dny, ale v tuhle chvíli jsem zase v klidu a moc se těším. Vím, že to nebude sranda a je mi jasné, že noc před akcí asi nebudu spát, ale konečně si tu svoji malinkou holčičku (jestli z ní nakonec bude chlapeček, tak asi budu trochu v šoku:)) pochovám, očuchám, pohladím... To stojí za všechny nervy, nepříjemnosti i bolesti.

pondělí 8. května 2017

Poslední příležitosti

Porodem dítěte samozřejmě život nekončí, naopak nový začíná, ale s novorozencem se spousta věcí dost dobře dělat nedá nebo na to nejsou síly. Ještě nedávno jsem se bála, že se před porodem budu nudit a teď najednou nevím, kam dřív skočit. Už jsme stihli poslední víkend ve dvou, večeři v dobré restauraci, divadelní představení, několik setkání a před pár hodinami jsme se vrátili z prodlouženého víkendu v Krkonoších, kde jsem překvapivě v pohodě vyšlápla i nějaký ten kopec. Na seznamu je toho ale pořád ještě hodně-zajít do knihovny, zasadit sazenice rajčat a lilku, vyřídit cosi v pojišťovně, vyvézt se s klukama lanovkou na Petřín, sejít se minimálně s dvěma kamarádkami a jejich dětmi, dopřipravovat drobnosti pro miminko, využít s Bertíkem a Prokopem poslední volný vstup do solné jeskyně, užít si o samotě den a noc, jít na besídku ke dni matek, kterou pořádá Bertíkova školka, zúčastnit se holčičího mejdanu spojeného s výměnou nepotřebného oblečení, navařit jídla do mrazáku (v šestinedělí jako když najdeš) a do toho všeho chodit už do porodnice na kontroly... Sice se po dlouhé době najednou cítím, že mám energie na rozdávání, ale i tak je mi jasné, že za ty tři týdny (ve skutečnosti teda ještě míň), které mi do příchodu miminka zbývají, nemám šanci všechno stihnout. Ale to nevadí, co stihnu, to stihnu a už se těším, jak budu po porodu jen ležet v posteli a mazlit se s tou mou malinkou holčičkou.

sobota 22. dubna 2017

Těšení

Od chvíle, kdy jsme do světa vypustili zprávu, že čekáme miminko, se na naše kluky sypou dotazy, jak se na sourozence těší. Až do nedávna nebylo nadšení ani zdaleka takové, jaké tázající očekávali. Když se jedna moje kamarádka snažila s Bertíkem zavést řeč na to, že až bude sestřička větší, asi jí pořídíme nějaké panenky a hračky pro holky, protože teď žádné nemáme, on jen suše odvětil: "Nemáme. Nepotřebujeme." Prokop docela často řešil, kde bude miminko sedět u stolu a Bertíka zajímalo, jak je zrovna asi velké, ale to bylo tak nějak všechno. Jak ale moje břicho roste a v bytě přibývá miminčích věcí, začíná být pro kluky představa sourozence reálnější a víc se o něj zajímají. Chvilky, kdy rukama zkoumají pohyby miminka, mě fakt dojímají. A Bertík už má přesně naplánované, jak bude sestřičku učit jezdit na motorce, hlavně teda brzdit, prý aby se nám nerozmlátila. Nejvíc ze všech se ale pochopitelně těším já. Tohle těhotenství mi opravdu dává zabrat od začátku do konce. Neustále mě něco bolí, tlačí, píchá, jediné slušné těhotenské kalhoty na mě pomalu ale jistě začínají praskat ve švech, nemůžu pořádně jíst, spát, chodit. Zkrátka je mi moje tělo už strašně nepohodlné a já se nemůžu dočkat, až se zase začnu vracet do normálu a miminko si budu užívat i s klukama a manželem.

středa 12. dubna 2017

Můj malý

I když mě dokáže vytočit na nejvyšší obrátky, v naprosté většině času, si Prokopovu přítomnost moc užívám. Intenzivně vnímám, že teď si můžeme užít poslední chvíle "ve dvou". Když je Bertík ve školce, jsme spolu doma, vaříme, hrajeme si, čteme, uklízíme, povídáme si a je nám spolu moc dobře. Pořád mě překvapuje, co všechno dokáže vymyslet a jak skvěle si může člověk pokecat s dvouletým dítětem. Zatímco Bertík je taková vytáhlá žížala, Prokop je (a vždycky byl) spíš menší, robustnější a kulatější. Díky tomu vypadá pořád trošku miminkovsky a já ho tak chtě nechtě vnímám. Je mi ale jasné, že jakmile se doma objeví opravdové malé miminko, najednou mi dojde, že už i on je velký kluk, jak o sobě rád prohlašuje. Ale v těch pár zbývajících týdnech si ho chci užít a vymazlit do zásoby, protože benjamínek může být jen jeden a Prokopův čas nejmladšího člena rodiny se chýlí ke konci...

středa 5. dubna 2017

Pomalu



33.týden 
Kromě bolestí zad a únavy se cítím výborně. Snad nejlíp za celé těhotenství. Hrozně mi pomáhá sluníčko a teplo a taky to, že už tomu těhotenství vidím na konec. Jenom jednou otočím list v kalendáři a budeme mít miminko! Teprve teď se doopravdy začínám těšit, představovat si tu svou malinkou holčičku (ikdyž to stejně moc nejde) a pomalu se chystat. Vyprala jsem oblečeníčko, postupně dávám dohromady věci do porodnice, chystáme se složit postýlku, kolébku a přebalovací pult, vyprat pleny a poskládat je na novosklad, vytáhnout ze sklepa kočárek a pořádně ho vyčistit, dokoupit poslední drobnosti... Celkově jsem se teď zklidnila a miminko v bříšku si docela užívám. Ještě aby ne, když je tak hodné! Sem tam dokáže pěkně řádit, ale obvykle jen tak lehce šťouchá, abych věděla, že tam doopravdy je. A hlavně pořád mě nechá spát celou noc. Už teda přestávám mít ten super-tvrdý spánek, na který jsem byla zvyklá, ale usínám rychle a stále nemusím v noci chodit na záchod, což v osmém měsíci fakt nechápu, ale rozhodně si nestěžuju :)


pátek 31. března 2017

Sezona zahájena

Jedna z mála věcí, které mě na našem současném bytě mrzí, je absence zahrady. V Praze si ale člověk nemůže moc vybírat, takže jsem fakt vděčná i za balkon. Zatímco minulou zimu mi tam spousta kytek krásně přežila, letos všechno zmrzlo (nebo uschlo?). Tak jsme se vydali do OBI pro hlínu a pelargonie (tentokrát zkouším převislé) a na trh pro bylinky (máme mátu, dobromysl, koriandr, tymián a bazalku), s klukama pořádně celý balkon vyčistili a pustili se do přesazování. Teď už se každý den dožadují toho, aby mohli na kytky stříkat z rozprašovačů a zalívat, takže nedostatku vody se bát nemusím. Spíš naopak :) Časem ještě zasadíme hrášek a rajčata, možná přibude nějaká kvetoucí paráda a pak už si to budeme jen užívat.

úterý 21. března 2017

Kde, kdy, jak?

Břicho roste a roste, týdny ubíhají (moc rychle a zároveň i moc pomalu) a já cítím, že začíná jít do tuhého. Jsem opravdu ráda, že veškeré závažnější těhotenské potíže se mi stále vyhýbají, přesto mi ale i ty běžné už dost ztrpčují život. Žáha, únava a hlavně záda. Ach ta záda! V posledních dnech bolí nonstop, jen se během dne mění intenzita z otravné přes nesnesitelnou až po paralyzující. Není se co divit, že už se nemůžu dočkat, až to budu mít za sebou. Jenže, ono to taky nebude jen tak. Po mnoha a mnoha hodinách přemýšlení, googlování, pročítání a přispívání do různých internetových diskuzí jsem došla k závěru, že pokoušet se o přirozený porod po dvou sekcích je mimo mé možnosti. Důvodů je víc, radost z toho nemám, ale celkem jsem se smířila a už se v tom nechci moc patlat. Teď ovšem přichází na řadu otázka, kde teda to dítě přivést na svět. Stejně jako u předchozích těhotenství jsem se (v tom absurdním 14.týdnu) zaregistrovala do Podolí. To mi ale nebrání pohrávat si s myšlenkou, že někde jinde by to třeba bylo lepší. Nejbližší alternativou jsou Neratovice, kde jsem se byla i podívat. Porodnice je příjemně malinká, porodní asistentka byla milá, nadstandardní pokoje o poznání levnější než v Podolí a určitě i dostupnější, a možnost být hned po operaci s miminkem a mužem na pokoji. Přesto si ale pořád nejsem jistá, jestli se radši zase nevrátit na "místo činu". Podolskou porodnici mám o dost blíž, manžel tam může být se mnou na operačním sále (v Neratovicích by musel čekat vedle),vím, že tam jsou jedni z nejlepších doktorů u nás a že z lékařského hlediska určitě udělají císaře perfektně, kdyby se něco dělo s miminkem, jsou tam na to vybavení, znám to tam a vím, do čeho jdu a říkám si, že když jsem to tam zvládla dvakrát, tak proč ne potřetí. Takže nakonec teď vím akorát to, že nevím. Do termínu mi zbývají dva měsíce, což je ještě pořád docela dost, ale ráda bych v tom už měla jasno, což zatím rozhodně nemám... Manžel po dlouhé debatě nakonec prohlásil, že mi toho císaře udělá doma sám a bude klid :D

pátek 10. března 2017

Nový život

Minulou středu se nám narodil synovec. Krása. Tak dlouho jsem neměla v ruce novorozence, až jsem zapomněla, jak je to malinké. Ikdyž oproti našim ani ne tříkilovým chlapečkům byl veliký... Konečně přichází jaro. Raduju se z každého stupně na teploměru, z rašících pupenů, ze všeho, co už je na spadnutí. Jsem čím dál víc těžká, velká, neohrabaná, unavená a neschopná, ale pomalu tomu začínám vidět na konec. Bříško zase povyrostlo a já z něj mám radost. Trochu se uklidňuju (ikdyž představa porodu mi pořád na náladě moc nepřidává) a mám pocit, že ty zbývající dva a půl měsíce bych si v rámci možností mohla docela užít. Možnosti mám teda poměrně omezené, ale snažím se nevyčítat si, co všechno nezvládám a věřit tomu, že to všichni přežijeme ve zdraví... Nesystematicky nakupuju šatičky a růžová trička a těším se na tu naši (už třikrát potvrzenou :)) holčičku.

sobota 4. března 2017

Bertík - čtyři a půl

Za "chvíli" mu bude pět, nemůžu tomu uvěřit! Už je tak velký, že mi občas přijde hrozně divné mu říkat, co má/nemá dělat. Jako bych to říkala dospělému. (Vždycky ale brzo pochopím, že dospělý ještě fakt není ;)) Někdy to s ním není lehké - je tak jedinečný a svůj, že se to často vymyká běžným výchovným i komunikačním postupům. Na druhou stranu, ale spoustu problémů, které běžně rodiče takhle starých dětí řeší, já vůbec neznám. Má opravdu bohatou fantazii, úplně mě to fascinuje. Dokáže třeba hodinu někde stát nebo sedět a zaujatě vyprávět příhody ze svého vnitřního světa. Nejčastěji se v nich vyskytují tramvaje, případně další dopravní prostředky. Tramvaje celkově jsou u nás doma téma číslo jedna. Z hraček ho baví vláčkodráha a nově taky geoboard (ten dostal už v listopadu k svátku, ale samostatně se s ním naučil pracovat až nedávno). Nadšení z vaření a dalších domácích prací se ho stále drží a už mi opravdu dokáže pomoct (třeba vypne pračku a vyndá z ní prádlo do sušičky, utře špinavou linku atd.). Pozná všechna čísla (už začíná rozmět i dvouciferným) a většinu písmen. Některá čísla nebo písmena dokáže napsat, ale celkově to s psaním, resp. kreslením moc slavné není - tužku pořád drží v pěsti a výtvarně tvoří jen ve školce, doma si k tomu sám od sebe nesedne a ani ho to moc nebaví. K většině svých her nepotřebuje nic kromě Prokopa. Bertík vymýšlí a vymýšlí, Prokop se toho chytí  a už to jede. Kromě toho, že si často hrají na tramvaje nebo vláčky, míváme doma potopu, při které se musí zapnout barvy a rámus (neptejte se mě, co to znamená a jak na to přišel) nebo pořádá "koncert", na který zve všechny přátele a já pak musím sedět na gauči a sledovat jeho vystoupení (obvykle se skládá z dlouhého úvodu, ve kterém přátelům ukazuje, kde jsou záchody, usazuje je na místa a odnáší miminko do kolíbky, aby nebrečelo, pak se řeší Kvak a Žbluňk, potom čaruje a nakonec pouští pohádky-Mašinku Tomáše). Ve školce je pořád spokojený, ikdyž málokdy z něj dostanu, co tam dělal. Pravděpodobně tam nemá moc kamarádů (i paní učitelka mi potvrdila, že většina ostatních kluků je na Bertíka moc divokých), ale nevadí mu to. Když potkáme venku nějaké dítě ze třídy, vždycky Bertíka nadšeně zdraví, on ale bývá myšlenkami tak mimo, že si toho většinou ani nevšimne, natož aby na pozdrav odpověděl. Zato když kolem jede tramvaj, tak si ví o každém detailu :). S Prokopem se samozřejmě často hádají a mlátí, ale jeden bez druhého nedá ani ránu a mají se opravdu rádi. Doufám, že stejné to bude brzo i s dalším sourozencem.

pondělí 27. února 2017

Druhý trimestr potřetí

Někdo si nevidí na špičku nosu, někdo na špičky nohou...
Už jenom tři měsíce. Ještě tři měsíce... Říká se, že druhý trimestr je z celého těhotenství nejhezčí. Těšila jsem se na něj a ten čtvrtý měsíc jsem si opravdu užívala. Ta úleva, že mi není špatně! Pátý a šestý měsíc už ale byly horší. Únava, neschopnost a nechuť cokoli dělat, nálada na nic, sama bych si často nafackovala. Něco podobného jsem zažívala i v předchozích těhotenstvích, tentokrát je to ale daleko intenzivnější. Péče o kluky mě často opravdu vyčerpává a mívám pocit, že následujích pár měsíců by se o ně radši měl starat někdo jiný. Jsou dny, kdy zoufale potřebuju být sama a jenom odpočívat... Fyzicky jsem na tom (kromě té ochromující únavy) naštěstí docela dobře - záda nebo nohy bolí jen tak aby se neřeklo, žáha se ozve sem tam, když sním něco nevhodného, a ikdyž přes den běhám na záchod každou chvíli (miminko je hlavou nahoru, takže kope do těch "správných" míst), v noci se ještě pořád nebudím a spím jak zabitá. Jako obvykle přibírám zase celkem dost (aktuálně mám nahoře asi 9-10kg), což mě trochu štve, protože už teď si připadám neohrabaně a nepohyblivě. V posledních dnech jsem se přistihla, že se drbu víc, než je běžné a začínám být nervózní z toho, jestli se už nehlásí hepatopatie. Stejně tak to ale může být jen psychické, protože je jasné, že když čekáte na nějaký konkrétní příznak nemoci, pravděpodobně se objeví. Po další kontrole a jaterních testech budu moudřejší... Celkově se snažím zvolnit a přizpůsobit se tomu, že těhotenství je opravdu jiný stav. Mám v hlavě spoustu plánů a nápadů co bych chtěla nebo měla udělat, ale nejsem schopná téměř ničeho. Snažím se s tím smířit, ale jde to dost ztuha. Už se začínám těšit na to, až budu zase normální a schopná nějaké akce. Tohle těhotenství je prostě nejnáročnější ze všech, ale věřím, že výsledek bude stát za to!

středa 15. února 2017

Předjaří

Tohle období nemám ráda. Občasné sluníčko sice předstírá, že už je teplo, ve skutečnosti je ale pořád zima a šedivo. Mám pocit, že jsem celou zimu žila z nějakého záložního zdroje energie, který je v tuhle chvíli skoro úplně vyčerpaný. Už druhý měsíc se plácáme v nemocech, každodenní péče o kluky mě vyčerpává, nemám na nic náladu. Těšila jsem se, jak si tohle (pravděpodobně poslední) těhotenství budu užívat - minimálně jako ta dvě předchozí nebo i víc. Nejdřív ale byly nevolnosti a poslední týdny se mi zase zdá, že než o užívání jde o přežívání. Za miminko v bříšku jsem samozřejmě vděčná, ale ta pravá radost, kterou si pamatuju z čekání na Bertíka i Prokopa, přichází jen výjimečně. Snad mi pomůže čtyřdenní pauza na jihu Španělska, kam se s mužem chystáme. Nebo skutečné jaro. A nebo prostě nějak těch pár zbývajících měsíců zvládneme a po šestinedělí zase pomalu začne být dobře.

úterý 7. února 2017

Prokop dva a půl

Ve chvílích, kdy se mu to hodí, o sobě občas tvrdí, že je miminko, ale nikdo mu na to už     neskočí :). Je to už dlouho opravdový chlapeček se vším všudy. Rázný, důrazný a průrazný, ale i citlivý, roztomilý a něžný. Umí mlátit a řvát, až z toho bolí uši, ale i mazlit se a vyznávat lásku. Bertíkův největší a nejlepší parťák, ale i rival. A tak to asi všechno má být. Mluví úplně skvěle (tedy, co se týká výslovnosti, samozřejmě ještě nemá všechno úplně vypilované, ale s Bertíkem jsou na tom tak nějak podobně). Do svých proslovů plynule zařazuje fráze a hlášky z různých knížek a pohádek, což působí často vtipně. Pomaličku přichází období "proč", ale zatím to je snesitelné ;). Nejoblíbenější hračky: vláčkodráha, autíčka, případně oboje dohromady a různé bouračky a železniční neštěstí. Nejoblíbenější pohádky: z knížek Včelí medvídci, Kvak a Žbluňk, Skříp, škráb, píp a žbluňk, Krtek. Z večerníčků: Peppa, Pohádky o mašinkách, Mašinka Tomáš. Nejoblíbenější jídla: rizoto, šunkofleky, muffiny, cherry rajčátky, cokoli se sýrem, černé olivy, jablíčko s burákovým máslem. Momentálně je nemocný - poprvé má někdo z našich dětí angínu. Bojuje s tím statečně, ale celkově je to s ním náročnější. Jinak ale je v zásadě pohodový a veselý, ikdyž dokáže dát jasně najevo co chce a nechce. S Bertíkem se mají opravdu rádi, dokážou si spolu krásně hrát a to jak s hračkami, tak bez nich jen za pomoci (hlavně Bertíkovy) fantazie. Miminko ho zatím nějak moc nezajímá, ikdyž rád řeší to, kde bude sedět u stolu :). Přestože bych ho někdy nejradši přetrthla, je to můj mazlíček a já si to hrozně užívám, protože to uteče jako voda...

pondělí 30. ledna 2017


už 24. týden

Je to klišé, ale tohle těhotenství utíká nějak rychle. Překvapivě celkem zvládám registrovat, v kterém týdnu přibližně jsem, ale ikdyž je to už šestý měsíc (no fakt!), nemůžu se zbavit pocitu, že jsem pořád vlastně skoro na začátku a na všechno je ještě spousta času. Předpokládám, že za tuhle iluzi může fakt, že jsem zvyklá rodit v srpnu, takže koncem ledna doopravdy ještě je brzo. Navíc mi všichni říkají, jaké mám malé bříško. Takže když mě začně pálit žáha, bolet nohy nebo záda, nemůžu se zvednout ze země nebo pořádně otočit na druhý bok, vždycky se strašně divím, že UŽ je to tady. Ale ono to tak doopravdy je. Miminko je na cestě a ta se každým dnem krátí. Snažím se tomu uvěřit - budeme mít tři děti. Obávám se ale, že dokud to třetí nebudu držet v náručí, stejně tomu úplně věřit nedokážu. Je to až příliš velký zázrak.

neděle 22. ledna 2017

Rýmička, kašlíček

Už skoro dva týdny bojuju s nachlazením. Není to nic smrtelně vážného - rýma, kašel, bolavá hlava a krk, únava... znáte to. Ale tentokrát mě to fakt vzalo. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Ta neschopnost starat se o děti a domácnost podle svých představ mě dost zdeptala. Ve dnech, kdy jsem se snažila fungovat jako obvykle, jsem byla totálně vyčerpaná a litovala se, že si nemůžu odpočinout. A ve dnech, kdy jsem se na všechno vykašlala a snažila se odpočívat, jsem zase byla úplně rozhozená z toho, jak to doma vypadá. Tím nemyslím jen nepořádek a absenci pořádného jídla, ale hlavně znuděné děti (ne, nevydrží celé odpoledne koukat na pohádky), které moje špatné rozpoložení samozřejmě vycítily a ještě znásobily tím svým. Tenhle víkend jsem prakticky celý strávila v posteli a zdá se, že to přineslo svoje ovoce - cítím se o poznání líp a věřím, že zase budu schopná normálně fungovat. Je na to totiž nejvyšší čas, Prokopovi se pravděpodobně rozjíždí laryngitida a Bertík sice zatím nekašle, ale podle toho, jakým hlasem mluví, má určitě hlavu plnou rýmy. Doufám, že teda zase o ně zase budu moct pečovat jako už tolikrát. Mít nemocné děti je totiž samozřejmě nemilé, ale když onemocní máma, je to snad ještě horší.

čtvrtek 19. ledna 2017

Nevydržela jsem...

Od začátku tohodle těhotenství jsem si přála nenechat si říct pohlaví miminka. Chtěla bych aspoň jednou zažít to překvapení na porodním sále a navíc mě děsila představa toho, že už s břichem budu poslouchat, jaký jsem chudák, že budu mít tři kluky. Vždyť třetí kluk by nebyl žádná tragédie, naopak chlapečci se jednomyslně shodli na tom, že bratříček by byl lepší. Jenže pak se mi zdály dva sny. Říká se, že těhotné mívají hodně živé a divoké sny, ale já jsem nic takového nezaznamenala. Večer vytuhnu během minuty a spím jako zabitá až do rána. Vlastně za celou dobu, co jsem těhotná, si pamatuju jen ty dva sny. A oba byly o tom, že čekáme nebo že se nám narodila holčička. Takže mi to nasadilo brouka do hlavy, jestli se mi moje podvědomí snaží něco sdělit nebo je to jen přání (co si budeme nalhávat, po holčičce přecejen toužím trošku víc) otcem myšlenky, respektive snu. A začala jsem o tom přemýšlet a přemýšlet, až mi nakonec nezbylo nic jiného, než původní plány změnit a pana doktora se při nejbližším ultrazvuku zeptat (a dalšího pana doktora při dalším ultrazvuku pro jistotu taky). Nebudu vás dál napínat, ty šatičky z úvodního obrázku nezůstanou na dně skříně :) Holčičku mi potvrdili oba dva, dokonce jsem to i na vlastní oči viděla, takže tomu začínám věřit a kupovat růžové mini-oblečky, které samozřejmě vůbec nepotřebujeme, ale jsou RŮŽOVÉ! Vím, že do porodu nikdy není nic jisté, ale i kdyby to byl nakonec další chlapeček, aspoň na chvilku si tu představu dcery užiju.

pondělí 9. ledna 2017

Dvoupatrová

O víkednu u nás doma proběhla velká akce, která zahrnovala přesuny nábytku, vrtačku, elektrický šroubovák, spousty prken a šroubů... Až z toho vzniknul nový dětský pokoj. Původní plány byly daleko skromnější. Bylo prostě potřeba Prokopovi pořídit větší postel, aby si do té jeho miminkovské mohlo lehnout miminko, až na to přijde. Nakonec jsme ale v povánočním výprodeji našli krásnou palandu a tak jsme plány změnili. Kluci dostali nové lampičky, Bertík se konečně dočkal velké deky a oba jsou úplně nadšení. Dokonce tak moc, že obě noci zatím prospali u sebe, tedy bez toho, aby se k přesunuli k nám do postele jako obvykle. (To se samozřejmě zase může změnit, ale i tak dvakrát po sobě se probudit v posteli jen vedle manžela, to je velký zážitek!) Jediné negativum vidím v tom, že nám tímhle krokem zase nějak moc vyrostli a dospěli. Hlavně Prokop - jeden den šel spát do malé postýlky pro miminka a druhý vesele vylezl na palandu. (Ano, nahoře spí on. Tak si to s Bertíkem domluvili a tak jsme i my radši, protože náš druhorozený je zkrátka pohybově zdatnější, ne nadarmo mu interně říkáme "opice".) Jsem na ně oba hrdá, jaké dělají pokroky, jak se osamostatňují, ale zároveň mě to pod vlivem rozbouřených hormonů až rozlítostňuje. Ještě že je na cestě další malé miminko! :)

pondělí 2. ledna 2017

Za pět měsíců v pěti

20. týden
S největší pravděpodobností to teda bude o něco dřív než za pět měsíců, ale den sem, den tam. S klukama je to poslední dobou docela pohoda - už jsou oba dost velcí a relativně samostatní, dokážou si sami hrát, dá se s nimi toho hodně podniknout, jejich chování už není tak úplně nevypočitalené (ikdyž samozřejmě mají své dny a chvíle, kdy bych je přetrhla)... S miminkem se rozjede zase nový kolotoč, který se podle mých zkušeností trochu zpomalí tak za rok a půl, spíš dva roky. Takže teď, dokud je ještě více méně klid, ráda bych co nejvíc využila možností, které se nám nabízejí. Můj to-do list nebo spíš seznam přání vypadá asi takhle:

1. Zajít si s mužem na dobou večeři. Několikrát :)
2. Jít do ZOO. Nejlíp někdy na jaře, v březnu nebo dubnu.
3. Dolepit fotky do našeho rodinného alba. Momentálně jsem u ledna 2016...
4. Několikrát jít do divadla.
5. Sepsat aktualizovaný seznam jídel, která vaříme - to věčné vymýšlení, co k obědu a večeři, je úmorné.
6. Vyrazit s mužem někam na pár dní (nebo aspoň na víkend) jen ve dvou.
7. Upéct dort. Žádná rodinná slavnost nás nečeká, takže jen tak :)
8. Přečíst několik knížek.
9. Jet s dětmi aspoň na pár výletů.
10. Vyjet s klukama na Petřín lanovkou (doufám, že bude fungovat).
11. Pořádně uklidit byt. Uspořádat věci, které to potřebují a poctivě vygruntovat.
12. Ušít závěsy do obýváku. Manžel po nich touží od doby, kdy jsme se sem nastěhovali.
13. Zařídit si jeden celý den (nebo rovnou víkend!) jen pro sebe. Ideálně v květnu, poslat děti s mužem na chalupu a užít si poslední chvilky klidu, přichystat oblečky pro miminko a tak.

Když to tak po sobě čtu, tak si říkám, že mám vlastně docela dost co dělat. A to je dobře!