pondělí 30. ledna 2017


už 24. týden

Je to klišé, ale tohle těhotenství utíká nějak rychle. Překvapivě celkem zvládám registrovat, v kterém týdnu přibližně jsem, ale ikdyž je to už šestý měsíc (no fakt!), nemůžu se zbavit pocitu, že jsem pořád vlastně skoro na začátku a na všechno je ještě spousta času. Předpokládám, že za tuhle iluzi může fakt, že jsem zvyklá rodit v srpnu, takže koncem ledna doopravdy ještě je brzo. Navíc mi všichni říkají, jaké mám malé bříško. Takže když mě začně pálit žáha, bolet nohy nebo záda, nemůžu se zvednout ze země nebo pořádně otočit na druhý bok, vždycky se strašně divím, že UŽ je to tady. Ale ono to tak doopravdy je. Miminko je na cestě a ta se každým dnem krátí. Snažím se tomu uvěřit - budeme mít tři děti. Obávám se ale, že dokud to třetí nebudu držet v náručí, stejně tomu úplně věřit nedokážu. Je to až příliš velký zázrak.

neděle 22. ledna 2017

Rýmička, kašlíček

Už skoro dva týdny bojuju s nachlazením. Není to nic smrtelně vážného - rýma, kašel, bolavá hlava a krk, únava... znáte to. Ale tentokrát mě to fakt vzalo. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Ta neschopnost starat se o děti a domácnost podle svých představ mě dost zdeptala. Ve dnech, kdy jsem se snažila fungovat jako obvykle, jsem byla totálně vyčerpaná a litovala se, že si nemůžu odpočinout. A ve dnech, kdy jsem se na všechno vykašlala a snažila se odpočívat, jsem zase byla úplně rozhozená z toho, jak to doma vypadá. Tím nemyslím jen nepořádek a absenci pořádného jídla, ale hlavně znuděné děti (ne, nevydrží celé odpoledne koukat na pohádky), které moje špatné rozpoložení samozřejmě vycítily a ještě znásobily tím svým. Tenhle víkend jsem prakticky celý strávila v posteli a zdá se, že to přineslo svoje ovoce - cítím se o poznání líp a věřím, že zase budu schopná normálně fungovat. Je na to totiž nejvyšší čas, Prokopovi se pravděpodobně rozjíždí laryngitida a Bertík sice zatím nekašle, ale podle toho, jakým hlasem mluví, má určitě hlavu plnou rýmy. Doufám, že teda zase o ně zase budu moct pečovat jako už tolikrát. Mít nemocné děti je totiž samozřejmě nemilé, ale když onemocní máma, je to snad ještě horší.

čtvrtek 19. ledna 2017

Nevydržela jsem...

Od začátku tohodle těhotenství jsem si přála nenechat si říct pohlaví miminka. Chtěla bych aspoň jednou zažít to překvapení na porodním sále a navíc mě děsila představa toho, že už s břichem budu poslouchat, jaký jsem chudák, že budu mít tři kluky. Vždyť třetí kluk by nebyl žádná tragédie, naopak chlapečci se jednomyslně shodli na tom, že bratříček by byl lepší. Jenže pak se mi zdály dva sny. Říká se, že těhotné mívají hodně živé a divoké sny, ale já jsem nic takového nezaznamenala. Večer vytuhnu během minuty a spím jako zabitá až do rána. Vlastně za celou dobu, co jsem těhotná, si pamatuju jen ty dva sny. A oba byly o tom, že čekáme nebo že se nám narodila holčička. Takže mi to nasadilo brouka do hlavy, jestli se mi moje podvědomí snaží něco sdělit nebo je to jen přání (co si budeme nalhávat, po holčičce přecejen toužím trošku víc) otcem myšlenky, respektive snu. A začala jsem o tom přemýšlet a přemýšlet, až mi nakonec nezbylo nic jiného, než původní plány změnit a pana doktora se při nejbližším ultrazvuku zeptat (a dalšího pana doktora při dalším ultrazvuku pro jistotu taky). Nebudu vás dál napínat, ty šatičky z úvodního obrázku nezůstanou na dně skříně :) Holčičku mi potvrdili oba dva, dokonce jsem to i na vlastní oči viděla, takže tomu začínám věřit a kupovat růžové mini-oblečky, které samozřejmě vůbec nepotřebujeme, ale jsou RŮŽOVÉ! Vím, že do porodu nikdy není nic jisté, ale i kdyby to byl nakonec další chlapeček, aspoň na chvilku si tu představu dcery užiju.

pondělí 9. ledna 2017

Dvoupatrová

O víkednu u nás doma proběhla velká akce, která zahrnovala přesuny nábytku, vrtačku, elektrický šroubovák, spousty prken a šroubů... Až z toho vzniknul nový dětský pokoj. Původní plány byly daleko skromnější. Bylo prostě potřeba Prokopovi pořídit větší postel, aby si do té jeho miminkovské mohlo lehnout miminko, až na to přijde. Nakonec jsme ale v povánočním výprodeji našli krásnou palandu a tak jsme plány změnili. Kluci dostali nové lampičky, Bertík se konečně dočkal velké deky a oba jsou úplně nadšení. Dokonce tak moc, že obě noci zatím prospali u sebe, tedy bez toho, aby se k přesunuli k nám do postele jako obvykle. (To se samozřejmě zase může změnit, ale i tak dvakrát po sobě se probudit v posteli jen vedle manžela, to je velký zážitek!) Jediné negativum vidím v tom, že nám tímhle krokem zase nějak moc vyrostli a dospěli. Hlavně Prokop - jeden den šel spát do malé postýlky pro miminka a druhý vesele vylezl na palandu. (Ano, nahoře spí on. Tak si to s Bertíkem domluvili a tak jsme i my radši, protože náš druhorozený je zkrátka pohybově zdatnější, ne nadarmo mu interně říkáme "opice".) Jsem na ně oba hrdá, jaké dělají pokroky, jak se osamostatňují, ale zároveň mě to pod vlivem rozbouřených hormonů až rozlítostňuje. Ještě že je na cestě další malé miminko! :)

pondělí 2. ledna 2017

Za pět měsíců v pěti

20. týden
S největší pravděpodobností to teda bude o něco dřív než za pět měsíců, ale den sem, den tam. S klukama je to poslední dobou docela pohoda - už jsou oba dost velcí a relativně samostatní, dokážou si sami hrát, dá se s nimi toho hodně podniknout, jejich chování už není tak úplně nevypočitalené (ikdyž samozřejmě mají své dny a chvíle, kdy bych je přetrhla)... S miminkem se rozjede zase nový kolotoč, který se podle mých zkušeností trochu zpomalí tak za rok a půl, spíš dva roky. Takže teď, dokud je ještě více méně klid, ráda bych co nejvíc využila možností, které se nám nabízejí. Můj to-do list nebo spíš seznam přání vypadá asi takhle:

1. Zajít si s mužem na dobou večeři. Několikrát :)
2. Jít do ZOO. Nejlíp někdy na jaře, v březnu nebo dubnu.
3. Dolepit fotky do našeho rodinného alba. Momentálně jsem u ledna 2016...
4. Několikrát jít do divadla.
5. Sepsat aktualizovaný seznam jídel, která vaříme - to věčné vymýšlení, co k obědu a večeři, je úmorné.
6. Vyrazit s mužem někam na pár dní (nebo aspoň na víkend) jen ve dvou.
7. Upéct dort. Žádná rodinná slavnost nás nečeká, takže jen tak :)
8. Přečíst několik knížek.
9. Jet s dětmi aspoň na pár výletů.
10. Vyjet s klukama na Petřín lanovkou (doufám, že bude fungovat).
11. Pořádně uklidit byt. Uspořádat věci, které to potřebují a poctivě vygruntovat.
12. Ušít závěsy do obýváku. Manžel po nich touží od doby, kdy jsme se sem nastěhovali.
13. Zařídit si jeden celý den (nebo rovnou víkend!) jen pro sebe. Ideálně v květnu, poslat děti s mužem na chalupu a užít si poslední chvilky klidu, přichystat oblečky pro miminko a tak.

Když to tak po sobě čtu, tak si říkám, že mám vlastně docela dost co dělat. A to je dobře!