sobota 22. dubna 2017

Těšení

Od chvíle, kdy jsme do světa vypustili zprávu, že čekáme miminko, se na naše kluky sypou dotazy, jak se na sourozence těší. Až do nedávna nebylo nadšení ani zdaleka takové, jaké tázající očekávali. Když se jedna moje kamarádka snažila s Bertíkem zavést řeč na to, že až bude sestřička větší, asi jí pořídíme nějaké panenky a hračky pro holky, protože teď žádné nemáme, on jen suše odvětil: "Nemáme. Nepotřebujeme." Prokop docela často řešil, kde bude miminko sedět u stolu a Bertíka zajímalo, jak je zrovna asi velké, ale to bylo tak nějak všechno. Jak ale moje břicho roste a v bytě přibývá miminčích věcí, začíná být pro kluky představa sourozence reálnější a víc se o něj zajímají. Chvilky, kdy rukama zkoumají pohyby miminka, mě fakt dojímají. A Bertík už má přesně naplánované, jak bude sestřičku učit jezdit na motorce, hlavně teda brzdit, prý aby se nám nerozmlátila. Nejvíc ze všech se ale pochopitelně těším já. Tohle těhotenství mi opravdu dává zabrat od začátku do konce. Neustále mě něco bolí, tlačí, píchá, jediné slušné těhotenské kalhoty na mě pomalu ale jistě začínají praskat ve švech, nemůžu pořádně jíst, spát, chodit. Zkrátka je mi moje tělo už strašně nepohodlné a já se nemůžu dočkat, až se zase začnu vracet do normálu a miminko si budu užívat i s klukama a manželem.

středa 12. dubna 2017

Můj malý

I když mě dokáže vytočit na nejvyšší obrátky, v naprosté většině času, si Prokopovu přítomnost moc užívám. Intenzivně vnímám, že teď si můžeme užít poslední chvíle "ve dvou". Když je Bertík ve školce, jsme spolu doma, vaříme, hrajeme si, čteme, uklízíme, povídáme si a je nám spolu moc dobře. Pořád mě překvapuje, co všechno dokáže vymyslet a jak skvěle si může člověk pokecat s dvouletým dítětem. Zatímco Bertík je taková vytáhlá žížala, Prokop je (a vždycky byl) spíš menší, robustnější a kulatější. Díky tomu vypadá pořád trošku miminkovsky a já ho tak chtě nechtě vnímám. Je mi ale jasné, že jakmile se doma objeví opravdové malé miminko, najednou mi dojde, že už i on je velký kluk, jak o sobě rád prohlašuje. Ale v těch pár zbývajících týdnech si ho chci užít a vymazlit do zásoby, protože benjamínek může být jen jeden a Prokopův čas nejmladšího člena rodiny se chýlí ke konci...

středa 5. dubna 2017

Pomalu



33.týden 
Kromě bolestí zad a únavy se cítím výborně. Snad nejlíp za celé těhotenství. Hrozně mi pomáhá sluníčko a teplo a taky to, že už tomu těhotenství vidím na konec. Jenom jednou otočím list v kalendáři a budeme mít miminko! Teprve teď se doopravdy začínám těšit, představovat si tu svou malinkou holčičku (ikdyž to stejně moc nejde) a pomalu se chystat. Vyprala jsem oblečeníčko, postupně dávám dohromady věci do porodnice, chystáme se složit postýlku, kolébku a přebalovací pult, vyprat pleny a poskládat je na novosklad, vytáhnout ze sklepa kočárek a pořádně ho vyčistit, dokoupit poslední drobnosti... Celkově jsem se teď zklidnila a miminko v bříšku si docela užívám. Ještě aby ne, když je tak hodné! Sem tam dokáže pěkně řádit, ale obvykle jen tak lehce šťouchá, abych věděla, že tam doopravdy je. A hlavně pořád mě nechá spát celou noc. Už teda přestávám mít ten super-tvrdý spánek, na který jsem byla zvyklá, ale usínám rychle a stále nemusím v noci chodit na záchod, což v osmém měsíci fakt nechápu, ale rozhodně si nestěžuju :)