sobota 17. června 2017

Řev a pohoda

Čím víc dětí, tím větší pohoda...
S každým dalším dítětem utíká čas rychleji. Za chvíli bude Lottynce měsíc, nemůžu tomu uvěřit... Od chvíle, kdy jsem se vzpamatovala z porodu a přežila ty první dny, které vůbec nebyly jednoduché, si to fakt užívám. Mít třetí dítě je totiž super. Konečně jsem totiž pochopila, že jakýkoli problém trvá jen chvilku a vůbec nemá smysl se jím znepokojovat. Například u nás bývají odpoledne a večery dost náročné. Kluci jsou už unavení (obzvlášť Prokop, který přestává spát přes den) a Lottka řve, řve a řve. V noci obvykle spí hezky, dopoledne ji stačí pochovat a je v klidu. ale k večeru je to síla. To pak na ni zkouším všechno možné, jen aby se uklidnila a konečně usnula. Jsou to takové ty okamžiky zoufalství, kdy už prostě nevím, co dělat, ale právě v těch chvílích si vždycky vzpomenu na to, že 1)dřív nebo později každé dítě přestane brečet a 2)tohle je maximálně na pár měsíců, které utečou neuvěřitelně rychle. Takže jsem vlastně v klidu (i když už bych si konečně ráda došla na záchod/najedla se/vysprchovala se...) a to mě baví. Snad to tak půjde i dál.

neděle 11. června 2017

Velcí bráchové

Skoro až do konce těhotenství jsem byla přesvědčená o tom, že klukům Lottynčino narození nebude dělat žádný zásadní problém. Bertík už přece jednou tuhle situaci zažil (a zvládnul ji docela v pohodě) a Prokop je zvyklý se o pozornost dělit už od malička. Poslední dny před porodem jsem ale začala trochu pochybovat. Kluci vycítili moji nervozitu a začali se chovat jinak. Prokop byl vzpurnější a uřvanější a Bertík zase ještě citlivější než obvykle. První setkání se sestřičkou proběhlo docela dobře, oba byli trošku zaražení, ale líbila se jim a dokonce se nelekli ani toho, jak vypadám (druhý den po císaři v obří bílé erární košili a s hodně nezdravou barvou v obličeji jsem se bála, že jim pohled na mě způsobí šok). Bertík byl zdrženlivější, zato Prokop si ji hned chtěl hladit a zkoumat. Tohle jim vydrželo i po návratu z porodnice. Bohužel ale ty tendence, co měli před porodem, pokračovaly dál a ještě intenzivněji. Prokop opravdu hodně křičel a vynucoval si pozornost v těch nejnevhodnějších chvílích. Bertík se tvářil docela rozumně a samostatně, ale stačilo jediné neuvážené slovo a okamžitě se rozbrečel. I díky tomu byly ty první dny doma opravdu hodně náročné. Já jsem měla dost co dělat sama se sebou, bojovala s kojením a do toho viděla, jak kluci nezvládají, že se jim nevěnuju, což mi samozřejmě nijak nepřidalo. Věřím ale, že teď už máme nejhorší za sebou. Všichni jsme se uklidnili, nacházíme přijatelný režim pro pětičlennou rodinu, Lotta je většinu času opravdu moc hodné miminko a kluci jsou spokojení, že už zase mají více méně funkční mámu. Uvidíme, jak se jejich vztahy budou vyvíjet dál, ale v tuhle chvíli to vidím docela optimisticky :)

neděle 4. června 2017

Zotavování

Před porodem jsem si naplánovala, že minimálně první týden nevylezu z postele. Abych si pořádně odpočinula a pak mohla v pohodě fungovat. To jsem ale netušila, že to nebude jen moje přání nebo rozmar ale naprostá nutnost. Stejně jako pro mě bylo třetí těhotenství daleko náročnější než předcházející dvě, i poporodní období mi dává mnohem víc zabrat. Nejde ani tak o bolavé břicho a jizvu, ale o celkové vyčerpání. Několik dní po návratu z porodnice jsem měla co dělat, abych při sebemenší námaze neomdlela, naspala jsem toho skoro stejně jako Lottynka     (tj. prakticky celý den i noc) a musela se nechat kompletně obsluhovat. Zatímco s Bertíkem jsem už druhý den doma v pohodě vyrazila na procházku s kočárkem, teď jsem se jen nechala dovézt autem k dětské doktorce a zpátky (a byl to pro mě velký výkon) a na procházku sbírám odvahu až dneska, desátý den po porodu. Nevím, jestli to je tím, že jsem už o něco starší nebo prostě moje tělo nezvládá tři císaře během relativně krátké doby, nebo něčím jiným, ale nebýt muže a mé maminky, naprosto by to nešlo. Teď už začínám pozorovat postupné zlepšování a pomaličku se snad začnu vracet do normálu. Zatím se teda moje dny skládají převážně ze spánku, krmení miminka a odsávání, ale věřím, že zanedlouho budu schopná dělat i něco jiného. Dost by mi pomohlo, kdyby se mi přecejen podařilo normálně kojit, což zatím nejde, ale mám domluvenou návštěvu laktační poradkyně a doufám, že mi pomůže. Kojící čaje piju po litrech, odsávačka si neodpočine, s Lottynkou se mazlíme kůže na kůži, snažím se udržovat pozitivní přístup, hodně odpočívám... Zkrátka dělám všechno, co by se mělo, ale pokud se nám to během následujících dnů nepovede, budu muset polevit, protože až budu mít na starost i domácnost a kluky, na tohle všechno už nebude prostor. I tak jsem ale na sebe hrdá, že jsem tentokrát sebrala sílu na to, abych o kojení bojovala a i kdyby to nakonec nestačilo, budu mít čisté svědomí, že jsem se fakt snažila.