neděle 11. června 2017

Velcí bráchové

Skoro až do konce těhotenství jsem byla přesvědčená o tom, že klukům Lottynčino narození nebude dělat žádný zásadní problém. Bertík už přece jednou tuhle situaci zažil (a zvládnul ji docela v pohodě) a Prokop je zvyklý se o pozornost dělit už od malička. Poslední dny před porodem jsem ale začala trochu pochybovat. Kluci vycítili moji nervozitu a začali se chovat jinak. Prokop byl vzpurnější a uřvanější a Bertík zase ještě citlivější než obvykle. První setkání se sestřičkou proběhlo docela dobře, oba byli trošku zaražení, ale líbila se jim a dokonce se nelekli ani toho, jak vypadám (druhý den po císaři v obří bílé erární košili a s hodně nezdravou barvou v obličeji jsem se bála, že jim pohled na mě způsobí šok). Bertík byl zdrženlivější, zato Prokop si ji hned chtěl hladit a zkoumat. Tohle jim vydrželo i po návratu z porodnice. Bohužel ale ty tendence, co měli před porodem, pokračovaly dál a ještě intenzivněji. Prokop opravdu hodně křičel a vynucoval si pozornost v těch nejnevhodnějších chvílích. Bertík se tvářil docela rozumně a samostatně, ale stačilo jediné neuvážené slovo a okamžitě se rozbrečel. I díky tomu byly ty první dny doma opravdu hodně náročné. Já jsem měla dost co dělat sama se sebou, bojovala s kojením a do toho viděla, jak kluci nezvládají, že se jim nevěnuju, což mi samozřejmě nijak nepřidalo. Věřím ale, že teď už máme nejhorší za sebou. Všichni jsme se uklidnili, nacházíme přijatelný režim pro pětičlennou rodinu, Lotta je většinu času opravdu moc hodné miminko a kluci jsou spokojení, že už zase mají více méně funkční mámu. Uvidíme, jak se jejich vztahy budou vyvíjet dál, ale v tuhle chvíli to vidím docela optimisticky :)

1 komentář:

  1. Magdi, ať to vydrží! Hlavně ten optimismus nás matek je potřeba denně ;-)

    OdpovědětVymazat