pátek 1. února 2019

Tři nejdůležitější

Nikdo nepochybuje o tom, že dobrá máma musí mít spoustu nejrůznějších vlastností a schopností. Být důsledná, silná, kreativní, sebevědomá, organizovaná, zábavná, všestranně nadaná, schopná se rychle učit, přizpůsobivá... V něčem z toho vynikám víc, v něčem míň. Přesto si ale myslím, že tohle všechno není to nejdůležitější. Už několik let jsem přesvědčená o tom, že v jádru mateřství jsou jen tři věci. První z nich je trpělivost. Nic na světě vás tak nevycvičí v trpělivosti jako děti. Někdy to začíná už před početím a pokračuje to dál a dál. Trpělivě čekat na porod, na vývojové pokroky, když nepřichází podle tabulek, trpělivě utěšovat brečící miminko, trpělivě odpovídat na všetečné i nesmyslné a otravné otázky, trpělivě pořád dokola uklízet ten nepořádek, trpělivě číst ty samé knížky, trpělivě se vypořádávat s batolecími záchvaty vzteku a sbírat dítě z podlahy uprostřed obchoďáku, trpělivě cvičit logopedii i když už jen přesvědčit k tomu to dítě je skoro nadlidský výkon, trpělivě během oběda desetkrát vstát od jídla a jít řešit jiné věci... Těch příležitostí k tréningu trpělivosti je každý den tolik! Někdy mi rupnou nervy a nezvládnu to, někdy už jsem moc unavená a někdy mě to všechno už prostě štve, stejně jsem ale vděčná za tyhle příležitosti k vlastnímu rozvoji. Druhou neméně důležitou věcí je laskavost. Zní to možná jasně a zbytečně, ale není. Když někde slyším řeči o tom, jak by "ten spratek potřeboval dostat na holou", je mi do pláče. Tím neříkám, že jsem nikdy nikoho z našich dětí neplácla. Jo, plácla a vždycky mi to pak bylo líto a omluvila jsem se jim. Chci jim umět odpustit, chci na ně být hodná, chci aby u mě cítili bezpečí a jistotu. Protože kde jinde by to asi tak měli cítit víc? Samozřejmě nemůžou dělat všechno, co se jim zlíbí, nemůžou dostat všechno a musí pochopit, když udělají něco špatně. Ale to všechno musí být zarámováno láskou a laskavostí. A nejen kvůli nim, ale i kvůli mě. Tím posledním bodem (který by asi běžným smrtelníkům připadal dost nepochopitelný, pokud by tohle nějací četli;)) je moudrost. Moudrá totiž nemusí být jen bělovlasá babička, která rozdává životní rady, ale i mladá holka (ehm, můžu se na prahu třicítky považovat za mladou holku?). Je to schopnost rozlišovat dobré a špatné, důležité a nepodstatné. Kdy mám ustoupit a kdy trvat na svých zásadách? Co je potřeba řešit a co se vyřeší samo? Mám být tvrdá nebo ne? Jak vlastně má vypadat moje výchova a co je v ní nejdůležitější? Věřím tomu, že hodně lidí si tyhle otázky vůbec nepokládá a je jim tak asi nejlíp, ale jakmile se jednou vynoří, člověk se jich nemůže jen tak zbavit. Protože oproti nim jsou problémy typu jakou značku bot koupit úplná blbost. Podle mě je tahle dřeň to nejzásadnější. Ano, mezi hromadou špinavého prádla a dalších a dalších misek od jogurtu se na to snadno zapomene, ale přeju sobě i všem, kdo o to stojí, abychom se občas dokázali zastavit a připomenout si, že na tom rozbitém hrnku a počůraných teplákách svět ani výchova nestojí.

2 komentáře:

  1. Mám pocit, že mateřství se snaží mě v tomhle trénovat... a já se moc nenechávám a řvu a křičím a nadávám. Achjo, trpělivost a laskavost. Kéž by se mi povedly aspoň občas.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však já taky řvu...a jak! ;-) Ale snažím se... Dokonalost je nedosažitelná, takže bychom se tím neměly zas tak moc trápit.

      Vymazat